Milá Ivano,

velmi mě těší osvobozující rozsudek! Pevně věřím, že ještě mnoho žen provedete oním úžasným obdobím, kterému se říká těhotenství a budete asistovat u mnoha porodů opečovávaných tím nejšetrnějším, matce a dítěti přátelským zacházením.
„Jak žena žije, tak i rodí,“ řekla kdysi dávno moje babička. Svá těhotenství jsem prožila právě tak, jako to bylo poplatné vědomostem, které jsem zrovna v tu dobu měla. Vychovala ze mne dospělou ženu, která drží svůj vlastní život ve svých rukách.

Bohužel mi bylo dáno, aby první těhotenství skončilo spontánním potratem. Nevzpomínám na tuto dobu moc ráda, ale postupem času jsem si uvědomila, že i tato zkušenost byla nutná. Ukázala mně skutečnou tvář nejbližších lidí v mém okolí a ve světle tohoto smutného zážitku jsem si už navždy uvědomila, s kým ve svém životě počítat můžu a s kým ne.

Druhé těhotenství jsem (vyplašena z toho, jak dopadlo první) poctivě navštěvovala podivným způsobem „věřící“ paní doktorku, která mne neustále léčila na různé výtoky a doporučovala předražené bylinné preparáty. Přitom nedokázala vysvětlit téměř nic a uklidnit vystresovanou těhuli, že všechno je vlastně v nejlepším pořádku, už vůbec ne. Při spatření bílého pláště trpím stresovým tlakem a paní doktorka svou neochotou cokoli vysvětlit, tuto skutečnost ještě prohloubila. Dnes, už s humorem, vzpomínám na mé zoufalé snahy si s paní doktorkou promluvit. Na pocit „lepící pásky přes pusu“, když jsem ze sebe konečně vykoktala vše, co jsem chtěla a paní doktorka řekla „jindy“, aniž by se mi podívala do očí. Na papírky, kam jsem vypsala všechny své dotazy a předkládala je paní doktorce, že neodejdu, dokud mi neodpoví. Většinou dokázala vše smést ze stolu, říct jedno-dvě slova a „nashledanou, je tady moc lidí, není čas“. Proč mne musí každou prohlídku vnitřně vyšetřovat, nedokázala zdůvodnit – „to je kvůli kolonce v průkazce“ – a já se nebránila. Na otázku, co znamená to „cé“, „es“, „ó“, které každou prohlídku zapisuje, jsem dostala bryskní odpověď s mávnutím ruky „tecervikskore“ (= to je cervix skore). Až jsem se v tu chvíli polekala, jestli mne paní doktorka nechce proměnit v králíka, abych moc neotravovala. Abych však nebyla nespravedlivá: paní doktorka nebyla z dominantních lékařů, kteří vahou, či spíše „důležitostí“ své odbornosti vyžadují všechna vyšetření a vyhrožují, pokud je žena neabsolvuje. Naopak jsem byla podpořena v nepodstoupení veškerých genetických vyšetření, které mám ve skutečnosti za eugenická a pokud jsem v ordinaci odmítla například další ultrazvuk, paní doktorka se netvářila uraženě. Pro její klid jsem pak podstoupila EKG a další interní vyšetření, které ukázalo, že můj v ordinaci vždy vysoký tlak nemá fyziologickou příčinu. Neochotu lékařky udělat si na pacienta čas, jsem vzala jako výzvu k samostudiu.

Načetla jsem spoustu gynekologické a porodnické literatury a aktuálních porodnických skript z lékařské fakulty. Zkusmo jsem si udělala i online test z porodnictví – a ejhle, já nelékař jsem měla všechny otázky dobře. Zaráželo mne pouze to, že věci, které se jako aktuální učí na našich školách, zdaleka nebyly aktuální v Německu či Švédsku. Systémy péče jednotlivých zemí se od sebe velmi lišily, od toho českého zejména přístupem k matce a dítěti jako nedělitelné jednotce, šíří možností ve výběru místa a způsobu porodu a hlavně respektem k přáním ženy a vůbec rodičů jako páru. Když jsem si pak položila otázku, jestli bych chtěla, aby se ke mně choval zdravotnický personál tak, jak jim to velí našprtaný test z porodnictví, otřásla jsem se odporem.

Chtěla jsem porodit co nejšetrněji a lékařské zásahy podstoupit jen tehdy, budou-li skutečně nutné. Jako prostředníka mezi mnou a nemocničním personálem jsem si vzala dulu. Bylo mi jasné, jak těžce se komunikuje v době, kdy se rodička musí soustředit na svůj porod a nechtěla jsem nic ponechat náhodě. Jak se později ukázalo, díky vstřícným porodním asistentkám jsem sama dulu vlastně ani moc nepotřebovala. Přesto nám udělala neocenitelnou službu, protože kus svého času věnovala i rozechvělému manželovi, kterého dokázala uklidnit a vysvětlit mu, co vše se při porodu děje.

Jako místo prvního porodu jsem si vybrala Vrchlabí, které tehdy ještě fungovalo ve své největší slávě pod vedením primáře Kavana. Tohoto pána jsem zde doopravdy potkala a svým klidem, vstřícností a respektem k přirozenému porodu na mne udělal výborný dojem. Neméně dobře na mne působila doktorka Korbelářová asistující u mého porodu. Méně laskavá, o to více však profesionální a nezasahující tam, kde nemá. Skoro jako na dobré anděly vzpomínám na dvě porodní asistentky, které vedle mne (z každé strany jedna) při porodu trpělivě klečely a pomáhaly svou tichou přítomností a občasným otřením čela. Vím, že jedna z nich, Slovenka Linda s krásným blonďatým copem, odešla za nějaký čas zpátky na Slovensko a čekala své první děťátko. Moc jsem jí přála, aby při porodu narazila na tak vstřícnou duši, jakou byla ona sama!

Můj první porod proběhl naprosto přirozeně, částečně ve vaně a částečně v kleče na žíněnce u postele, bez nástřihu a medikací. Až jsem se musela nevěřícně smát, proč se nejenom ve filmech prezentuje porod jako nebezpečná a krvavá záležitost, beze všech lékařských zásahů končící smrtí. Jak jsem již napsala, má těhotenství souvisela s tím, co jsem v té době aktuálně věděla a chtěla. Porod byl pro mne bohužel onou metou, kterou to končilo. Nevěděla jsem skoro nic o kojení, o době šestinedělí, kolísání hormonů ani o potřebách děťátka. Co se týče kojení, velmi jsem ocenila nejen podpůrný přístup sester, ale hlavně (a kupodivu!) přístup lékaře-muže, dr. Čapka, který uměl fyziologii kojení vysvětlit tak jednoduchým a prostým způsobem, jakým to snad ani sestry neuměly! Třetí doba porodní bohužel neproběhla podle mých představ, protože miminko mělo velmi krátkou šňůru a nebylo možné mi je položit na prsa. Během mého ošetření se o něj staral manžel a do postele na nadstandardním pokoji nám naši prvorozenou dali už krátce očištěnou (nekoupanou!) a zabalenou do povijanu. Dcerka se krátce vyspala a poté začala řvát, zatímco my, její rodiče, jsme byli úplně bezradní a řvoucí povijan na střídanou chovali. Trvalo skoro dalšího půl dne, než jsem si uvědomila, že novorozeně potřebuje svou mámu co nejblíž. Teprve potom jsem miminko vytřásla ze všech povijanů a zabalení, položila si je na nahá prsa a stulila se s ním pod peřinu. Tento způsob zacházení s miminky sice nebyl ve Vrchlabí příliš podporovaný, ale naštěstí mně v něm ani nikdo nebránil. Sestry se spíš chovaly stylem „je to vaše dítě, tak si s ním dělejte, co chcete“, což mně plně vyhovovalo. Bylo velice příjemné, že jsme měli na nadstandardním pokoji velké manželské letiště, kam jsme se vešli i s miminkem a mohli se všichni nerušeně sžívat. A je mně velmi líto, že většina porodnic nejenomže dítě v posteli matky nepodporuje, ale přímo zakazuje a krade tak matkám drahocenný čas, který mohou namísto nesmyslného každodenního koupání a několikanásobného vážení trávit se svými novorozenými dětmi.

Přestože bylo Vrchlabí velmi vstřícné, přece jenom nastalo pár chvil, kdy mně moc do smíchu nebylo a vzpomínám na ně v dobrém jenom proto, že tam se mnou byl manžel, který svým humorem všechno obrátil v dobré. Namátkou uvedu sestru, která chtěla mermomocí odnést miminko na vyšetření době, kdy jsem byla ve sprše. Jinak vcelku dobrou péči jsem proto po čtyřech dnech opustila s radostí.

Nemůžu nikdy dost poděkovat své prvorozené dceři za její trpělivost při mém tápání, když jsem se učila pečovat o miminko a přizpůsobovat se jeho potřebám. Naštěstí ve mně zbylo dost zdravého rozumu a s podporou dobré dětské doktorky jsem zavrhla veškeré komerční dětské šampony a převoněná pleťová mlíčka. Pokožku miminka jsem pěstila přírodními neparfemovanými oleji a hlavně – od renomovaných světových pediatrů si zapamatovala, že miminko není špinavý havíř po směně, a proto jej není potřeba drhnout mýdlem každodenně ve vaničce a sedřít mu tak přirozený ochranný film.

Další těhotenství jsem, posilněna zážitky z prvního, prožila mnohem klidněji. Našla jsem ve svém okolí hned několik žen, které měly na těhotenství a porody stejný názor jako já. Našla jsem si vstřícnější a empatičtější lékařku. Vyhledala jsem v ordinaci psycholožku Michaelu Mrowetz, která v oblasti českého porodnictví vykonala mnoho dobrého. Tato žena velmi citlivě a profesionálně vyslechla mé stesky a napsala mně „úřední papír s razítkem“, kde po vyšetření zhodnotila, že trpím syndromem bílého pláště, z čehož pochází vysoký tlak, který i moji novou gynekoložku docela znepokojoval. Potvrzení od Michaely Mrowetz mně dodalo sílu říkat „ne“ aniž bych se zároveň cítila provinile, že odmítám péči „odborníků, kteří vědí“.

V klidu jsem odmítla jak vyšetření EKG, tak i jiná, naprosto zbytečná vyšetření a genetické testy. A zatímco v minulém těhotenství jsem absolvovala 12 poraden u lékařky, v tomto už jich bylo jen 6. Další poradny se odbývaly u rakouské porodní asistentky. Proč právě rakouské? V této době bylo totiž zavřené Vrchlabí, kam jsem původně plánovala odjet i na další porod. Zkusmo jsem se sice podívala na brněnský Obilní trh, který mně kamarádka vychvalovala coby porodnici podporující přirozené porody, ale stará budova se zakrvavenými sprchami na chodbě a špinavým WC, ani chování v té chvíli přítomného personálu mne nepřesvědčily, že by se zrovna tady mělo narodit moje dítě. Nadstandardy, vanu a zřejmě i příjemné sestry měli pouze pro VIP.

Mám ráda klid, pořádek a profesionalitu, proto jsem začala uvažovat o porodu v sousedním Rakousku, kam to z naší oblasti není příliš daleko. Našla jsem si výbornou porodní asistentku i velmi levný penzionek, kde jsem se před porodem ubytovala. Vzhledem k tomu, že Rakousko má v běžné nabídce zdravotnického systému také domácí porod, zvolila jsem ho jako nejpravděpodobnější variantu. S porodní asistentkou jsme se ale dohodly, že to necháme vyplynout ze situace – asistentka ke mně v první době porodní přijde, a když bude vše v pořádku, zůstanu doma. Pokud porodní asistentka zjistí, že by něco být v pořádku nemuselo, vyrazíme do porodnice. A tamtéž vyrazíme i tehdy, když se já sama nebudu doma cítit dobře. Čisťoučká porodnice v Hornu nabízela intimní, matce a dítěti přátelské prostředí a personál vzbuzoval důvěru.

Dopadlo to trochu jinak – porod byl tak rychlý, že porodní asistentka stačila tak tak doběhnout, a zbrzdit vylétávající miminko. Pak mně je položila na prsa, přikryla nahřátými ručníky a po nějaké době zavolala do porodnice, že je všechno v pořádku a my zůstáváme po porodu doma. Paní doktorka na telefonu nám popřála vše nejlepší. Trpce jsem v tu chvíli pomyslela na svou rodnou zem, kde by podobná paní doktorka nejspíš vyhrožovala vším možným. Bylo to právě v době, kdy v ČR eskortovala policie zcela zdravou ženu se zcela zdravým dítětem do porodnice v Hořovicích poté, co odešli dřív, než se to hodilo panu doktorovi.

Následná domácí péče, klid a sžívání se s miminkem v péči manžela a s přítomností starší dcery byl nádherný. Řekla jsem své porodní asistentce, že nikde v nemocnici bych něco podobného nemohla zažít. Opravila mne, že i tohle někde možné je: v rakouských porodnicích se čím dál tím víc prosazují tzv. rodinné pokoje, kde může být po porodu ubytovaná nejenom matka, otec a novorozenec, ale i starší sourozenci. Ani přítomnost starších sourozenců při porodu prý není úplně tabu. Porodní asistentka, která k nám každodenně po pět dnů chodila, tam byla jen pro mne a mé dítě a mohla jsem se jí zeptat, na cokoliv jsem chtěla. Během kojení provedla odběr krve z patičky tak profesionálně, že si toho náš druhorozený potomek skoro nevšimnul. Lepší a empatičtější péči jsem si doopravdy nemohla přát a bylo mně jasné, že české porodnictví má u mne navěky utrum.

Poslední těhotenství už proběhlo plně v mé režii. V české nemocnici jsem si nechala udělat pouze velký ultrazvuk ve 23tt a zbytek péče jsem nechala na rakouské porodní asistentce. Naše třetí dítě se narodilo ve stejném penzionu a ještě rychleji než druhé dítě. Porodní asistentka sotva doběhla, zatímco já už rodila a nebyla schopna přesunu kamkoliv. Vyskytly se komplikace v podobě náběhu na dystokii ramének (důsledek překotného porodu), které porodní asistentka velmi profesionálně zvládla svým klidem a tím, že mne různě polohovala a dítěti pomohla dorotovat. Naše nejmladší se sice narodila loktem kupředu a porodní asistentka ji ze mne pomalu a citlivě „vyšroubovala“, dělala to ovšem svýma šikovnýma rukama a bez jakýchkoliv dalších pomůcek, které by mne jistě neminuly, kdybych musela nesmyslně ležet na zádech na porodnické koze a tlačit na povel. A těžko říct, jestli bych při rychlosti porodu a hrozící dystokii měla v ČR vůbec šanci na nějaký adekvátní druh lékařské pomoci. Po narození jsem si znovu dítě položila na prsa, přikryla je nahřátými ručníky a těšila se z klidu, který mně byl tímto způsobem porodu dopřán.

Velmi přeju všem ženám, aby své porody prožily v klidné a přátelské atmosféře, a to jak doma, tak v porodnici. Čeští porodníci však bohužel asi musí ještě urazit dlouhou cestu, než se naučí respektovat práva a přání žen. Dlouhá cesta čeká i zrovnoprávnění porodních asistentek, které jsou podle mezinárodního práva plně kvalifikovanými osobami pro péči s těhotnými ženami a u fyziologického porodu. Situaci naneštěstí zhoršují jak ženy samotné, podléhající vlivům mediálních hvězd rodících operativně tak často, že to není statisticky odůvodnitelné, tak mnoho porodních asistentek, jimž jejich současná role vyhovuje, protože netouží mít za někoho zodpovědnost.

Ivano, díky za to, že děláte to, co je správné a nikdy se nezříkáte vlastní zodpovědnosti a hrdosti!

Hana Ackermann

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 740. Můj příběh pro Ivanu