Přestože nežiji v ČR, od narození svého prvního dítěte před 7,5 lety se zájmem čtu česká mateřská diskuzní fóra. A nad některými věcmi mi zůstává rozum stát.

Ale úplně nejnepochopitelnější jsou pro mě diskuze o nezodpovědných bláznivých domarodičkách a jejich spiklencích – porodních asistentkách, co je v tomto zavrženíhodném neřku-li kriminálním jednání podporují!

A případ pani Ivany Königsmarkové – k popsání mého pocitu mi chybí slova…

Tak alespoň můj porodní příběh – ten druhý (!), ze kterého snad lze můj obdiv, uznání a vděčnost za existenci porodních asistentek u domácích porodů vyčíst

Tomu druhému porodnímu příběhu, ale předcházel ten první. A k pochopení a porozumění tomu druhému, je nutno znát i tento:

Příběh první

V roce 2006 jsem jako odpovědná perfekcionistka 38miletá prvorodička velice pečlivě vybírala místo pro narození své dcery. Vedle několika porodnic jsem navštívila i porodní dům, ale z důvodu mého „vyššího“ věku jsem se samozřejmě rozhodla pro „jistotu“ u lékařů a vybrala nemocnici Bensberg v okolí Kolína nad Rýnem.

Tato nemocnice má sice přímo v jedné budově porodní dům, ale právě v měsících před a po mém porodním termínu probíhala přestavba, jejímž cílem bylo přímé spojení z porodního domu na operační sál. Takže budu rodit pod podrobným dozorem těch nejpovolanějších – porodníků lékařů, kteří mají i pochopení pro potřeby rodiček a sjednocují tak nejlepší možnou technickou a chemickou péči s duševními potřebami člověka…. Zkraťme to. Přijela jsem 4 dny před termínem s prasklou plodovou vodou, bez kontrakcí. „Nevadí, počkáme, jestli se to samo nerozjede, může to trvat i týden, budeme vše pozorovat a kontrolovat.“

První den doktor při vizitě.
„v 90% se porod rozjede během 24 hodin“
Druhý den tentýž doktor
„v 99% se porod rozjede během 48 hodin“
Třetí den
ŽÁDNÝ doktor
Čtvrtý den
ŽÁDNÝ Doktor

Já na pokraji nervového zhroucení. Mají tam 5 porodních sálů a ty byly skoro pořád plné. Ženský tam rodily ambulantně jak na běžícím pásu, chodily hned s dítětem domu a já chodila jen sem a tam a 6x denně na CTG.

Čtvrtý den večer jsem zatelefonovala svojí léčitelce a „žebrala“ o radu. Poradila mi homeopatické globule, porodní asistentky je tam měly, ale dostala jsem je s poznámkou, že ty nejsou na rozběhnutí kontrakcí – ale když je chci…. Za 3 hodiny se to rozjelo ve velkém stylu po 6ti minutách. Za 12 hodin potom jsem měla dceru na hrudi.

ALE:

Dítě ze mě doslova a do písmene vyrvali zvonem, předtím velkoryse bočně nařízli. Při vytahování se vše kompletně roztrhlo – no co, střeva se dají sešít, že jo…

Předtím:

Chtěli dělat sekci při mém vědomí, ale já to nechtěla, říkala jim, že PDA nefunguje – no „myslím si, to bude jiná dávka, kterou mě znecitliví“. Jo, byla. Jeden a půl násobná, tedy maximálně možná, anestezioložka tohle prý ještě nezažila. Já cítila a řvala při každém testovacím píchnutí jehlou na břicho. Plná narkóza pak nešla, dítě se nějak prý „samo“ posunulo do středu pánve. No a ještě na závěr: Placenta nějak dlouho nešla, najednou křik a poplach na sále – já skoro vykrvácela – naslepo to jedna doktorka riskla, sáhla a ručně odtrhávala pevně přirostlou placentu…

Závěr:

Ty celkem čtyři doktorky (včetně zastupující primářky, která někdy během porodu přiběhla na sál v civilu) se mnou v dalších dnech jednotlivě vedly pohovor, aby tenhle porod i pro sebe nějak zpracovaly. Já ho sama nezpracovala, brečela a klepala se v šoku ještě asi 6 měsíců. Po roce skoro každodenního pláče jsem vyhledala na traumata specializovanou psychoterapeutku a s její pomocí na tom další rok dělala. Neboť jsme chtěli druhé dítě. Na porod byla oficiálně psychicky indikovaná sekce. Tělo ale nechtělo otěhotnět, ne a ne. Nakonec to po pár dalších letech vyšlo a v říjnu 2011 jsem stála s pozitivním těhotenským testem.

 

Příběh druhý

Hned jsem přemýšlela, jak to udělám s porodem. Císařský řez přeci nechci!

V našem středně velkém městečku je jedna zkušená porodní asistentka, co dělá i domácí porody. Jasná volba. Den po pozitivním testu jsem to nevydržela a zavolala jí. Zasmála se do telefonu a domluvily jsme si za 6 týdnů první termín.
Pro uklidnění jsem šla i na UZ:
– na potvrzení usídlení
– a pro moje uklidnění
A taky trošku pozlobit pana doktora z reprodukčního centra, který mi roky tvrdil, že přirozeně už otěhotnět nemůžu. Ten první termín s Gudrun mě přesvědčil, že ona je pro mě ta správná porodní asistentka. V Německu musí být u každého porodu PA – ne lékař, ten jen může. Zdravotní pojišťovny hradí i péči PA v těhotenství, dokonce může dělat veškeré prohlídky místo lékaře.

Zpět ke Gudrun:

Po vyslechnutí mého porodního příběhu při našem prvním setkání mi říká:
„Dobře, jdu s Tebou do tohohle těhotenství, ale pod jednou podmínkou: Podle mých zkušeností máme jen dvě možnosti. Buď – hezky řízeně 3 týdny před termínem naplánovaný císařský řez.  Nebo – domácí porod, kdy budeš úplně nerušená a v klidu. Rozhodneš se pro jednu z těch možností, tak jo. Pokud bys chtěla jít přeci jen rodit „normálně“ do nemocnice, tak beze mě. Za to nechci být zodpovědná, tam bys mohla znova spadnout do minulosti a to by mohlo skončit nedobře. Na porod potřebuješ klid a pocit bezpečí. Proto dřív bývaly u rodičky další ženy v ochranném kruhu a muži dělali venku – symbolicky, že jo, – ten další ochranný val. Při porodu jsme bezmocné, nemůžeme reagovat – ani utéct ani zaútočit. To je stejné jako při tlačení na záchodě. Tam taky musíš mít klid a pocit bezpečí, aby to šlo.“ Tohle vysvětlení rozhodlo – vzpomněla jsem si, jak mám problémy jít na dovolené na toaletu… :-). Gudrun ví, o čem mluví!

A dál to šlo ukázkově. Dítě rostlo, podle těch 3 UZ vše v pořádku a Gudrun dělala ty pravidelné prohlídky na střídačku s mojí gynekoložkou. Ve druhé polovině těhotenství jsem chodila na kurs jógy pro těhotné, kde jsem objevila možnosti uvolnění a zklidnění kontrakcí a získala znovu cit pro své tělo. Ty dvě možnosti porodu byly pořád aktuální.

Bydlíme 3 minuty autem od nemocnice s porodnickým oddělením, se kterým má Gudrun smluvní vztah, takže by mě tam mohla „odrodit“ = nechat rozříznout. Nebo při komplikacích při domácím porodu převézt a pokračovat tam. Vzhledem k předešlému roztržení hráze IV° (jsou 4 stupně) je taky možné, že se něco víc natrhne. Prohlídky této nemocnice jsem absolvovala taky, člověk musí být připravený.

A asi 5 týdnů před termínem porodu jsem najednou věděla, co chci. Chci domácí porod do vody. Gudrun zapůjčila nafukovací porodní vanu, vše jsme vyzkoušeli a potřebné věci podle seznamu od Gudrun nachystali. Na její návrh jsme popřemýšleli, kdo by ještě mohl být přítomen u porodu – kdyby mě museli nést do auta, kdo zůstane doma se starší dcerou (skoro 6 let) apod. Volba padla na moji kamarádku /sousedku a zároveň nejlepší kamarádku Gudrun už od školky/ – Silke.

Vše nachystáno a promyšleno pro různé varianty. Včetně přípravy a preparace našeho auta na eventuální převoz vleže. Ta neodloučená placenta a hrozící vykrvácení při minulém porodu……

Termín byl na neděli. V pátek ráno ještě kontrola u Gudrun v její praxi, žádné známky začínajícího porodu. Na cestě domů v supermarketu lehké bolesti břicha, ptám se na WC a žertuji, že jim tam snad porodím, kdybych se dlouho nevracela, ať se podívají. A opravdu odešla hlenová zátka. Ale dál nic.

Večer při večerním čtení u dcery jsme výjimečně oba, manžel i já si prohlížíme a čteme knížečku pro děti o domácím porodu (dárek od Gudrun pro dceru). Dcera fascinovaná, je tam i namalovaná scénka jak rodička klečí před pohovkou a rodí: „To chci taky vidět!“

A v ten moment začnou kontrakce – ve 20:30h. Po 6 minutách řeknu „asi budu rodit“ a jdu dolů do obývacího pokoje zavolat ženským. Obě se hned vydávají na cestu. Za 15 minut se potkají v domovních dveřích. Pak sedí v obývacím pokoji schoulené na jedné pohovce, já ležím na druhé proti nim a svítí jen malá lampička. Manžel vaří silné kafe do termosky na pozdější obklady hráze. Najednou dcera stoji v obýváku taky: „Já chci vidět, jak se miminko narodí!“ a uvelebí se mezi nimi. Není šance ji bez pláče dostat pryč. Tak posíláme pryč Silke a Gudrun, že to bude ještě určitě dlouho trvat, že může i dcera jít spinkat. Ženské jdou na kafe k Silke, ať se pak ozvu. Za 2 hodiny jsou kontrakce po 1,5 minutě, tak je volám zpět. Mám na sobě župan, v kapse kuchyňské stopky a „stopuju“, kolik vteřin mám ještě bez bolesti. V jedné pauze stihnu jít i do sklepa a přendat prádlo z pračky do sušičky.

Chci do vody. Manžel napustí porodní vanu, já se v ní uvelebím a je mi líp. Občas si to jógově prozpívám. Snesitelné, proč jsem minule tak vyváděla?! Kontrakce jsou pořád pravidelné. Manžel se ptá, jestli by mohl jít nahoru, že už „se na to nemůže dívat“. Ráda ho propouštím, vadí mi jeho aktivita, chci kolem sebe jen jemný, klidný ženský. Najednou chci ven z vody a položit se na gauč. A na něm skoro usínám. Kontrakce fuč. V polospánku vnímám, jak Gudrun šeptá Silke: „Podívej, teď má už 7 minut pauzu, tělo se připravuje a sbírá sílu, v nemocnici by už šíleli a dostala by oxy.“ A najednou ožiju a chci znova do vody!
A tlačit!

„A to bolí, sakra!“
„Já nechci!“
Pofňukávám…

V ten moment si Gudrun klekne přede mě a s obličejem těsně před mým mi říká: „Teď se musíš rozhodnout. Bud se sebereš, napneš síly a projdeš tím rychle nebo budeš chtít utéct, nebudeš dělat nic a bude to trvat dlouho, bude to bolet a budeš mít síly čím dál míň.“ Ta slova se mi tak vryla do vědomí a hned bylo jasno: Aha, tak jdu na to. A tlačím, i když to bolí a pekelně pálí. A když kontrakce přestane, tlačím pořád, aby malá nezajela zpět. To jde těžko. Postežuju si Gudrun a ona jen: „Netlač v pauze, ona zajede ale v té další je hned zpátky na stejném místě.“ Tak sahám na hlavičku a kontroluju, jestli fakt jo. A jo!  A pak je najednou hlavička venku a už nezajíždí. Gudrun se ptá po foťáku – já bych na to vůbec nemyslela – řeknu kde je a ona ho přinese, po cestě fotí Silke, která mě přidržuje v podpaží. Foťák má Silke, já polosedím – pololežím ve vodě, hlavička – a jen ta – kouká ve vodě ven a proti mně se culí Gudrun.

Já: „Co teď?“
Ona: „Relaxuj a můžeš ji po té hlavičce hladit.“

Tak hladím. Je to úžasné. Další kontrakce – Gudrun se naklání do vody, chytá malou za tělíčko a vytáhne z vody. Položí na mou hruď a přikrývá ručníkem. 02:30h Silke cvaká jako o závod. Pak jde nahoru, ale už potkává manžela, který jde po schodech dolů. Neuvěřitelné štěstí…. Je to krása. Poslední doba porodní – čekáme na porod placenty, ten se nekoná. Injekce oxytocinu – nic.

Začíná masivní krvácení. Gudrun telefonuje s nemocnicí, že už jedeme s krvacející neodloučenou placentou, ať je doktorka na sále. Ta má jen pohotovost, musí se vzbudit, obléct, dojít do nemocnice – bydlí hned vedle ní. Já jsem jak ve zpomaleném filmu – tedy ti ostatní, já jsem rychlá…. Myslím si: „Proč mě sakra už nenesou do auta?“ Tak se sama rozhoduju a lezu po všech čtyřech přes obývák, chodbu, pozpátku po par schodech ven a hodím se do zavazadlového prostoru. Manžel vyjíždí, vše vnímám, hned jsme autem u výtahu v nemocnici, vyplazím se ještě sama na přistavený vozík a jedeme nahoru. Doktorka ještě dobíhá a jede s námi. V předsálí operačního sálu vidím anestezioložku, ptá se na mojí váhu, já řeším, jestli před otěhotněním nebo teď a ………….. Nic. Probouzím se na jednotce intenzivní péče, milá paní anestezioložka říká: „Tak jsme rádi, že Vás tady ještě máme.“ Já chci jen ke svojí malé, ta na intenzivní nesmí, čeká na mě s mým manželem na rodinném pokoji na šestinedělí.

Po 5ti hodinách mají konečně napsané všechny zprávy a odváží mě dolů – já už nepříčetně vyhrožuju, že jestli to nesepíšou do 13:00, tak vstávám a jdu po svých!  :-). Vypadám jako Sněhurka (bez kapky krve v těle), ale cítím se úžasně a plná síly. Za dva dny jdu domů. Porodní zranění žádné. V rodném listu má dcera napsáno jako místo narození doma.

S Gudrun jsem doteď v kontaktu a jsem jí na věčnost zavázána a vděčná.

J. Sabbouh

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde:
762. Příběh první
763. Příběh druhý