Jak se narodil Emilek

Milá Ivano,
prostřednictvím Vašich knih jsme se po určitou dobu setkávaly každý večer. Děkuji Vám za hezky strávené chvíle, které byly velmi inspirativní. Přeji jen to dobré a hodně štěstí!

PŘED PORODEM
Rodila jsem v červnu 2013 s porodní asistentkou v malé porodnici nedaleko Prahy. S PA jsme se před porodem několikrát viděly. Povídaly jsme si, vyplnily veškeré potřebné dokumenty a probraly možnosti porodu, práva, povinnosti apod. Chtěla jsem rodit přirozeně, bez zásahu (a přítomnosti) doktorů.

POROD
Po příchodu do porodnice jsem byla krátce, rychle a bezbolestně vyšetřena lékařem, který mě informoval, že jsem otevřená na 6 cm. Na otázky týkající se klystýru, holení, epidurálu jsem nereagovala, PA informovala lékaře o mém porodním plánu. 

Ihned poté jsem šla do vany.  Horká koupel, světla svíček, příjemná vůně a přítomnost mého muže byla moc příjemná. Můj muž o mě krásně pečoval. Dával mi napít, držel mě za ruku a nic neříkal, jen tam byl. Občas se přišla podívat i PA. Zkontrolovala ozvy a zase se jako myška vytratila. Ve vaně jsem strávila tři hodiny. Nikdo mě nenutil vylézt, nikdo nekomentoval to, že jsem tam byla tak dlouho a nezaslechla jsem ani slovo o tom, jestli jsem byla hlučná nebo ne.
Po třech hodinách strávených ve vaně jsme se přesunuli na malý sál. Na zemi byla připravena žíněnka s prostěradlem. PA  mi pokládala horká třešňová jádra na záda, aby ulevila bolestem v kříži. Vyzkoušela jsem několik poloh a nakonec jsem zvolila porodní stoličku. Manžel  mě podpíral a PA jen přihlížela a kontrolovala. PA byla úžasná.  Byla velmi jemná, vnímavá k mým potřebám a svým úsměvem mi dodávala sílu a utvrzovala v tom, že je vše v pořádku.

Maličký si dával na čas. S  PA jsme byly domluvené, že pokud bude vše probíhat dobře, nebude na nás tlačit, nebude nabízet epidurál (pokud si o něj vyloženě neřeknu), nástřih apod.  Plodová voda mi praskla až pár minut před porodem.

Když se maličký narodil, přišel lékař, do té doby jsme byli stále jen ve třech.  PA mi syna  položila na břicho. Když dotepal pupečník, nabídla manželovi, aby ho přestřihl. Poté mě položili na postel a čekali jsme, než vyjde placenta. Mezitím lékař prohlédl miminko. Pultík, na kterém ho prohlížel, byl ve stejné místnosti, kousek ode mě. Manžel šel s lékařem a celou dobu byl se synem. Poté maličkého zabalili a dali mi ho do náručí.

PO PORODU
Kdyby zde můj příběh skončil, byl by to pravděpodobně ten nejkrásnější „happy end ever“.  Bohužel následovalo trápení s placentou, která se nechtěla odloučit. Z chytrých knih jsem věděla, že se placenta může odloučit i dvě hodiny po porodu. Ovšem již půl hodiny po porodu přišel lékař a začal mi hrubě tlačit na břicho a snažil se ji silou odloučit. Hodně to bolelo. Začal mluvit o narkóze a ručním vyndání. Hrozně mě to vyděsilo a začala jsem panikařit. Prosila jsem, ať toho nechá, brečela, že narkózu nechci a žádala manžela o pomoc. Ten se snažil mou hysterii zmírnit a mou pozornost nasměrovat na porod placenty. Nechtěla jsem žádné tlumící látky, natož narkózu, ovšem na můj názor se v té chvíli nikdo neptal. Stále se vracel a hrubě mi masíroval břicho. I PA se mě snažila uklidnit, jemně mě hladila a nabídla mi oxytocin, který by píchla do pupečníku. Ten by prý mohl pomoci odloučit placentu.

Souhlasila jsem.

Přesně hodinu po porodu se placenta odloučila, doktor mě zašil a odvezli nás na pokoj.  Následující den jsme všichni tři strávili na pokoji. Koukali jsme na miminko a podřimovali. Druhý den ráno jsme opustili porodnici a jeli domů. Byla jsem šťastná, že nemusím trávit další den v porodnici a že můžeme být všichni spolu doma.

DOMA
S odstupem času mi docházejí různé souvislosti. Hodně mi záleželo na tom, aby mi miminko po porodu položili na břicho, abych ho mohla mít u sebe a aby se mohlo co nejdříve přisát k prsu. Ve chvíli, kdy se doktor snažil ze mě dostat placentu a mluvil o narkóze, jsem na to první přisátí úplně zapomněla a miminko se přisálo až po několika hodinách.  Jsem přesvědčená o tom, že stres při porodu placenty a opožděné přisátí miminka k prsu způsobilo to, že se laktace spustila až pátý den po porodu.  Těch pět dní bylo pro mě, jako prvorodičku velmi náročných. Stále jsem brečela a bála se, že má miminko hlad. Nakonec se mlíčko spustilo a miminko začalo přibírat.

S PA jsme stále v kontaktu. Zajímá se, jak se máme, co syn a pokud nám pán Bůh dopřeje další miminko, ráda bych ji opět měla u porodu. Nebýt toho příšerného zážitku s placentou, bylo by všechno moc fajn.

Děkuji naší porodní bábě a všem ženám, mužům a miminkům přeji krásný zážitek při porodu.

Veronika Hájková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 783. Jak se narodil Emilek

 

Bůh a silná žena

Bůh mne miluje

Mé druhé dítě, můj první syn se narodil sekcí. Byl to pro mne ohromný šok, protože s touto variantou porodu jsem nepočítala. Celé těhotenství bylo vše v pořádku. Dodržela jsem všechna doporučení lékařů a otěhotněla až rok po sekci. Avšak …

Pár dní před termínem mi na kontrolním ultrazvuku oznámili, že miminko je příliš veliké a jizva po předešlé sekci slabá. Zhroutila jsem se. Vůbec jsem nevěděla, co dělat, co se děje … Oznámili mi to jen tak na chodbě a i přesto, že jsem jevila známky šoku, mne nechali odejít. Zavolala jsem manželovi, aby pro mne přijel, že nejsem schopná se dopravit domů.

Naplánovali mi termín sekce. Byla jsem dost vyděšená a tak jsem uvažovala, že si nechám na samotnou sekci úplně uspat, protože další“ránu“ v podobě nějakých komplikací, bych už asi nezvládla. Pořád jsem nerozuměla tomu, co se děje a proč se to děje. Chtěla jsem, aby se syn narodil přirozeně …

Do termínu sekce zbývalo pár dní. V noci mne probudila teplá kapka stékající po mém stehně a já patřičně vyděšená, vzbudila manžela, že pojedeme do porodnice. Nevěděla jsem, jestli je to plodová voda. V nemocnici se plodová voda nepotvrdila, ale na ultrazvuku se přesto ukázalo, že plodová voda chybí nebo je velmi zkalená. Paní primářka tedy navrhla nečekat na termín sekce, ale udělat ji rovnou. Snažila jsem se ji přemluvit k přirozenému porodu, ale porodní nález byl nulový. Byla jsme smutná, ale zároveň jsem byla ráda, že už „to“ budu mít za sebou.

Čekali jsme s manželem na ranní hodiny a přitom probíhala příprava na operaci. Přestože paní primářka slíbila, že za mnou přijde anesteziolog, nikdo nepřišel. Najednou mne odváželi na sál a začali mne kurtovat ke stolu. Opatrně jsem se zeptala, jestli mne budou uspávat. Odpověď byla kladná a já jsem začala protestovat. Ani nevím proč. Anestezioložka něco zamumlala a nic se nedělo. Znovu jsem opakovala. „ Já nechci celkovou narkózu.“ Za mnou se opět ozvalo nějaké zamumlání ve smyslu, nedomluvily jsme se předem, tak to tak necháme. Opět a opět jsem protestovala: „ Ale já nechci! Paní primářka říkala, že za mnou přijdete se domluvit.“ Teprve teď se něco začalo dít. Proběhl krátký rozhovor s otázkami pro svodnou anestézii a páni doktoři byli informováni, že musí počkat, protože „paní si nepřeje celkové uspání“.

Narodil se mi krásný syn, který byl menší, než se očekávalo. „Porod“ trval déle kvůli četným srůstům po předchozí sekci. Pan operatér mi do pokoje JIP přišel říci, že jsem udělala dobře s tím částečným umrtvením, protože by se při celkové narkóze k miminku nedostali včas. A já věděla, že BŮH MNE MILUJE.

V této porodnici jsme se musela prosit o to, aby mi moje dítě po porodu přinesli, manžela poslali pryč, že prý budu spát. A toto vše mne přimělo k přemýšlení. Ke čtení spousty knih o porodu, k věcem, které dávají život „do pořádku“. A rozhodla jsem se ve svém životě podporovat vše přirozené. A snažím se podporovat v přirozenosti i ostatní. Jsem pro svobodu! A proto jsem napsala tento svůj příběh pro Ivanu. Přestože Ivanu osobně neznám obdivuji její odvahu a držím palce svobodě! A možná … někdy … na shledanou.

Nedělejte to!

„A Vy chcete rodit? Jak jste na to, prosím Vás, přišla? Nedělejte to!“ zakončuje svou přednášku k mé osobě primář místní porodnice.

Jsem ve 37. týdnu těhotenství. Čekáme třetí děťátko. A já vím, že udělám, co budu moci, abych mohla rodit. Poslední roky jsem strávila přípravou na ten výjimečný a jedinečný okamžik. Vím, že to není jen v mých rukou, v mé hlavě… ale věřím na zázraky.

Moje dvě děti se narodily plánovanou sekcí. Poprvé jsem si říkala, že mám prostě smůlu. Dcera je koncem pánevním a doktoři při kontrole doporučují sekci. OK, udělám to nejlepší pro své děťátko. Podruhé byla sekce pro mne velkou ranou, kterou jsem tak úplně neustála. Jizva je tenčí, miminko velké, plodová voda se zdá zkalená a mé tělo se prostě k porodu nechystá. Sekce … Tohle slovo jsem poté několik let vůbec nemohla vyslovit. Ale stalo se to. A teď vím, že se stalo to nejlepší pro mne a mé děti.

Třetí porod na sebe nechal čekat. Našla jsem porodnici, porodní asistentku a lékaře, kteří mě nenutili do sekce. I když potřetí těhotná, jsem úplná prvorodička a porod se rozjíždí velmi pomalu až 5 dní po termínu. Chodím po chodbě, jsem na pokoji, ve sprše, na balonu a přichází jedna kontrakce za druhou. Bolí to v zádech, ale nic dramatického. Asi jsem statečná. Druhý den kontrakcí už začínám pochybovat, zda-li ten porod vůbec chci. Třicet hodin kontrakcí a já jsem “na 3 prsty“. Ale přichází ohromná podpora – porodní asistentka jásá: „Skvělé, na tři prsty …“ a ukazuje palec nahoru. Mám slzy na krajíčku. Dojetím . Já rodím! Kontrakce opět běží, jdu do vany, ale ve vaně se necítím při sílících kontrakcích úplně bezpečně. Další kontrola a „už jste na 6-8 cm“. Opět se mi derou slzy do očí … Já rodím, moje tělo funguje!

Syn se narodil za tři hodiny a poslední hodina byla náročná. Kontrakce po hodině tlačení slábly a já už chvíli tušila, že něco není v pořádku. I po chemické a fyzické podpoře hlavička zůstává na svém místě. Při další kontrakci kleště … „Tak to byste neporodila.“ Smyčka kolem krku. Ale během chvíle je jasné, že je vše v pořádku, a já mám modroučkého syna na své hrudi. Kůže na kůži.

Teď půl roku po porodu vzpomínám na ten nádherný okamžik. Děkuji porodnici ve Vrchlabí, že mi dali šanci rodit! Děkuji svému synovi, že se chtěl takto narodit. Děkuji svému tělu. Děkuji všem, kteří se nebojí jít „proti proudu“ a mají odvahu následovat své srdce a své přesvědčení, protože oni byli mými vzory. Mezi nimi je i Ivana Königsmarková, která mne v knize Hovory s porodní bábou v těhotenství doprovázela. A děkuji i svému muži, který měl odvahu“riskovat“ a který mi byl po celou dobu porodu oporou.

I když toto nebyl porod doma ani to nebyl úplně přirozený porod, jsem šťastná. Na porod jsou vždycky dva. Říkám si, že třetí syn chtěl se sourozenci držet partu, a vím, že moje děti teď v životě potřebují pomoc, tak jako u porodu. Jsme tu pro ně, je to náš další úkol …

MiRanda

 

Tyto příběhy vyšly na Příbězích zde:
784. Bůh mne miluje
726. Nedělejte to!
A 383. Třikrát „ne“ (opakování)