Celé těhotenství jsem intenzivně řešila porod. Toužila jsem po přirozeném porodu, aby moje miminko mělo dobrý začátek, aby na to mělo v podvědomí dobré vzpomínky. Toužila jsem mít se svým dítětem hezký vztah a aby vnímalo první okamžiky jako přátelské, aby se mu tak vryly do podvědomí a podle toho posuzovalo svět dál.

Nedařilo se mi najít porodnici, která by mi naslouchala, kde bych měla pocit bezpečí a spolupráce. Chodila jsem do A-centra celé těhotenství a měla možnost s ostatními maminkami i lektorkami konzultovat jejich zkušennosti a názory, to mi nejvíc pomohlo v rozhodování. Porod se nějak nezadržitelně blížil a já stále neměla jasno kde budu rodit. Rozhodla jsem se, že zajdu za Ivanou do její porodní poradny a zeptám se na rady, třeba mi poradí kde rodit a nějakou místní dobrou porodní asistentku. Ivana mi poradila, byla přátelská a měla pro mě pochopení. Obvolala jsem asistentky, ale žádná neměla volný termín a v malé okresní porodnici, kde jsem byla na ozvy, jsem se opět setkala s nepřátelským prostředím.

Můj muž o porodu doma neuvažoval, ale jak jsem se o tom stále více zmiňovala a stále více se obávala jak to bude, tak začínal lépe naslouchat a nakonec sám řekl, tak to tedy zkusíme doma, že do porodnice můžeme jet vždycky. Začala jsem tedy asi měsíc před porodem docházet k Ivaně. Najednou jsem byla mnohem klidnější. Měla jsem sice daleko větší pocit zodpovědnosti, ale bylo to tak jak jsem si přála. Nikdo mi nic nenutil, necítila jsem se jako někdo, kdo obtěžuje.

Nikdo to nečekal, přišlo to o 13 dní dříve, bylo léto 15.srpna, měla jsem svátek, bylo krásně, ale trochu těžký vzduch. Ráno mě zase tlačilo bříško, musela jsem jít na záchod. Měla jsem už nějakou dobu poslíčky a zase, stáhlo se mi břicho, bylo jako kámen, tak jsem to hezky rozdejchala, povolilo to. Šla jsem si ještě lehnout, bylo před devátou neděle. Chtěla jsem vylézt na patro, kde spíme a ejhle…. voda…. Najednou jsem cítila ten adrenalin, nahrnul se mi do hlavy, do srdce, cítila jsem ten zrychlený tep. Běžela jsem zpět na záchod a volám na svého muže – už je to tady, rodíme… neslyšel, volala jsem tenkým hlasem, měla jsem pocit, že jsem malé dítě, o které by se měl někdo starat. Tak jsem to opakovala, pořád nic… Tak jsem volala víc a víc a konečně slyšel, byl ve vteřině vzhůru. Přiběhl, vypadalo to, že omdlí, nečekal to. Zjistili jsme, že se nic překotného neděje a zase se uklidnili. Zavolali jsme Ivaně, přijela až za 2 hodiny. Byli jsme moc rádi, že je čas, mohli jsme aspoň uklidit. Smáli jsme se, že při porodu uklízíme. Ivana se na mě koukla, poslechla si miminko a řekla, že přijede odpoledne, že je vše v pořádku a že to ještě nevypadá. Pustili jsme si porodní film, potom další, pouštěli jsme si hudbu a filmy, připravovali se na porod. já se pohupovala na míči a kontrakce přicházely naprosto nepravidelně, někdy po 10ti minutách, jindy zas po 30ti. Začínaly být ale silnější a trochu se zkracovaly intervaly.

Někdy kolem páté odpoledne, jsme už sami Ivaně zavolali, že už to asi fakt přichází. Říkala, že přijede co nejdřív. Přijela kolem šesté, to už jsem měla kontrakce pravidelně po 3 minutách a cítila, že to je ono. Stále více jsem se uzavírala do sebe, nezajímalo mě, co se děje kolem. Jen jsem chtěla klid, teplo na záda a studené na čelo. Potřebovala jsem se svého muže pevně držet, drtila jsem mu obě ruce, mručela při každé další kontrakci. Ivana viděla, že je tu opravdu porod. Tiše přihlížela, a když bylo třeba, poradila a pomohla. Vlastně nic jiného než tiché ujištění, že vše probíhá v pořádku, jsme nepotřebovali.

V jednu chvíli se mě zeptala, jestli si chci sáhnout na hlavičku. Bála jsem se té tělesné změny, toho jak to tam dole je, ale nějak jsem neodolala a sáhla na to malinké temínko svého miminka, mělo tam malinko vlásky, bylo to krásné a přirozené, nic čeho jsem se bála… Pořád jsem čekala na povel, kdy už můžu tlačit. Pořád jsem si říkala, jo holka, to je teprve začátek, to nejhorší máš ještě před sebou (z vyprávění jiných matek jsem porod vnímala jako něco fakt hodně temného, nepříjemného, něco čeho je třeba se hodně obávat…). Říkala jsem si, že se ale můžu zeptat s tím, že odpověď ale bude stejně negativní. Tak trochu nesměle jsem se zeptala, jestli náhodou už nemůžu tlačit. Ivana řekla, no jasně, to tlačte klidně…. Byla jsem překvapená. Nejvíc jsem se bála tohoto okamžiku. Teď to bude velká bolest, krev a natržená kůže… Začala jsem velmi, ale velmi mírně tlačit, nějak jsem si myslela, že je možné, že ze mě to miminko může docela snadno vyklouznout, když jsem se tak bála toho okamžiku, kdy půjde ven… Nic se nestalo. Při další kontrakci jsem znovu, trochu víc, zatlačila, nic… Přisly další asi 3 kontrakce, kdy už jsem tlačila docela intenzivně. Představa, že toto může docela brzy zkončit, mi dodala kuráž a já se pořádně zabejčila a začala fakt tlačit.

Venku se mezitím nakupily mraky. bylo opravdu dusno a vypadalo to na pořádnou bouřku a taky že jo. Začalo pršet, foukalo, slyšela jsem, jak do okna bouchají kroupy, já to vnímala jen tak zevnitř, byl to docela jiný stav. Cítila jsem se v bezpečí, doma… V jednu chvíli jsem se také podívala na Luďka, plakal, byl dojatý, trpěl se mnou, ale věděl, že zas tak netrpím, líbilo se mu, že jsem tak v klidu, že to dobře snáším. Nevím kolikrát jsem zatlačila, ale bylo to asi na deset kontrakcí a moje malá vytoužená holčička byla venku. Žádný „masakr“ tam dole nenastal, jen úleva, příjemná úleva. Taková malá panenka, plakala, Ivana mi ji podala k prsu. Šňůra byla tak krátká, že jsem musela být úplně skrčená, i když jsem pidižvík. Hned se přisála. Všechno bylo tak přirozené. Za chvíli Luděk přestřihl šňůru, měl trému, musel natřikrát. Smáli jsme se, jak jsme byli v hormonálním opojení. Mně to vydrželo dlouho, Luďkovi asi dva týdny, možná tři. Pořád všude vyprávěl, jak to bylo naprosto super, a že by to mohl jen každému přát.

Bylo 21:12, náš porod trval od té první kontrakce asi 12 a půl hodiny. Byla to krásná zkušenost, Ivana nám byla tichou oporou, za což jí moc děkujeme. Myslela jsem si, že porod je z celého mateřství to nejtěžší a ukázalo se, že je to sice intenzivní, za to velmi krátká věc, která byla vlastně nejsnažší.

Přejeme Ivaně, aby se jí moc moc dařilo, aby konečné rozhodnutí všech soudů, bylo v její prospěch a dál mohla dělat svou milovanou a krásnou práci.
Hana, Luděk, Theodora