Nechci psát o svém porodu, ale o přerodu. O tom, co jsem pro sebe díky paní Ivaně objevila.

Od malička jsem měla velice nejasnou představu, čím chci být jako velká. Sny o budoucím povolání jsem střídala jako ponožky, žádný nebyl dost výrazný. Co jsem ale věděla určitě: Chci být máma, a to dobrá máma se spoustou dětí. Jsem prostřední ze tří sester a naše mamka zůstala s námi doma až do mojí čtvrté třídy. Byla úžasná – milující, nestranná, trpělivá. Asi mě to dost ovlivnilo, i když moje sestry tak silnou touhu nemají. Časem mě začala zajímat psychologie, sociální práce, pomoc druhým… Všichni mi říkali, že dokážu dobře naslouchat a všímám si potřeb ostatních. Nakonec jsem se studijně a profesně zaměřila na cizí jazyky, ale vnitřní nasměrování mi zůstalo.

Myšlenka na porod mě ovšem vždycky nechávala chladnou. Ani mě nenapadlo se jím zabývat – je to něco, co se musí nějak přežít a radši na něj předem ani nemyslet. Když jsem ve svém okolí slyšela o porodu doma, nechápala jsem, proč si ho někdo dobrovolně komplikuje. Ráda jsem ale procházela blogy maminek a hledala inteligentní servery, kde načerpat informace o výchově dětí, až tedy jednou budu ta máma. A tak jsem se na Baby Café setkala s termínem přirozený porod. Přečetla jsem několik článků a dospěla k přesvědčení, že o tohle rozhodně budu chtít usilovat – i mého přítele to zaujalo, když jsem se před ním zmínila.

Asi o týden později cestou z práce jsem si všimla, že odborné knihkupectví na rohu, kam jsem už rok plánovala nahlédnout, je v likvidaci s obrovskými slevami, a to poslední den. Prošla jsem všechny dlouhé regály cizích jazyků, psychologie atd. a smiřovala se s tím, že všechno zajímavé už je vybrané. Vzadu v koutě ale ležely Hovory s porodní bábou a já hned věděla, že pro tuhle knížku jsem tam přišla. Přečetla jsem ji celou během dvou dnů a začala zase od začátku. Všechno v ní tak krásně dávalo smysl a rezonovalo s mým přáním být dobrá máma. A tak začal můj intenzivní zájem o úžasný proces narození dítěte.

Od té doby se na diskuze o přirozeném porodu pravidelně vracím jako čtenářka, kupuju tematické knížky, diskutuju s těhotnými kamarádkami a čerstvými maminkami, občas se s přáteli cvičně pohádám na téma domácí porod a mezitím hrdě posiluju uvědomění si sebe jako ženy.

A závěr? Nedávno jsme se s přítelem vzali. Oddávala nás farářka, která obě svoje děti porodila s Ivanou doma. Těším se, že třeba brzy přijde řada i na mě. A kdyby se nedařilo, nevadí; mám totiž tajný (teď už trochu veřejný) plán: Po té kupě dětí – nebo jako alternativu – bych se ráda vyučila dulou a zužitkovala všechny svoje touhy, zájmy a zkušenosti ve prospěch jiných.

Za to všechno děkuju Ivaně Königsmarkové a myslím na ni v jejím zápase.