1. porodní příběh rodiny Veselých

Poprvé jsem se s Ivanou potkala během těhotenství své první dcery. S klidem mohu říci, že toto setkání významným způsobem ovlivnilo nejen můj život.
Poprvé jsem otěhotněla, aniž bych o těhotenství a rození dětí cokoliv věděla. Otěhotnění byl spontánní akt, který se přihodil na cestách po Jižní Americe. Oba já i můj muž jsme cítili jakési propojení s duší, která se k nám chce zrodit.
Teprve poté jsme začali zjišťovat, o čem vlastně těhotenství a rodičovství je…
Lékaři k pohodě v mém požehnaném stavu moc nepřišpěli, ba naopak, během těhotenství mne několikrát vystrašili.
Poprvé ve třetím měsíci, kdy mne poslali na genetiku, protože mi nějak špatně dopadly testy. Když jsem si podrobně přečetla, v čem přesně spočívá amniocentéza a jaké je riziko předčasného ukončení těhotenství v důsledku provedení tohoto testu (1%) v porovnání s rizikem, že se mi narodí postižené dítě (0,5%), rozhodla jsem se, že ji nepodstoupím, i kdyby mi ji doporučili. Během doby, než jsem došla k tomuto rozhodnutí jsem ale byla vystavena neopodstatněnému stresu…
Podruhé mne doktoři vystrašili a hlavně ponížili v pátem měsíci těhotenství, když jsem dostala kvasinkovou infekci a dostala jsem totální „kapky“ za to, že jsem ji nechala zajít tak daleko… „Přece by mohla odejít hlenová zátka a já potratit“, místo, abych byla na tuto možnost citlivě upozorněna, bylo se mnou zacházeno jako s malým dítětem, které po sté provedlo stejnou lotrovinu, a to i přesto, že jsem se s podobnou situací setkala poprvé v životě…
A do třetice mne vystrašili na začátku osmého měsíce, kdy jsem se dle slov doktorky „začala otvírat“ a byla otevřená na 2 prsty, což je příliš brzy, a tak, abych se vyhla pobytu v nemocnici, jsem měla jen ležet a vyhnout se dlouhému sezení a stání, natož chůzi a jiné fyzické činnosti. Tuto situaci jsem dlouze obrečela, jsem dost aktivní člověk a informace, že mám ležet zavřená doma, jinak porodím předčasně, mne opravdu dostala do silné deprivace. Cestou domů z gynekologie, jsem potkala několik známých a vždy se rozbrečela…
Hned následující den jsem však šla na úvodní lekci předporodní přípravy Ivany Königsmarkové, Manžel mne do A-centra  odvezl autem, abych se nenamáhala, a tam mne pohodlně uložil na matrace…
Když vstoupila Ivana, představila se, řekla o sobě pár slov, a než začlo kolečko po nastávajících rodíčich, aby se také představili a řekli, s čím přicházejí, zeptala se mne: „A vy ležíte proč?“ „Lékaři mi to nakázali, protože se otvírám“ řekla jsem vážně. „A kontrakce máte?“ „Ne“ „A to si myslíte, že z vás to mimino jen tak vypadne?“ poté krátce vysvětlila, jak se rodí dítě a co vše se přetím musí v těle odehrát. Všechny moje obavy se rázem rozplynuly. Po dvou hodinách jsem odtud odcházela se spoustou pro mne nových informací. Které se ke mně nedostaly ani z učených knih, ani od lékařů, ani od známých, ani z internetu či jakéhokoli jiného zdroje. Tyto informace mne uklidnily a přivedly na myšlenku, že přicházející dušička, moje miminko, přesně ví, co chce, kdy a jak se chce narodit, a vše bude dobré…
Zbytek mého těhotenství provázel klid, nehledě na to, co mi lékaři říkali. Dokonce jsem změnila gynekologa…
Dcerku Barborku jsem porodila v Neratovicích zcela přirozeně s porodní asistentkou Věrou Novákovou, ke které jsem se dostala právě díky Ivaně. Bylo to těsně před vánoci roku 2006. Až při psaní tohoto příběhu mi došlo, jak moc vděčím Ivaně i za tento krásný porod, nejen za ty dva následující v domácím prostředí.

Děkuji Ivano, za to, že jste 🙂
Za celou rodinu Hanka Veselá