Moje první těhotenství začalo návštěvou A-centra v Karlíně. Ano, až tam jsem si v pátém týdnu těhotenství uvědomila, že jsem těhotná, a pomalu mi začalo docházet, co se se mnou děje. Do té doby jsem dvakrát navštívila svého gynekologa a byla jsem naprosto rozčarovaná jeho přístupem k těhotným. Neuvědomila jsem si nikdy před tím, jak obrovský je rozdíl mezi tím, kdo těhotenství prožívá a tím, kdo nemá potuchy, co takové těhotenství znamená, kdo jej nikdy neprožil a nehodlá ani zkoušet se do druhého alespoň okrajově vcítit. Odcházela jsem ověnčená vizitkami a daty různých vyšetření, o kterých mi i přes mé dotazy nebylo řečeno absolutně nic. Přišla jsem si jako oběť, která má teď dělat něco, co jí nepřijde ale vůbec adekvátní situaci. Chtěla jsem se těšit z toho, že jsem těhotná, a pomalu se připravovat na rodičovství a očekávala jsem od gynekologa-porodníka, že mi přinejmenším pogratuluje a ne že se mě už v čekárně sestry budou přede všemi ptát, jestli to dítě chci, a nebo chci na potrat.

V A-centru jsem se setkala se spoustou žen a spoustou názorů a to mi pomohlo si vytříbit názor vlastní nebo na něm alespoň začít pracovat. A tady jsem se setkala i s Ivanou. Stala se mi průvodcem i rádcem po téměř celý zbytek mého těhotenství. Nejvíc jsem pak ocenila její předporodní kurz, kde přesto, že člověk poprvé v podstatě neví, co jej čeká, mu jsou poskytnuty informace, které by měl každý mít, a to, že rozhodnutí je na mě jako rodičce a nikoliv na lékaři nebo personálu. Nikdo neví, co prvorodička prožívá během těhotenství a ona sama neví, co ji čeká a jaké to vlastně všechno bude 😉 Každopádně informovanost, kterou mi nabídla Ivana a A-centrum, mi umožnila dělat vůbec nějak rozhodnutí a pokračovat v mé vizi „vědomého mateřství“.

Mé poslední iluze o českých porodnicích a lékařském personálu se rozplynuly zhruba v 21.týdnu těhotenství, kdy jsem podlehla panice a zamířila jsem na Bulovku, kde jsem byla nahlášena na porod, z důvodu slabého krvácení z rodidel. Čekala jsem více než dvě hodiny v čekárně (od 1 hodiny v noci), a než jsem se setkala s lékařem, tak jsem proležela další dvě hodiny na monitoru na chodbě, kde kolem mne probíhal „čilý ruch“ nemocnice, včetně příjmu rodiček na porodní sál. Jímala mne hrůza z toho, jak personál prudí ženy, které přišly porodit, a odhání muže, kteří je přišli podpořit. Pak se mi dostalo té cti a mohla jsem jít do ordinace k porodníkovi, který mne opravdu neomaleným způsobem vaginálně vyšetřil a na mé vyjádření, že se cítím být v pořádku, odvětil, že „to snad musí vědět on, jestli jsem v pořádku nebo ne!“, a zakázal mi se hýbat, chodit a mít pohlavní styk až do porodu. Téměř denně jsem pak volala Ivaně, která mi ochotně poradila a uklidnila mne „babskými radami“, které zázračně zabíraly, abych se dala do pořádku hlavně psychicky. Nezapomenu na ty voňavé koupele v levanduli a meduňkové čaje, kterými jsem se rozmazlovala, kdykoliv jsem se potřebovala uklidnit a najít si čas na sebe i miminko.

Přestože jsem hluboko v sobě věřila, že porod doma je pro mne nejoptimálnější možností, tak se mi dostalo péče ve Vrchlabské porodnici. Ivana mi doporučila rodit v porodnici, díky nějakým pochybnostem s krví, a já přesto hledala podporu a možnost rodit doma u jiné porodní asistentky. Ta nakonec musela k jinému porodu, když mi začaly stahy, a tak jsem se vydala na krásnou cestu do podhůří Krkonoš, kde se narodila naše prvorozená Eliška. Co se týče personálu, tak musím říct, že se moje názory dost různí. Porodní asistentka ve Vrchlabí byla naprosté zlatíčko a velmi ochotně mne podporovala a pomáhala a hlavně! nerušila probíhající porod. Až po porodu, když přišel lékař, jsem pomalu začínala chápat, k čemu mi budou zkušenosti nabrané z kurzu Ivany. Lékař mi tehdy tahal za pupeční šňůru (už odstřihnutou a dotepanou), aby, podle jeho slov „pomohl placentě se uvolnit a vyjít ven“. To bylo asi 20 minut po porodu. Když zatahal podruhé, tak už jsem jej musela upozornit, že mám ještě minimálně 10 minut na to, abych placentu porodila sama. Porodní asistentka pochopila situaci a požádala lékaře, aby nám dal čas. Uklidnila jsem se a v podstatě v zápětí po jeho odchodu jsem placentu bezproblémově porodila. Hlavní boj ale začal, když jsem po konstatování pediatričky, že je dítě v pořádku, požádala personál, aby nás vybavili z porodnice, že pojedeme domů. Začal kolotoč vyhrožování a bojů mého partnera a doprovodu Kateřiny Zatovičové (úžasné ženy z A-centra) s pediatričkou a posléze snad s celým světem. Nejenže nás nechtěli pustit domů, ale záměrně nás zdržovali víc než 5 hodin na parkovišti před nemocnicí (s novorozencem!) a jako důvod uvedli, že si nevezmou na zodpovědnost náš nezodpovědný odchod více než pět hodin po přirozeném porodu (no v tu chvíli spíš už tak osm hodin) a že nám dítě cestou zemře. Ani už nevím, jak se mi tenkrát podařilo být úplně klidná a s chladnou hlavou trpělivě čekat, až nám vrátí alespoň občanské průkazy.

A vše dopadlo dobře, jak taky jinak, a dnes máme dvě krásné zdravé holčičky, obě sice nakonec porozené v porodnicích, ale s úctou, pokorou a hlavně informovaností jak mojí, tak i mého partnera. Mateřství a touha po informacích týkajících se těhotenství, porodu a péče o dítě, mi pomohla si uvědomit, že je pro mne důležité dělat v životě vědomé volby, neboť jen ty mi mohou zajistit upřímný a spokojený život, takový, jaký si ho sama zvolím. Díky dětem a díky lidem, co vědí, proč dělají to, co dělají! A díky i Ivaně!

Mezrová Linda