Vincent a ValerieRodila jsem v porodnici a paní Ivana se naším životem vlastně jen mihla, ale jak už to u osob podobného formátu bývá, zanechala po sobě nesmazatelnou stopu. Ráda bych vylíčením našeho nedlouhého příběhu vyjádřila svou podporu této úžasné ženě a také všem, kteří se zasazují za právo ženy porodit přirozeně, intimně a s důvěrou.

Když jsem čekala své první dítě, prakticky celou druhou půlku těhotenství jsem prožila ve stresu a v slzách. Jako neznalá prvorodička jsem se svěřila gynekoložce, že mi tvrdne břicho. Netušila jsem tehdy, že je to úplně normální a vyděšeně jsem odkývala, že půjdu na monitor. A porodnice si mě „převzala“. Dokonce mi bylo řečeno, že pokud mi břicho ztvrdne častěji než desetkrát za den (!), mám přijet a budou mě hospitalizovat. Tato vyhlídka mě přirozeně uvedla do stavu, při kterém mi břicho tvrdlo desetkrát za hodinu, ale to už jsem naštěstí lékaři nesdělila. I tak mě začali vést jako rizikovou, musela jsem zůstat doma (a kousat si nehty strachy), každý týden prosedět tři hodiny v čekárně, aby mě sestra zvážila, nechala mě počůrat papírek a lékař provedl velice nešetrné vnitřní vyšetření (jednou mě dokonce seřval, proč se při tom nemůžu uvolnit). V jednom jsem měla jasno – pokud nedojde k ohrožení života, dítě nedám z ruky. Lékař si přečetl můj porodní plán, odkýval mi možnost rodit bez medikace (stejně jsem mu nevěřila, tato obří pražská porodnice mi připomínala masokombinát s tlakem na výkon a rychlost), ale pozorování jakkoliv zdravého novorozence v inkubátoru si prostě nechtěl nechat upřít. Odmítla jsem podepsat papír, že souhlasím prakticky s jakýmkoliv zákrokem, pokud jej lékař shledá vhodným a dostalo se mi odpovědi, že mě tedy nebudou moci hospitalizovat. Měla jsem toho plné zuby a ani můj muž se už nemohl dívat, jak se trápím. Nakonec jsme odjeli z Prahy a dva týdny čekali na porod poblíž malé a příjemné porodnice, kde jsem se nemusela registrovat, syna jsem mohla porodit bez nátlaku a celou dobu jsem ho měla u sebe.

BřichoDruhé těhotenství jsem se rozhodla pojmout odlišně. U gynekoložky jsem byla všeho všudy asi třikrát, odmítala jsem vnitřní vyšetření, radostně jsem si tvrdla, jak děloha potřebovala, a domluvila se se dvěmi porodními asistentkami, že se o mě a o dítě budou starat před, během i po porodu. Ambulantním. Nejkritičtějších ale bylo posledních sedm týdnů, a zde do našeho příběhu vstupuje Ivana. Když jsem se PA svěřila se svým traumatem z pravidelných porodničních prohlídek z konce předchozího těhotenství, nadhodila, že bych mohla chodit do Áčka k Ivaně a do porodnice až v hodině H. Tahle představa mě úplně nadchla, paní Ivanu jsem znala jen zprostředkovaně, ale z toho, co jsem o ní slyšela, jsem k ní chovala velikou důvěru. V té době již běžela ona absurdní mašinerie tažení proti samostatným porodním asistentkám, která Ivanu zneužívá jako exemplární případ a já si poněkud rozechvěle kladla otázku, jestli bude mít Ivana v takové situaci vůbec kapacitu zabývat se vystresovanou skororodičkou, která se sice bojí porodníků, ale nakonec si do nemocnice přece jen odskočit hodlá. Když jsem se s ní sešla poprvé osobně, byla to pro mě láska na první pohled. Samozřejmě jsem tedy věděla, jak vypadá, ale naživo z ní vyzařuje úžasné charisma, profesionalita, zájem a i notná dávka pragmatismu, který mě uklidňoval. Líbilo se mi na ní, jak – na rozdíl od mých zážitků s lékaři – na mé těhotenství nenahlížela jako na něco patologického, co je zapotřebí léčit, ale naopak ve mně podporovala sebedůvěru a vědomí, že se jedná o tu nejpřirozenější událost v životě člověka. Na naše setkání jsem většinou musela brát i téměř dvouletého Vincenta, který se pokaždé zabavoval na podlaze Ivaniny místnůstky kostičkami dupla. Nikdy nezapomenu, jak jednou rozsypal celou tašku kostek po podlaze, a když jsem je jako mohutná a vedrem ztrápená velryba chtěla začít sbírat, Ivana se hbitě a graciézně svezla k zemi a začala duplo s batoletem uklízet sama. Jindy Vincenta vyzvedávala na parapet u lůžka, aby mohl sledovat, jak Ivana měří a prohmatává moje břicho, poslouchá ozvy a všechno vysvětluje. Byla úžasná a pokaždé jsem se na kontrolu k ní těšila. Zapůsobila na mě tak mocně, že jsem litovala, že jsem ji nepoznala dřív – s ní bych se odvážila rodit doma, nicméně plánovat podobnou akci na poslední chvíli mi nepřipadalo jako to pravé ořechové. Každopádně bylo neskutečně úlevné moci každý týden napochodovat do místnosti k ženě, které bezvýhradně důvěřujete, která se o vás zajímá, nemusíte celé hodiny čekat a bát se neosobního přístupu; k ženě, která zdůrazňuje, ať v případě jakýchkoliv pochybností kdykoli zavoláte, která vám vše trpělivě vysvětluje, dodává odvahu, věří vám a zároveň je nekompromisně profesionální.

VU prsualerie se narodila v pondělí 25.7.2011, tedy v den, kdy jsem měla jít k Ivaně na další prohlídku, ale tu už jsem nestihla. Zvládla jsem jí akorát zavolat, že už, a nechat si od ní naposledy dodat odvahu. Jsem tedy ráda, že můžu alespoň tady takhle zpětně poděkovat a vyjádřit, jak moc pro mě byla její pomoc důležitá a umožnila mi prožít konec těhotenství v klidu a dokonce i radosti (jaký to rozdíl oproti předchozí zkušenosti!) – Milá Ivano, z celého srdce Vám děkuji za Vaši péči, za Váš úžasný postoj, za Vaši profesionalitu i starostlivost – díky Vám jsme si s Valuškou mohly poslední týdny 2v1 skutečně užít, a to je nádherný dárek k narozeninám 🙂

Vanda Pokorná