Měsíček zahradníPřidávám se k napsání příběhu pro Ivanu, po přečtení prvního příspěvku se mi vybavil můj porod. První a poslední, zatím, i když už je to víc jak 23 let.

Kdysi jsem i já chtěla být porodní bábou, ale člověk míní a život mění. Napsáním příběhu o mém porodu jsem chtěla vyjádřit podporu paní Ivaně, její práce si velmi vážím a podle mého názoru je celá kauza jen snaha o likvidaci porodních asistentek, domácích porodů a potlačení práva ženy o sobě rozhodovat sama. Porod v nemocnici nezaručuje kvalitu, čehož je příkladem můj porod mé dcery. A velmi ráda bych dodala, že lékaři bývají velmi zřídka potrestáni za svoji chybu, protože obecně stále panuje – „Já jsem lékař, kdo je víc“ a tato věta je vtloukána do hlavy již studentům na medicíně.

Byla jsem prvorodička, vyjevená dvacetiletá holka, která neveděla sama co se sebou, natož co je to porod. Všechny ženy okolo vyprávěly šílené příběhy z komunistické porodnice, o chování sester a lékařů. Šíleně jsem se bála.

Při poslední návštěvě poradny se setra podívala na váhu, kde bylo o 5 kg více než před týdnem. Váhu jsem tajila, protože jsem hodně přibrala a v té době to byl „velký hřích“. Musela jsem do nemocnice na pozorování. Byl pátek odpoledne, můj manžel v nemocnici v jiném městě s pořezanou rukou od cirkulárky. Celou cestu jsem brečela. Dali mě na pokoj s paní, která už byla po porodu, nicméně se jí miminko narodilo mrtvé. Pro mne to byl velký šok, opět jsem se bála, pozorovala jsem se jestli se má dcera hýbe. Nikdo mi neporadil, nikdo se mnou nemluvil, pro sestry jsme byly jen kusy. Navštěvy zakázané, s maminkou jsem mohla mluvit jen na schodech. Po šesti dnech utrpení v nemocnici mi v noci začala odtékat plodová voda a měla jsem nepříjemný pocit v podbříšku. Šla jsem za sestrou. Protože jsem byla neinformovaná, nevěděla jsem co bude. Sestra mě odvedla na porodní sál, kde mě připravili k porodu. Dodnes se směju při vzpomínce na klistýr, kdy mi sestra řekla, že to s vodou ve střevech mam rozchodit nejméně dvacet minut. Jak to dopadlo si umíte představit. Pak mě uložili na hekárnu, to už jsem měla stahy po několika minutách. Sestra si také lehla, přikryla se dekou s tím, že mám ležet v posteli a šetřit síly na porod. Bolesti nesnesitelné, žízeň, samota, pocit beznaděje. Chtěla jsem se procházet, napít se, cítít blízkost a podporu. Nic. Pak přišla lékařka, napíchli mi povzbuzující kapačku pro urychlení porodu, v té době velky hit. Nic moc se nedělo, stále jsem prý nebyla otevřená. Najednou jsem zase byla hodně otevřená a sestra mě prosila ať ještě nerodím, že musíme přejít na porodní sál a není tam ještě lékařka. Pak mě porodní asistentka nastřihla, ja dvakrát zatlačila a moje dcera byla venku. Přitom jsem si nepatrně hekla, a bylo mi řečeno, ať nejsem hlučna a neplaším ostatní maminky. Všechny nagativní pocity byly rázem pryč, já jsem v ruce držela svoji dceru Veroniku. Neopakovatelný zážitek. Nikdy jsem takové dojetí, radost, lásku, pýchu, štěstí necítila. Každá maminka ví jaké to je porodit nádherné, zdravé miminko.

Se mnou na sále rodila zdravotní sestra z vedlejšího oddělení. Okolo ní běhalo několik sester, lékařů. I tady byla protekce. Na kontrole po šestinedělí se mě můj gynekolog ptal, kdy plánuju další dítě. Odpověděla jsem mu, že až se vzpamatuju a bude se rodit jinak a jinde. Teprve teď, při psaní Příběhu pro Ivanu, si uvědomuju jak to bylo celé otřesné a jaký hluboký zážitek mám z porodu. Velmi si ještě přeji druhé dítě, ačkoliv mi je přes čtyřicet, a vím, že jej budu rodit jinak a jinde, takže Pane doktore, plánuju, plánuju.

Velmi Vám děkuju za Příběhy pro Ivanu, děkuju, že jsem se mohla ze svého porodního příběhu vypsat, velmi se mi ulevilo. 🙂

Krásné dny

Ella Hrubá