Můj příběh s Ivanou Königsmarkovou je skoro 7 let starý. Navštěvovala jsem její předporodní kurzy v Aperiu a byla moc spokojená, že konečně přestávám být nervózní z neznámého a z toho, že „to nezvládnu“. Během kurzu dokázala neskutečně dobře a citlivě vyvážit stránku odborně-poradenskou s tou druhou, pro nás snad ještě důležitější, totiž s dovedením k psychickému uvolnění, zbavení se strachu a těšení se. Naučila nás chovat se při porodu ne jako ovce, které se mají pouze přemisťovat po porodnici, jak jim řeknou, a spolykat všechno, co jim bez vysvětlení dají na noční stolek, ale jako asertivní budoucí matky, které jsou pány této jedinečné situace a jejichž práva a přání mají být respektována. Naučila nás vnímat své tělo a nepanikařit. Bezvadně nás připravila pro samotný porod i pro čas po něm. Z jejích úst během kurzu nejenže nikdy nezazněla výzva k domácímu porodu nebo jeho upřednostnění. Ba dokonce si pamatuji na její varování před možnými riziky a nabádání k tomu, abychom tuto věc opravdu odpovědně uvážily (poté, co na to byla jednou z nás dotázána). Dobře si pamatuji, jak říkala, že domácí porod není nic, co by nám chtěla vychvalovat jako jednoznačnou výhodu, nicméně pokud se v této zemi pro něj kdokoli rozhodne, je to jen jeho právo, zákon mu to umožňuje a z hlediska profesní etiky je pak její povinností mu v této situaci pomoci a asistovat.

Já sama jsem rodila v porodnici. Musela jsem dát Ivaně za pravdu absolutně ve všem, před čím nás v případě jednání lékařů a sester varovala. Ale díky ní jsem už byla poučená a v mnohém jsem jednala jinak, než kdybych její kurzy nenavštěvovala. Syn se bohužel narodil s těžkou srdeční vadou a musel být ihned po porodu převezen do Motola a operován. V té době jsem Ivaně několikrát telefonovala, a ačkoli už to dávno nebyla její povinnost, plynoucí z mnou zaplaceného kurzovného, vždy mi v kteroukoli denní dobu byla ochotna radit a pomáhat. Nemusela… Je hodně její zásluhou, že ačkoli prvních 14 dní života jsem nemohla syna kojit (byl napojen na přístroje), mléko jsem neztratila, vymohla si podávání pomocí sondy a po 14 dnech jsme se do kojení pustili a skončili v jeho 2 letech. To ona mi radila, co dělat, aby se to povedlo. To ona mě v tom podporovala. Bylo to to jediné, co jsem pro něj tehdy v té šílené době mohla dělat a Ivana věděla, co s tím. Na kurzu nabízela k zapůjčení drahou elektrickou odsávačku za poplatky, pak mi ji do Motola poslala bez jakékoli záruky na vrácení, a když jsem ji po měsíci vracela, žádné peníze si ode mě nevzala, odmítla. Nemusela….

Později jsem ještě dvakrát měla problémy s kojením a vždy mě ochotně přijala, jednou dokonce ve svém bytě a na Silvestra. Nemusela…. Vždy poradila, pomohla – a její rady byly vždycky účinnější a lepší než ty, co jsem dostala v nemocnici (kdybych se řídila radou lékaře, kojit bych buď nikdy nezačala, a když ano, přestala bych ještě před koncem šestinedělí….).

Ivaně vděčím jí za dokonalou přípravu k porodu, za zbavení se obav, za uvědomění si svého postavení matky-pána situace, za podporu sebevědomí při jednání o výsostně svých záležitostech – a zejména pak za pomoc v nejtěžších chvílích mého života. Telefon zvedla vždy, poradila a pomohla vždy, přijala mě vždy. I když nemusela.

Rozsudek, kolem kterého se navíc nabalila ohavná kampaň, považuji za nebetyčnou ostudu a absurditu. Zatím jedinou útěchou je fakt, že každá kampaň s sebou přinese i takovouto vlnu solidarity a podpory z té druhé strany. Přeju Ivaně, ať jí aspoň tohle málo potěší. Ale hlavně, ať to celé skončí tak, jak si zaslouží. I když ty roky prožité s tím hanebným rozsudkem už jí nikdo vynahradit nemůže.

Ivana Procházková, Praha