Eva měla termín porodu 2. Dubna 2012. Její holčička Estel se narodila 8. dubna chvilku před půlnocí. Doma, jen s pomocí tatínka a duly, ačkoli by si Eva i její muž přáli mít u porodu i porodní asistentku. Ale neměli, protože byl duben a ačkoli využili všech možností (viz třeba http://www.ferovanemocnice.cz/aktuality/pravni-rady-pro-zeny-ktere-nemohou-sehnat-porodni-asistentku-k-porodu-doma-2582.html), jak porodní asistentku získat, neuspěli. Přesto jim v tu chvíli připadlo lepší porodit doma sami; zvolili si neasistovaný domácí porod raději než porod v nemocnici.

Evě bylo 36 let a s partnerem se těšili na svoje první dítě. Vystudovala dvě vysoké školy, cestovala, pracovala. Až po třicítce potkala svého partnera. Nějakou dobu ještě žili v cizině, kde měl Adam zajímavou práci. Miminko chtěli, ale nějakou dobu nepřicházelo… proto byla Eva vlastně docela překvapená, když vloni v létě zjistila, že je těhotná.

Byla to změna. Člověk něco chce, ale nechává to plynout a pak zažije pocit úžasu jako malé dítě. Pak se pozvolna dostane do fáze hledání, sbírání informací. Eva stejně jako její muž Adam měli ve zvyku si o všem sehnat dostatek informací, než se k něčemu rozhodli. Byli zvyklí svá rozhodnutí dělat svobodně a ne na základě toho, že se to tak dělá, možná i proto, že pobývali na tolika místech, kde se věci dělaly tolika rozdílnými způsoby, že věděli, že je možné v podstatě cokoli.

Už před pár lety Evu její přítelkyně pozvala na výstavu Respekt k porodu, kde potkala porodní asistentky a tak jí připadalo docela přirozené, že vyhledá péči jedné z nich. Péči v těhotenství si představovala tak, jak ji popisuje ve svojí knize Ingeborg Stadelmann (knížku dostala od kamarádky hned na začátku těhotenství), a přesně tak to bylo… možná ještě lepší. Úcta, klid, naslouchání, ale zároveň profesionalita a bdělá pozornost. Adam chodil do poradny s ní a oba měli pocit bezpečí a byli rádi, že nemusejí podstupovat to, co slýchali od Eviných kamarádek: podivné komentáře kvůli odmítnutí genetického screeningu nebo aminocentézy, rutinní postupy bez zaujetí poskytovatele péče a podle nich nadměrné používání technologií na úkor lidských rukou a zkušeností. Prostě jim připadalo bezpečnější svěřit se do rukou jednoho člověka, s nímž by si budovali vztah a cítili vzájemný respekt, než strojům a jejich obsluze. Vztah byl vlastně pro ně tím nejdůležitějším pro jejich pocit bezpečí. Na vlastní kůži se přesvědčili, že porodní asistentka není žádný šarlatán, který nad vším mávne rukou – ve chvíli, kdy se jejich porodní asistence něco nezdálo, neváhala je poslat na kontrolní vyšetření, při kterém bylo ale naštěstí všechno v pořádku. Stejně tak jim doporučila navštívit nějakou porodnici a mít zabalenou tašku do porodnice, co kdyby něco nebylo, jak má být. Tak tedy se byli v několika porodnicích podívat, ale nebylo to ono. Všude nabyli dojmu, že porodní proces jako takový bude jakoby z podstaty té nemocniční péče narušován, a tak se rozhodli, že služeb nemocnice využijí, jen kdyby byl už tak jako tak narušen… tj. kdyby se věci neovíjely tak, jak mají.

S blížícím se termínem porodu bylo jasné, že jim ten nový zákon o zdravotních službách dosti zkomplikuje život a že budou nuceni se obejít bez fyzické přítomnosti porodní asistentky, ke které Eva chodila celé těhotenství. A taky se opět dali na sběr dat (byli na to oba ze svých profesí zvyklí) a napadaly je i takové věci jako „porodní webcast“ – účast porodní asistentky (ať už české, nebo zahraniční) u porodu přes videokonferenci. Každopádně opět došli k tomu, že pořád se cítí bezpečněji doma. Tedy hlavně Eva. Adam ji prostě doprovázel a respektoval, i když si ve výzkumech přečetl, že porod v doma je stejně bezpečný jako v porodnici, pokud je doprovázen zkušenou osobou, například porodní asistentkou. Ale taky si přečetl, že žena nejsnáze porodí tam, kde se cítí bezpečně.

Domluvili si tedy aspoň dulu (sepsali s ní – kvůli jejímu bezpečí – smlouvu, že se porodu neúčastní jako zdravotník a vymezili si s ní jasná pravidla a definovali zakázku…) přece jen chtěli mít po ruce aspoň někoho, kdo porod několikrát viděl, i když jej „nemá v rukou“. A byli připraveni do té porodnice vyrazit, kdyby se jim cokoli nezdálo – naučili se věřit sami sobě a svému citu pro rovnováhu věcí, o němž byli přesvědčeni, že by je varoval i v tomto případě. Naučili se v životě jednu důležitou věc, že Strach je špatný rádce, je lepší ho nahradit Pozorností.

A pak porod konečně nastal. Neděle ráno: Eva se probudila brzy se zvláštním pocitem chvění, vzrušení, těšení. Dívala se na svého spícího muže, na jemné jarní lístky na růžích za oknem, na mraky poháněné větrem. Uvědomila si ten změněný stav mysli. Znovu se ptala sama sebe, zda by neměla vyrazit do té vybrané porodnice za městem. Bylo chladné velikonoční ráno. Svátky poskytující ochranu svým klidem. Pocítila něco jako slabé menstruační bolesti. Šla něco sníst, ale neměla hlad. Chtěla zavolat, ale pak si to rozmyslela. Ještě neměla potřebu mít nikoho u sebe, chtěla klid, samotu a šero. Zatáhla ještě závěsy v pokoji. Pozorovala to: nejdřív vlnky narážející o břeh, pak vlny energie trochu silnější a v delších rozestupech. Musela se tomu zasmát, jelikož jí to připomnělo moře, které měla moc ráda. Usmyslela si, že si to tak bude představovat. Pak byly vlny stále silnější. Musela se soustředit jen na ně. Pak se v pokoji objevil Adam, ani nevěděla, jak. Přišel tiše, porozuměl tomu, co se děje. Položila si prst na ústa a on přikývl. Jen se zeptal, zda má zavolat dulu. Souhlasila, ale spíš kvůli němu, sama se cítila naprosto bezpečně. Odplula a houpala se na vlnách stále silnějších. Duly, která vklouzla do bytu, si ani nevšimla. Zato dula ucítila tu zvláštní vůni, která vždy naplňuje příbytky lidí, kterým se každou chvíli má narodit dítě. Eva křičela. Venku uplynul den, setmělo se. Nevěděla, kolik je hodin, ani jak dlouho to trvá, jen věděla, že ten rytmus, v němž porod plyne, je správný. Blesklo jí hlavou, co někde četla v knize Spiritual Midwifery od Iny May Gaskin o pohledu z očí do očí. Zkusila to. Další stah byl mnohem silnější, ale kupodivu zároveň snesitelnější. Další přišel vzápětí na to. Musela se postavit, chtěla změnit polohu z balónu do kleče na všech čtyřech, a v tom jí praskla plodová voda. Všichni se smáli, ale Eva se zároveň začala chvět, byla jí najednou strašná zima a měla žízeň. Vodu! Napít! Stahy přicházely prudce a silně. Pocítila potřebu se něčeho chytit a tak objala dulu stojící poblíž kolem ramen. Najednou začala křičet jinak. To jsou ty pradávné zvuky, pochopila dula a pomohla Evě na zem; nebyla si jistá, že by dovedla miminko chytit. Na dva stahy se narodila hlavička a pak na další stah vyklouzlo miminko do Adamových dlaní a připraveného ručníku.

Seděli na zemi, všichni tři. Miminko začalo ihned samo kňourat a široce otevřenýma očkama si prohlíželo mámu a tátu. Eva i její muž byli hluboce pohnuti. Pozorovali holčičku, jak zkoumá mámina prsa a pokouší se popolézt a přisát se. Placenta se narodila do čtvrt hodiny po přisátí miminka k prsu. Pak si muž i žena vlezli do postele a těšili se se svou holčičkou, kterou pojmenovali Estel. Dali jí jméno, které znamená „Naděje“.

Postavy v příběhu jsou smyšlené a příběh je fiktivní, přesto však obsahuje mnoho autobiografických prvků. Zároveň se příběhy jako tenhle opakují denně po celém světe: v ČR stejně jako v některých jiných zemích blahobytného západu a stejně jako v některých „rozvojových“ zemích není dostupná péče porodní asistentky všem ženám. Tento příběh byl napsán, protože by bylo dobré, aby všechny ženy měly naději porodit bezpečně a mohly, pokud budou chtít či potřebovat, využít v plném rozsahu péče porodní asistentky, která je odbornicí na normální těhotenství a porod a měla by být pro fyziologické těhotenství a porod být první volbou. Byl také napsán, protože Ivana Königsmarková je v České republice Porodní bábou No.1. a má nesmírné zásluhy v úsilí o svobodnou volbu. Změnila uvažování mnoha žen, ať už pak porodily kdekoliv.

Hrdinka příběhu je však v něčem přeci jen skutečná: Je to loutka-maminka, která byla vytvořena proto, aby pomáhala ženám v terapii zpracovat jejich porodní trauma, rozšiřovat mateřské a porodní kompetence nebo zvědavým odrostlejším dětem pochopit porodní proces. Panenky jsou 100% český výrobek a 100% ruční práce.

Autorka příběhu a loutky je dula a matka 3 dětí narozených doma Johana Passerin.