S paní Ivanou se osobně neznám, pouze přes internet – články, různá videa a z Vašich příběhů. Poprvé se mi paní Ivana zdála přísná, ale stačilo, aby promluvila a přísnost byla rázem ta tam. Vnímám ji jako velmi modrou, milou a ochotnou Ženu.

Maminky, které se rozhodnou rodit doma nevnímám jako nezodpovědné, je to spíše přesně naopak… Tu zodpovědnost nechávají ve svých vlastních rukách… Žádná máma nechce svému dítěti ublížit. I když, není to o tom, kde rodit, ale jak rodit. Každá jsme jiná, proto by tu měla být možnost svobodné volby.

Vlastní děti zatím nemám, i když jsem je chtěla snad už od 12 let 🙂 zároveň jsem z porodu měla vždy strach. Bála jsem se bolesti, teď se tomu musím smát, ale ještě donedávna jsem napůl žertem říkávala, proč zrovna my musíme rodit 50 cm obry a musí jít ven těmi úzkými cestami… Taky jsem se bála nástřihu (dodnes se při té představě oklepu, nechápu, jak do nás může někdo „jen tak“ střihnout). Říkala jsem si, že když to musí být, tak to vydržím, přežili to jiné, přežila bych to taky. Ale hlavně bych chtěla mít miminko u sebe, od prvního momentu kdy vyjde ven… A aby se pak všechno řídilo jím…

Možná jsem se porodu bála i díky vzpomínkám (podvědomým) na svůj porod … za komunismu… který jsem si nedávno nechala vyprávět… Mamka přivázaná ke „koze“, sál plný lidí (zrovna v něm byli i medici z VŠ) a porod nepostupoval… po porodu jsme byly oddělené, k mamce mě nosili jen co 3 hodiny na kojení… Mamka říkala, že když nás oddělili, pořád jsem brečela, až jsem z toho usnula, u kojení mě pak třeba nešlo probudit, nebo jsem se po probuzení hned zase rozbrečela, a že když jsem už konečně začala pít, uběhl časový limit, sestru nic nezajímalo a zase mě s řevem odnášela pryč… Myslím, že vzpomínka na oddělení od mámy ve mně zůstala, protože tohle se mi na porodu v porodnici odjakživa nelíbilo…

Čas plynul a jednoho dne jsem narazila na článek o porodu, kde byl více popisovaný jeho průběh… vlastně jsem se poprvé setkala i s popisem porodu doma. Vybavuje se mi věta: „nástřih nebyl nutný“. A tenkrát naivně jsem si pomyslela, že by to bylo fajn, kéž by se to povedlo i u mě až budu rodit 🙂 Později jsem zjistila, že to dělají spíše preventivně. Nicméně, při čtení toho článku se začal vynořovat strach z porodu, čím dál více se stupňoval, až to došlo do fáze, kdy jsem nebyla schopná se pohnout… (holt v představách procházel OBR úzkými cestami :-)). Věděla jsem, že takhle by to nešlo a že strach zpracuju…nenapadlo mě nic lepšího než si porod zkusit představit… Pro větší autenticitu jsem si vycpala břicho polštářem, „začala rodit“ a pozorovala myšlenky… Jako první mě napadlo, že to miminko třeba taky neví, co má dělat, třeba je zmatené jako já a že se tedy na něj napojím a budu s ním komunikovat, uklidňovat ho a tím i sebe… V tom jsem si uvědomila, že na porod jsme dva – já a dítě. Jak jsem se tak na něj napojovala, po čase jsem si vedle sebe představila doktora, který mi říká, co mám dělat. Okamžitá myšlenka: on mě tady ruší, nemůžu se soustředit na miminko, ať je ticho. Žádné další podměty nepřicházely, strach se taky zmenšil, „porod“ jsem tedy ukončila.

Uběhl zase nějaký čas a téma porodu ke mně přicházelo stále častěji… A začal soudní proces s paní Ivanou… a přišly příběhy pro Ivanu… u maminek, které rodily přirozeně, čtu o noření se do sebe a najednou mi došlo, že to bylo to, co jsem dělala při svém fiktivním porodu. Máme to v sobě… každá žena je na porod připravena… každé miminko je na porod připraveno… stačí naslouchat… důvěřovat tomu procesu… důvěřovat životu… asi proto mi děti do života nepřišly dříve… měla jsem si něco uvědomit, odžít, probudit, objevit… věřím, že vše má svůj čas… už se nebojím bolesti u porodu… už miminko nepůjde těmi úzkými cestami…

Milá Ivano, děkuji Vám, že jste. I díky Vám jsem si toto všechno uvědomila a zbavila se strachu… Máte mou podporu, věřím, že spravedlivost zvítězí. Až jestli budu těhotná, určitě se s Vámi setkám na stránkách knihy Hovory s porodní bábou, a kdo ví… třeba i osobně…

Pavla

P.S.: Při psaní tohoto příběhu a příchodu „mých“ dnů jsem si uvědomila další věc…. Tělo nás na porod připravuje vlastně každý měsíc… Při menstruačních bolestech neberu léky, bolest se snažím vždycky nějak „zpracovat“. Vlastně neberu ani antikoncepční pilulky, nějak jsem nevěřila a nevěřím, že by mi hormony v těle něco nerozhasily… 🙂 Nevím, nemám s ní zkušenost, tak nemůžu soudit, jen co tak vypozoruju v okolí, ale myslím, že díky tomu mám s tělem a jeho procesy lepší „spolupráci“. Až teď mi došlo, že se vlastně každý měsíc „nořím“ a bolest zpracovávám, hledám různé polohy, kde ulevuji bolest, a tím vlastně ta bolest mizí a mění se jen v tlak… Vybavujeme se mi, jak mě jednou větší bolesti zastihly v práci a kamarádka-kolegyně mi zrovna něco vyprávěla… jak mi to tenkrát vadilo, nemohla jsem se na bolest „soustředit“ = nořit se…. A bolest byla veliká, nesnesitelná… Máme to v sobě… Jak je to všechno dokonalé… 🙂