Fotografický projekt Sametový porod vznikl jako reakce na odsouzení porodní asistentky Ivany Königsmarkové. Fotografuji rodiny, které se rozhodly rodit doma. Fotografie a popisky slouží hlavně jako přiblížení typu lidí, kteří rodí doma a také ujasnění důvodů. Laici a odpůrci buď nerozumí proč chtějí některé rodiny rodit doma, nebo si myslí, že se tak rozhodují jen tzv. „přírodňáci a asociálové“. Snažím se tento fenomén nastínit pozitivní formou. Ráda bych spíš podala ruku a nezvětšovala propast mezi zastánci a odpůrci. Myslím si, že je důležité hájit základní lidská práva a svobody. Pokud je to i možnost volby místa porodu, pak to má určitě i hlubší význam. Není to hazardování se životem, jinak by to nebylo zakotveno v zákoně a je potřeba se nad tím zamyslet. K pozadí bych chtěla podotknout, že na růžovém jsem fotografovala rodiny z Ostravska. Nemohla jsem s sebou brát ateliérové vybavení, tak jsem použila krásnou zeď v Centru Lotos v Ostravě. Porodní stolička je symbolický odkaz. Rodiny v druhém díle přispěly i menší částkou Ivaně Königsmarkové na soudní proces.

Hana Kalvachová
www.fotokrat.cz

Příběh o zrodu a průběhu projektu očima autorky:

Na Facebooku a v médiích jsem pozorovala proces s porodní asistentkou Ivanou Königsmarkovou, se kterou jsem prožila svůj porod, jediný a jedinečný. Ačkoli jsme se před tím vůbec neznaly a já jsem k ní začala docházet až asi měsíc před porodem, tak jsem díky ní prožila porod jako něco, co se nebojím prožít znovu a zas.

Když jsem viděla, jak proces postupuje a jak také nakonec dopadl, začala jsem se víc zajímat o to, co se s tím dá dělat. Narazila jsem na Facebooku na Veřejnost pro přirozený porod a začala jsem si číst a přidala příspěvek, že pokud potřebují něco vyfotit, ráda to udělám. Pak mě napadlo tam napsat, že bych ráda něco nafotila na podporu Ivany, nějaké portréty rodin a nějak se to už začalo samo odvíjet.

Z počátku se lidé se hlásili sami, pak jsem chvíli musela hledat. Už si přesně nepamatuji, jak se to celé seběhlo, bylo to spontánní a moc milé. Byla jsem strašně ráda, že nemusím jen doma sedět a nadávat, ale že můžu i něco konkrétního udělat. Akce Svoboda rodit tomu napomohla nejvíc, byla to jasná a přirozená možnost kde to zveřejnit, vystavit a dát do souvislosti. Akce proběhla 17.11.2011 v HUBu, Drtinova ulice v Praze. S projektem mi moc pomohly zakladatelky stránek Veřejnost pro přirozený porod Veronika Šalamounová a Tereza Purkrábková. Dále se na projektu podílela Simona Martínková, ta se dobrovolně přihlásila, že chce nějak aktivně pomoci a skutečně díky ní nejen výstava „visela“, ale vznikl i TV spot s herečkami Natašou Burger a Lenkou Vlasákovou a celkově se zapojila do produkce a organizace nejen akce, ale i mého projektu.

Myslela jsem si, že nafotím pár rodin, chtěla jsem maximálně deset, ale rodiny se hlásily dál. První díl jich má dvanáct. U toho jsem ale nemohla zůstat, protože zájem byl (a stále je) mnohem větší. Chtěla jsem do projektu zakomponovat nějakou milou formou, že rodit doma, je příjemná, přirozená a hlavně vysoce bezpečná volba, že se takto rozhodují lidé po pečlivém zvážení, po prostudování mnoha materiálů, po konzultaci nejen s porodními asistentkami, ale i lékaři, a že ti, co rodí doma, jsou většinou i lidé s vyšším vzděláním. Chtěla jsem diskusi, která připouští varianty názorů, kde se všichni budou respektovat. Vím, že toto téma je v Čechách velmi ožehavé, proto jsem se nechtěla nikoho dotknout, neboť dobře chápu souvislosti důvodů, proč toto téma tolik bolí. Nerada bych se k tomu vyjadřovala, chtěla bych, aby lidé našli vlastní odpovědi. Sama jsem z rodiny lékařské, kde kromě mého otce všichni jeho bratři a další příbuzenstvo z jeho strany jsou doktoři, doktorky a zdravotní sestry, společně s mou milou vlastní sestrou. Tenkrát jsem také řešila, jak říct rodině, že nakonec jsme se rozhodli pro porod doma. Bála jsem se ovlivňování, které by vedlo akorát k neshodám. Kamarádka mi poradila to zkrátka zatajit, a to byla dobrá volba. Zmiňuji se o tom hlavně proto, že i jeden z mých strejdů doktorů mi dokonce gratuloval k porodu doma. Ne všichni lékaři jsou militantně proti porodům doma, také se tam řada z nich ještě přeci narodila…

Do projektu Sametový porod se zapojila celá řada rodin s nejrůznějšími profesemi: umělci – fotografové, výtvarníci, designéři, hudebníci, spisovatelé, dále právníci, psychologové, inženýři, projektanti, IT specialisti atd… A dokonce i jeden automobilový závodník. Součástí jsou nejen profese, ale i jména všech, věk dětí a hlavně důvody proč se rodiny rozhodly rodit doma. Tím, že jsem ukázala konkrétní lidi, kteří jsou zcela k nerozeznání od těch, co rodí v porodnicích a dala k nim jejich profese a důvody, tak jsem ukázala, že jsou to lidé běžní, spíše vzdělanější – většina má vysokoškolské vzdělání a tím i informovaní. Snad je to také důkaz, že to není volba sektářů a pomatenců. Rodiny jsem nijak nevybírala, aby se do projektu hodily. Domlouvala jsem se s nimi bez toho, abych o nich cokoli věděla předem, nebo je před tím viděla.

Pokračování Sametový porod II. byl společně s prvním dílem vystaven na STRP (Světový týden respektu k porodu) v Praze Na Pernštýně, 2 fotografie + velký plakát se všemi rodinami a hlavně v Ostravě v Monty škole 22 fotografií. V Praze byl vystaven díky zájmu Petry Sovové, která nechala vytisknout i ohromný plakát se všemi rodinami. Použila ho také na akci Masarykovy debaty „Porodnice je jediné bezpečné místo pro porod“. Fotografie jsou velikosti 70×70 cm na plátně. V první části projektu vzniklo 12 fotografií a v druhém 13. V současnosti tedy dohromady kulatých 25 rodin. Jedna rodina nemohla dodat popisek, protože akorát v době výstavy rodili a už měli i 2 starší děti, takže to bylo trochu nad jejich rámec. V současnosti už mám popisek k dispozici a rodina zdárně porodila opět doma, což mě těší. V druhé části jsem dala prostor i rodinám, které nakonec úplně doma nerodily. Přišlo mi, že je zajímavé sledovat souvislosti, proč nakonec rodiny rodí tak jak rodí. Nedá se to totiž vždy přesně naplánovat a také některé ženy nenajdou jasnou představu o tom, kde je pro ně nejlepší rodit a nechají to osudu.

Také bych se ráda zmínila o pozadí na fotografiích, většina je vyfocena na šedém pozadí a pět rodin na růžovém. Je to z toho důvodu, že jsem to fotila v Ostravě, je to tzv. Ostravská sekce. Díky zájmu Ostravy, Kamily Skoutajanové a Michaely Mrowetz, vznikl druhý díl projektu. Nemohla jsem do Ostravy vozit vybavení ateliéru, tak jsem využila krásnou růžovou zeď v Centru Lotos, kde jsem rodiny fotila. Bylo těžké zkoordinovat všechny rodiny z Ostravska s mými možnostmi, dokonce jsem 2x termín musela zrušit. Rodin, které by se rády nechaly nafotit, bylo více, ale dát to do jednoho dne bylo velmi obtížné.

Rodiny v prvním díle měly možnost si fotografii odkoupit, a to také asi polovina udělala. Tím velmi pomohli projektu. V druhém díle jsem rovnou vybírala peníze na fotku a každá rodina přispěla i Ivaně na její proces. Každá rodina přispěla 200,- Kč. Bez jejich finanční pomoci bych si nemohla dovolit projekt dělat, nebo alespoň bych nemohla udělat tak velké a kvalitní fotografie. Každá rodina, která si fotografii zaplatila, ji i dostane.

V současné době projekt u mě spí. Snažím se načerpat síly alespoň na jeho vystavování. Ráda bych, aby se šířil tam, kde je nejvíc potřeba, tam kde názor na porod doma je opačný. Nechci ničí názor měnit, jen bych ráda, aby víc lidí uvažovalo v souvislosti, aby si lidé víc všímaly toho co je například: zodpovědnost za svůj život, ovlivnění vlastních věcí, mít svůj život ve svých rukách, být se sebou v kontaktu, rozumět svému tělu, naslouchat mu, naslouchat přírodě, chápat její zákonitosti, být toho součástí, být součástí vyššího celku, být s tím v souladu, cítit se svobodně, chápat sílu svého těla, věřit v přírodní zákony a její souvislosti, věřit jak svému tělu, tak tělu svého dítěte a jeho projevům, věřit, že naplněná láska léčí a uzdravuje, věřit, že můžu žít přirozeně, že moje tělo je tomu uzpůsobeno….

Chci se ještě zmínit o tom, že by projekt nevznikl i díky mému muži, který mi pomohl jak psychicky, tak s hlídáním, ale i s projektem jako takovým. Samozřejmě hlavně tím, že se mnou šel do porodu doma, ačkoli to pro něj nebyla snadná volba. Jak píše jedna z rodiček: díky mému muži za probdělé noci, tak i já díky… Také moji rodiče a maminka mého muže pomohli s hlídáním a moji rodiče s poskytnutím ateliéru.

Co se týká bezpečnosti porodu doma, tak mi můj muž připomněl, že se tu nezmiňuji vůbec o žádných argumentech pro porod doma, asi by byly na místě. Chtěla jsem se tomu vyhnout, protože tu asi zazní i kritika, ale nejspíš si to budou číst i odpůrci porodů doma, nebo ti, co argumenty hledají pro svůj porod.

…takže… Ze studií WHO (Světová zdravotnická organizace) vyplývá, že porod doma u druho a vícerodiček je bezpečnější, u prvorodiček v porodnici, ale čísla se liší v promile. Tedy je považován za stejně bezpečný. Dále vyplývá, že pouze deset procent všech porodů je rizikových, tzn. že pouze deset žen ze sta potřebuje nějakou pomoc při porodu. Neznamená to ale rovnou např. císařský řez, ale může to znamenat, že je nutné použít syntetický oxytocin nebo jinou medikaci či zásahy jako nástřih hráze atp. Toto jsou zásahy do porodu, ostatních 90 procent může proběhnout naprosto spontánně bez jakéhokoli zásahu. Co se týká separace novorozenců, tak hlavně první 2 hodiny po porodu jsou klíčové k navázání vazby, hormonálních procesů a hlavně potřeby dítěte po bezpečí, které cítí pouze u své matky, se kterou strávilo celý svůj dosavadní život a jehož součástí se cítí být. Doporučení WHO je nepřetržitý kontakt. Co vnímám jako nebezpečí porodu doma v Čechách je nesoulad s porodnicemi, kde nejsou na případy nedobře se vyvíjejícího porodu doma připraveny hlavně metodicky a názorově. Ale to bych se pustila do kritiky, které jsem se chtěla vyhnout. Samozřejmě porodnice jsou nezbytné, pořád existuje celosvětově větší procento žen, které volí jako bezpečnější místo porodu porodnici, a tak to asi i zůstane i v Nizozemí kde rodí doma 30 procent žen. A samozřejmě u rizikových porodů je porodnice nezastupitelná. Nejdůležitější je názor matky kde chce rodit, tam se asi také cítí v bezpečí a tam se také mohou přirozené hormonální procesy projevit ve své kontinuitě nejlépe. Tady bych se chtěla dotknout toho, že pokud se necítí matka dobře, tak se nemusí porod dobře vyvíjet, často to končí i sekcí. A zmiňované zásahy do porodu mohou skončit dokonce tragicky, což se bohužel děje, nemluví se o tom, dokonce se takové případy nezveřejňují, a pokud ano, tak se přinejmenším kryjí viníci a případy se tzv. zametají pod koberec. Co se týká zmiňovaného Nizozemí, tak sanitky před domem se nekonají, existuje dokonce na toto téma hlubší úvaha, kde se statisticky snaží autor dojít k číslu sanitek, které by musely být neustále v terénu někde před domem a takové číslo je prakticky i teoreticky vyloučené vzhledem k procentu rodících doma. Dále procento žen, které tam rodí doma je opravdu vysoké, z tohoto procenta některé porody končí samozřejmě v porodnici, a to jak z důvodu toho, že se na to rodička přestane „cítit“, tak také samozřejmě kvůli rizikům. V porodnicích jsou na to připraveni, počítají s tím a jsou v kontaktu s porodními asistentkami. Co se týká porodní úmrtnosti, jsou na tom s Českou republikou srovnatelně. ČR má trochu odlišná kritéria pro definici úmrtnosti novorozence v souvislosti s porodem. Jednak se počítá až od 1000g plod a dále se počítá úmrtnost do 7 dnů po porodu. Směrem na západ, tedy i v Nizozemí, je to již od 500g plod a počítá se více dní. Tzn. že procentuální výpověď novorozenecké úmrtnosti, která je hlavním důvodem odpůrců porodů doma v Čechách, je zavádějící. A poslední věc, která mě napadá, se týká doporučení porodu doma, jsou na to určitá kritéria. Tzn. že není doporučené každé ženě rodit doma, musí mít dobrý zdravotní stav a přesně definované výsledky vyšetření.

Myslím si, že je potřeba hájit základní lidská práva a svobody. Pokud je to i možnost volby místa porodu, pak to má určitě i hlubší význam. Není to hazardování se životem, jinak by to nebylo zakotveno v zákoně a je potřeba se nad tím zamyslet.

Všem výše jmenovaným moc děkuji. Jsou součástí projektu Sametový porod, bez nich by nebyl. Hlavně děkuji Ivaně, bez té by mě tato myšlenka vůbec nenapadla. Děkuji jí za její statečnost, za její odvahu se postavit na stranu pravdy. Je skvělé, že existují lidé, kterým stojí za to jít za pravdou a nezaváhat, ačkoli jim establišment hází klacky pod nohy a nejen ten.

Držte se Ivano! Doufám, že každý příběh Vám dává sílu pokračovat ve Vašem záměru a ve Vaší krásné práci.

Hana Kalvachová