Tak trochu jiný příběhRáda bych přispěla svým příběhem a podpořila tím paní Ivanu, kterou sice osobně neznám (a dost mě to mrzí), ale za to plně podporuji její práci a myšlenky ohledně porodnictví obecně. Paní Ivano, nevzdávejte se, brzo nastane doba, kdy všichni dobře pochopí, kudy cesta vede a kudy prostě ne.

První dvě těhotenství a porody jsem si prožila tak nějak „normálně“. Běžné prohlídky, testy, vše šlo správnou cestou. Rodila jsem v nemocnici, přestože se mi myšlenka na domácí porod líbila, nějak mi k tomu chyběla sebedůvěra. To se bohužel podepsalo i na obou porodech, kdy jsem se hned po příjezdu do porodnice plně odevzdala do rukou asistentek a lékařů a čekala až odvedou svou práci. Nakonec to vždy nějak dopadlo, ovšem za všechny moje pocity mluví věta pana doktora: „Beze mě byste maminko neporodila“. Po dvou porodech ve mně tedy zůstává myšlenka, že nejsem schopná porodit své dítě sama, i když vím, že jsou horší věci, nikomu to nepřeju.

Vím, že je to moje chyba, že se musím víc spoléhat na sebe a na to co každá žena ví a umí, takže když jsem otěhotněla potřetí, rozhodla jsem se jít na to trochu jinak. První prohlídku jsem odkládala, ale nakonec jsem neodolala v 9tt, z části díky dceři, která neoblomně tvrdila, že miminka budou dvě, ale hlavně proto, že jsem začala slabě krvácet. Na UTZ se neukázalo srdíčko, takže mi hned byly nabídnuty leky na udržení a domluvili jsme si návštěvu na příští týden. V případě, že by se srdíčko neukázalo, byla bych poslána na revizi. Léky jsem odmítla, a nechala vše svému osudu, záleželo jen na miminku jak se rozhodne, já jsem byla připravená jeho rozhodnutí plně respektovat. Týden jsem nemyslela na nic jiného, brečela a pak zase byla silná a říkala si, že to bude přesně tak jak to má být. Krvácela jsem čím dál tím víc, přesto jsem po týdnu dospěla do stádia vyrovnanosti a na prohlídku jsem nakonec nešla. Říkala jsem si, že ještě týden počkám a pak se uvidí. Mezi tím jsem hledala jakékoliv informace o přirozeném potratu, protože představa zákroku mě děsila. Až na pár příspěvků v různých diskusích jsem nenašla zhola nic. Všude jen rady jako „okamžitě do nemocnice“ a vyhrožování všemi možnými způsoby smrti, přestože v zahraničí je běžná praxe, že žena dostane na výběr: nemocnice – doma. I když u nás tato možnost zřejmě není, já si ji vybrala.

Potrat začal naprosto bez problémů. V jednu chvíli ze mě odešly velké kusy něčeho a já najednou věděla že je konec. Dostavila se taky úleva, že je po všem, že vím na čem jsem a že jsem to zvládla. Bohužel to vše nebylo, a já začala velice silně krvácet. Protože mě nic nebolelo a bylo mi dobře, rozhodli jsme s manželem, že počkáme doma co bude dál. Bylo to čím dál horší a mně bylo do pláče. Informace žádné a nikdo nablízku kdo by poradil něco jiného než „okamžitě do nemocnice“. Kdybych věřila, že v nemocnici budu pouze pod dohledem, jestli je vše tak jak má a nebudu vydírána a nucena k zákroku, určitě bych tam odjela. Pokud bych měla už od začátku svoji porodní asistentku, určitě bych se na ni mohla obrátit a mohla jsem vše prožít v klidu doma a přirozeně. Takhle jsem musela spoléhat jen na sebe a svůj instinkt (což mi určitě prospělo). Věřila jsem svému tělu, že vše bude dobré. Po sedmi hodinách vyšlo miminko a bylo po všem. Krvácení přestalo a já si oddechla. Na kontrole za dva dny se potvrdilo, že vše proběhlo tak jak mělo a my jsme to zvládli. Naprosto bez bolesti, jen se strachem, který by nebyl vůbec pokud by měl člověk možnost volby. Držím palce všem porodním asistentkám, bojujete za správnou věc, díky za všechny! Nakonec ještě vzkaz všem maminkám (a nejen jim) věřte svému tělu, sobě a své intuici.

Dcera měla vlastně pravdu, pokud se nám napříště zadaří, budou miminka dvě. Jen to jedno zůstane pouze v našich vzpomínkách.