Můj příběh s Ivanou souvisí velmi málo, a přesto hodně. Ivanu neznám, nikdy sem ji neviděla, nikdy sem ji neslyšela… a přesto její práce poznamenala i naše osudy a já ji fandím, ať se vše v dobré obrátí a může se vrátit do práce očištěná od všech nařčení.
Během prvního těhotenství jsem vůbec nepředpokládala, že by měl být s porodem jakýkoliv problém. Během těhotenství jsem byla doma, měla jsem spousty času na přemýšlení, procházení diskuzí a četbu knih (včetně Hovorů s porodní bábou). Chtěla sem porodit přirozeně, předpokládala sem, že porodím přirozeně… Proč by taky ne? Porody byly a budou, nebyl důvod si myslet, že ten můj by měl být problém.
Když můj první porod začal (odtokem plodové vody), přivítala jsem ho s nadšením. Jako správně informovaní budoucí rodiče jsme pospíchali do porodnice, abychom to stihli do 2h od odtoku vody. Během cesty se mi již rozjely slabé, ale celkem pravidelné kontrakce. Přijeli jsme na místo, PA suše prohlásila, že tohle není voda a nerodím, zklamání a šok mi zastavili kontrakce, takže na monitoru se nic nezobrazilo. Poslali mě domů, ráno ať přijdu na vyvolání… Po nějakém čase doma se kontrakce zase vrátily, voda nevoda dále postupně ucházela. Manžel mě musel přemlouvat k návratu do porodnice. Nechtěla jsem už znovu vyslechnout, jak nepoznám porod, příliš se hlídám apod. Nakonec jsme vyrazili. Do porodnice jsme dojeli asi 5h po předchozí kontrole s nálezem 8cm. Po monitoru 10 a šupajda na sál na kozu. Na koze mi okamžitě přestaly kontrakce a rozbíhaly se pouze ve vertikálních polohách. Bohužel, kdykoliv se kontrakce trochu rozjely, byla sem personálem opět zahnána na kozu. Po několikerém zopakování této rošády, zkusili (zcela nepoužívaný…) skok na břicho, a když ani toto nezabralo, byla jsem odexpedována na sál k akutní CS. K doladění pouze to, že v dokumentaci porodu jsem později vyhledala, že odtok vody zaznamenali na původní čas, kdy jsem porodnici navštívila poprvé…
Už ve chvíli, kdy jsem přemýšlela nad druhým těhotenstvím, jsem měla jasno v jedné věci. Vyhledám si vlastní porodní asistentku, která mě bude znát již od těhotenství a která mě doprovodí k porodu. Nevěděla sem, jestli je to možné a jestli nějakou najdu, ale přesně takto jsem to chtěla.
Nakonec se mi zadařilo a sehnala sem Janu Růžičkovou (dnes již Riedlovou) a s ní se domluvila na asistenci při porodu ve Vyškově. Jinde se moc netvářili – velké dítě (nad 3,5kg prý nelze porodit po CS…) a vůbec…
Ve Vyškově naštěstí žádný takový problém neměli, a tak jsem den po termínu mohla v klidu dojet a s asistencí Jany zde porodit. Porod byl krásným zážitkem, jak se jen na porodnici dá udělat. Za celou dobu mně pouze při příjmu krátce prohlédla lékařka a znovu až při kontrole poranění (žádných, jelikož sem měla svobodnou volbu polohy). Miminko odnesli jenom na pár chvil (2minuty) asi půl hodiny po porodu, a i když možná dětské sestry s mým porodním plánem nesouhlasily, zcela ho dodržely bez větších komentářů.
Prvním pocitem po opravdovém porodu bylo, že to fakt funguje, ono to fakt jde porodit dítě (po předchozí cs sem o tom nebyla už tolik přesvědčená). Druhým pocitem bylo, že TOHLE si musím ještě zopakovat…
Doufám, že při opakování, budu mít alespoň takové možnosti jako u druhého porodu…

Markéta