Po narození mé druhé dcery Elen se můj svět změnil. Přestala jsem se bát a také jsem více začala věřit sobě a ne autoritám. Člověk, jako je paní Ivana, v mém příběhu bohužel chybí. Ale neměl by. Proto píšu o narození Elen, aby každá žena měla právo a možnost rodit s člověkem, kterému důvěřuje a na místě, které si sama vybere. Protože podle mého názoru si každá žena přeje, aby to místo, kde se její dítě narodí, bylo to nejbezpečnější.

Moje první dcera Daniela se narodila v brněnské porodnici tzv. přirozeně. Bez velkých zásahů, s maximálním možným respektem ze strany personálu. Přesto jsem si nemohla vybrat porodní polohu a zbytečně jsem dítě vytlačovala v pozici vleže, protože sestřička „by tam jinak neviděla“. Připadalo mi jaksi přirozenější vytlačovat své dítě v pozici, kde nám pomáhá zemská gravitace, ale převaha prostředí byla sice jemná, ale silnější než moje logika.

Když jsem otěhotněla s dcerou Elen, bylo mi jasné, že nyní bude vše jinak. A bylo. V té době jsem se začala zajímat o homeopatii, alternativní léčebné metody a domácí porody. Na ten svůj jsem si ale netroufla. Nedivím se, moje máma si ve své době netroufla ani pomyslet na trochu respektu vůči své osobě a na kojení už vůbec ne a ani já nejsem nikterak odvážná. Nicméně jsem v rámci předporodního kurzu shlédla film Orgasmický porod, tenkrát ještě ani nepřeložený, v angličtině,  a uvědomila si, jak je moje nazírání na porody jaksi zkostnatělé a jak všechno může být zcela jinak. Ale byl to jen záchvěv myšlenky, která byla rychle zaplašena nesouhlasem mého muže a celého mého okolí. Bratranci, který je lékařem – gynekologem jsem se neodvážila říct nic. Ale instinkty jsou někdy silnější než mozek.

V noci, která předcházela mému druhému stanovenému termínu porodu, jsem se vzbudila – ve 3 ráno. Jednou za 20 minut přicházely bolesti velmi podobné kontrakcím. O půl šesté ráno odešlo trochu krve a já jsem se z neznámého důvodu vyděsila, i když jsem mohla tušit, že jde o hlenovou zátku s trochou krve. Manžel volal mému gynekologovi, který přislíbil účast při našem porodu, ale byl na službě mimo Brno. Dali jsme tedy starší dceru Danielu na hlídání k sousedům a vyrazili do Brna. Vyšetření probíhalo zvláštně. Sestřičky mi po vyšetření pohmatem řekly, že už jsem na 2 cm otevřená a nemám jezdit nikam daleko. Mladá lékařka mi po vyšetření monitorem, při kterém jsem cítila bolestivé kontrakce přesně po 7 minutách řekla, cituji: „Paní, vy nerodíte. Otevřená nejste a to co cítíte, nejsou kontrakce. Ale pokud byste tu chtěla zůstat, pomůžeme vám.“ Jiné ženy by asi zůstaly. Pro mě ale její slova znamenala: Moc si věříte, my tady víme líp, co je s vámi. Dáme vám léky a po nich konečně budete rodit tak, jak chceme my. Vím, že toto neřekla, ale já už v té době byla v zajetí svého instinktu.

Odjeli jsme domů. Když jsem po telefonu sdělila svému gynekologovi lékařčina slova, dostala jsem doporučení na sprchu na břicho, která mi vždy pomáhala proti bolestem a od své homeopatky doporučení na homeopatika, která jsem začala brát. Nejdřív jsem si myslela, že ještě upeču štrůdl, ale nemohla jsem stát, bolest se tlačila dolů a byla nesnesitelná, silnější než u minulého porodu. Lehla jsem si do vany a při kontrakcích jsem se sprchovala. Přinášelo mi to skvělou úlevu a bolesti jsem postupně začala zvládat. Neustále u mě byl můj pozorný manžel, kterého jsem se vždy chytla a společně jsme moje bolesti překonávali. Jeho podpora byla obrovská. Jen mi tam chyběla ta porodní bába, která by mi řekla, jste, nejste otevřená nebo raději pojeďme do porodnice. Asi v jedenáct se bolesti stupňovaly a můj muž mi něco řekl. Něco, co jsem přeslechla a okamžitě zapomněla. Zbyl jen pachuť viny, že jsem něco prošvihla. Jak jsem se později dozvěděla, řekl mi dvě věci. Že volala moje máma a jestli nepojedeme do porodnice. Obě informace zmizely v přívalu kontrakce.

Bolesti postupně slábly a nastala doba oběda. „Nechceš taky ohřát těstoviny? Chtěla jsem. Cítila jsem hlad. Půlku porce jsem s chutí snědla a těšila se na kávičku. Tu už si dal ale jen můj manžel. Atmosféra byla příjemná, naše vana velká a pohodlná, domácí prostředí i strava, přítomnost mého muže – nic mi nechybělo…. jen ta porodní bába. Začínala jsem se trochu nudit a říkala jsem si, takhle tu budu do zítřka a co Danielka? Jak dlouho jí budou hlídat? A změnila jsem polohu do kleku.

V tu chvíli se něco zásadního změnilo. Netušila jsem přesně co, ale dítě ve mně se hodně pohnulo a ve vaně bylo najednou mimo vody i na můj vkus poměrně velké množství krve. Opět jsem se vyděsila a manžel volal mému lékaři, který už byl připraven v porodnici. Nemusí to znamenat nic vážného, ale raději pojeďme na vyšetření. Můj instinkt zvítězil: Nikam nepojedeme, zavolej záchranku. Nevěděla jsem na kolik jsem centimetrů, nebyl tam nikdo, kdy by to ověřil, jen jsem cítila už poměrně velký tlak dole. Mě to strašně tlačí, zavolej záchranku, už jsem křičela na manžela, který nade mnou stálo jako opařený a krev opouštěla jeho obličej. Dívali jsme se na sebe několik vteřin a mně se v tu chvíli zpomalil čas. Byl to nekonečný pohled. Zavolal záchranku. Zdravotníci na druhé straně linky zřejmě nevěřili, že opravdu rodím, zaslechla jsem cosi o nespolupracující ženě, ale pak mi manžel operátorku předal a ta, co mě vyslechla, začala se mnou prodýchávat a čekat na příjezd sanitky. Mimo to ještě chtěla, abych vypustila vanu. To jsem udělala. Prý aby se dítě neutopilo.

Na sanitku jsem čekala pro mě nekonečně dlouhou dobu, ale ta představa, že budu rodit, aniž bych věděla, nakolik jsem otevřená, byla pro mě nemyslitelná. Kontrakce se najednou zkrátily, přibližně po 2 minutách. Tým sanitky nemohl najít náš dům, bydlíme v části města, kam navigace zavede řidiče do slepé uličky a dál se musí ptát. Ti naši si podle sousedů u nás i auto odřeli.

Konečně dorazili. Byla jsem přesvědčená o tom, že začneme rodit. Ne tak posádka. Jejím úkolem bylo převézt mě za každou cenu do porodnice. „Jsem otevřená?“ Konečně jsem měla někoho, koho jsem se mohla zeptat. Lékařka se postavila asi metr ode mě a řekla: Nejste! Jedeme do porodnice. Všechno jsem vzdala a vstala. Při kontrakci jsem lehce zatlačila a to, co mě před tím tak tlačilo, vyjelo ven. Se zděšením jsem chytla do ruky hlavičku svého dítěte, které se dralo na svět v té nejpřirozenější poloze a při tom mu pomáhala zemská gravitace. „Chyťte to dítě“ zařvala jsem. V tu chvíli totiž okolo mě stáli 4 lidi. Lékařka, zdravotní bratr, řidič sanitky a můj muž a dívali se užasle na naturalistický obrázek zázraku zrození. Nejdřív se vzpamatovala lékařka a dítě chytila do ruky. Pak můj muž, který ji začal pronásledovat a hlídat naše dítě. Já jsem byla dost mimo, protože jsem začala nesmyslně pod sebou uklízet krvavé cáry. Začal zmatek a pobíhání. Tým totiž s sebou neměl ani nůžky.

Myšlenka na převoz je ale nepustila ani po narození dítěte. Rozhodli se, že alespoň placenta bude narozená v porodnici. Netušila jsem, že je to poměrně zásadní údaj pro vystavení rodného listu, jak jsem měla tu čest posléze zjistit.

V porodnici mi dítě bylo ihned odebráno a dáno podle jejich pravidel do inkubátoru. Dítě zdravé, donošené, narozené doma. Ale ve mně se už v tu chvíli něco změnilo. Hned po narození placenty a zašití mým gynekologem jsem se dala do hledání mého dítěte, které jsem si odmítla nechat vzít. Ptala jsem se po něm asi třech dětských lékařek. Ta poslední, nejmladší a nejvíc ze mě nešťastná mi řekla, že beru zodpovědnost za svoje dítě do svých rukou, tím, že podepíšu, aby mi ho vydali. Jenom jsem se pousmála. Tu přece mám já. Kdyby mi ho nepřinesli, vydala bych se za ním do čtvrtého patra. Byla ze mě divoká žena se svým všudy. „Stejně se nepřisaje.“  bylo mi řečeno. Hned druhý den jsme kojily.

Jako vtipná administrativní koncovka byla, když mi nenápadně sociální pracovnice dala podepsat, že se dítě narodilo v Brně- Bohunicích. Ale pro nás – pro mě a mého manžela – už nebylo zas tak obtížné, domluvit se s naší matrikářkou, aby do rodného listu naší dcery Elen napsala a prosadila pravdu.

Tímto bych moc chtěla poděkovat pracovnici na telefonní lince, kterou jsem nikdy neviděla, za pomoc a sdílení mých kontrakcí a naší matrikářce, která také situaci pochopila z mojí strany.

Moc bych si přála, aby ženy měly nárok na doprovázení při porodu zkušenou porodní asistentkou a aby mohly rodit v místě, které jim samým připadá to nejbezpečnější.
(Žádný člověk z mého příběhu nebyl žalován.)

Kateřina