Jarní květyTento příběh píšu pro Ivanu a taky všechny skvělé porodní báby, které milují svou práci a dělají vše proto, aby se těhotné a rodící ženy cítily dobře a bezpečně. Ivanu osobně neznám. Znám ji jen z vyprávění a knihy, ale vím, že kdybych žila v Česku, tak Ivana je ta první, na koho bych se obrátila v těhotenství a při porodu.

Je mi špatně z toho, co se v Česku děje. Jako bych četla o honu na čarodějnice a mnichovských soudech, kde všichni věděli už dopředu, jaký bude rozsudek.

Žiju v zemi, ve které se můžu rozhodnout, co udělám se svým tělem a beru zodpovědnost sama za sebe a za své dítě. A nikdo mě za to netrestá. Rozhodnu se, kde a jak budu rodit své dítě, a lékař nebo bába mi vycházejí vstříc. A pokud se rozhodnu rodit doma, nebo v por. domě a nastanou komplikace, tak na mě bude lékař čekat v nemocnici připraven. A nebude mi vykládat, jak jsem nezodpovědná, ale naopak, bude se mnou spolupracovat a vše mi vysvětlí.

Mé třetí těhotenství přišlo nečekaně. Všechno probíhalo v pořádku a já jsem už od začátku věděla, že pokud nebudou žádné komplikace, nemocnici nezvolím. Kvůli technickým důvodům jsem nakonec nerodila doma, ale zvolila jsem si jeden skvělý por. dům a 3 por. báby, které se o mě po celé
těhotenství staraly.

Myslela jsem si, že se naše Jezinka ukáže o něco dříve, ale ona mě přesvědčila o opaku. Zřejmě se jí tady na tento svět tak rychle nechtělo. Nechala se nosit o 2 týdny déle. Já jsem věděla, že je malá v pořádku, cítila jsem to. Báby mě sice kontrolovaly více, ale jinak jsme to vůbec neřešily. Tak se po 15 dnech od dd naše Jezinka přihlásila sama.

Porod byl těžký, malá byla posteriori (i když nakonec se přetočila) a poměrně dlouhý – 10 hodin. Ale přesto všechno, byl moc krásný. Většinu kontrakcí jsem se houpala v bocích a stála na nohou, ale nakonec jsem se rozhodla pro vanu.

Naše sluníčko se narodilo do vody. Bez zásahu. Světe div se, nebyl žádný problém, když malá měla omotaný pupečník 3x kolem krku (lékaři rádi straší), baba jej jednoduše odmotala. Nechaly jsme dotepat pupečník a placenta taky vyšla bez cizí pomoci.

Nikdy nezapomenu, když malá přicházela na tento svět do ticha a míru, jak jí manžel sáhnul na hlavičku a začal se modlit a děkovat. Jezinka vyplula na tento svět a já si ji vzala na prsa. Nikdy nezapomenu na ten klid a mír v duši a tu pokoru před zrozením.

Malá nešla do cizích rukou, nepotřebovala inkubátor na „zahřátí“, já jsem byla její inkubátor. Kůže na kůži. Bez oblečení, nebo přikrývky. Mé tělo vědělo, co dělat. Při porodu i po něm. A tak k nám přišla naše Jezinka.

Pár hodin po porodu jsme jeli domů a s Jezinkou do postele se muchlat, krmit a spát. Děkuji za tu krásu. I za to, že se v mém životě objevily 3 sudičky, které mě citlivě provázely tím krásným obdobím a porodem. A i když osobně neznám Ivanu, moc jí děkuji za to, co dělala a dělá pro všechny ženy. A pevně věřím, že nastane doba, kdy se ženy přestanou bát a začnou se rozhodovat samy za sebe a své děti. A začnou brát zodpovědnost za svá rozhodnutí.

Pevně věřím, že nakonec rodiče pochopí, že děti jsou jejich a nepatří státu, ani lékařům.

Ivano, přeji Ti moc síly do dalšího boje.

Bo Elkayam