PoupěMůj druhý porod je jakýmsi přechodem, přerodem v mém myšlení, v důvěře v sebe sama a ve svou sílu…

Druhou holčičku jsme počali, když té první bylo sedm měsíců. Historky o tom, že když jsou dvě děti rychle po sobě, porod bývá většinou velice rychlý, jsem neposlouchala. Raději jsem přemýšlela, v jaké porodnici budeme rodit nyní. S litomyšlskou porodnicí, která je cca 30 min od nás jsem měla dobré zkušenosti, leč jsem potřebovala, aby tam se mnou mohl být můj manžel a i naše první dcerka, která v době porodu měla teprve 16 měsíců. Proto jsme se jeli podívat i do Vrchlabí. Byla jsem touto porodnicí nadšena a na to konto jsem si začala zjišťovat možnost ubytování. Vše jsme měli naplánované. Odjedeme den před termínem (první dcerka se narodila dva dny po termínu, tak jsem myslela, že druhé dítě bude taky po termínu) a budeme na porod „čekat“ tam.
Leč dva dny před termínem mne brzy ráno vzbudily mírné kontrakce, které jsem šla prodýchávat do koupelny, abych nebudila malou. Nakonec jsem tam zůstala dvě hodiny, protože stupňující síla kontrakcí mně nedovolila odejít…
Můj muž mezitím chystal věci do auta, že tedy jedem, mezitím se vzbudila naše první dcerka a já ještě měla pocit, že jí musíme dát ranní kaši…

K tomu ovšem nedošlo, protože při pokusu o oblékání mně jakási síla strhla na všechny čtyři a já věděla, že už nikam nepojedeme, ani že nikoho nebudu krmit. Rychle jsem se přesunula na postel a praskla mi plodová voda, která „ohodila“ mého muže i dcerku přihlížející s vyvalenými očima. Na první zatlačení vyšla hlavička, pak jsem se postavila, opřela rukama o zeď a děťátko ze mě na druhé zatlačení lehce vyklouzlo přímo do rukou mého muže.
Naše druhá holčička se narodila v naší ložnici, do sychravého rána prvního dne nového roku. Do dne plného příslibů a nových předsevzetí…

Přivolaná sanitka přijela už „po akci“ a lékařka zkontrolovala, že vše proběhlo v pořádku.
Jelikož jsem nebyla na porod doma připravená, podlehla jsem svému přesvědčení, že se v porodnici o nás lépe postarají, že je tam teplo a klid (doma jsme měli zrovna nepořádek před plánovaným stěhováním z přízemí do nově postaveného prvního patra našeho domu). A jela jsem se sanitkou do porodnice. Jela jsem opět do Litomyšle, kde jsem to už znala a kde jsme si předem vyjednali nadstandard… A opět pro mě bylo připraveno pár hořkých zážitků. Jednak při převozu dostatečně nezajistili, aby naše dceruška byla v teple, a do porodnice jsme ji přivezli podchlazenou. Měla jsem ji na sobě a byly jsme přikryty jen nějakou fólií, která měla udržovat teplo, ovšem pro novorozeně to bylo evidentně málo a já jsem ji také dostatečně neprohřála, když jsme nebyly pod peřinou…Když jsme dorazili na porodní oddělení, čekal na nás celý „tým odborníků“, který se na mně obořil, jak to, že jsem rodila doma a že je malá podchlazená, a že jí musí okamžitě prohřát. Nezmohla jsem se ani na slovo. Lékařka, která mně sešívala, mi velice nevybíravým způsobem sdělila, že mi píchnou oxytocin – že je to ve vyhlášce, že ve 3. době porodní se musí aplikovat. Nejdříve jsem protestovala, protože placentu jsem porodila asi 5 minut po porodu dítěte, a tak mi přišlo zbytečné, aby mi oxytocin aplikovali. Ale po pár pokusech jsem si řekla, že to je to nejmenší, co mi mohou udělat a že aplikaci zbytečného oxytocinu „přežiju“. Cítila jsem, že jsem pro lékařku nezodpovědná žena, která rodila doma a při pomyšlení na svoji novorozenou dcerku, kterou teď nemám u sebe a o které jsem nevěděla, jak jí je, jsem její požadavek akceptovala – jen ať už mně pustí za mojí holčičkou…
Nakonec jsem po oxytocinové injekci a po necitlivém šití ležela ještě asi hodinu na sále. Když jsem se ptala, kdy už budu moct jít, říkali mi, ať vydržím, až mi připraví pokoj… Ležela jsem tam sama, s prázdnou náručí a toužila jsem mít svoje miminko už u sebe. Bylo to jako probuzení z hezkého snu do kruté a studené reality. Pěkně jsem porodila doma teď tohle! Po hodině jsem to už nevydržela a řekla jsem komusi, kdo se tam zrovna mihnul, že už se prostě jdu podívat na svoje dítě, aby to vyřídili lékařce. Holčička se velice rychle vzpamatovala a pak už jsme zase byli hezky spolu a všichni se k nám chovali dobře.

Zuzana Pavlíčková