Posílám Vám, paní Ivano, svůj příběh a dopis do Krnova. Jsem přesvědčená, že žena má mít právo si vybrat svou porodní asistentku a místo porodu. Věřím, že se budete moci vrátit ke své práci a my budeme moci s Vaší pomocí zažívat jedinečné kouzlo zrození. „Porod není jen o rození miminek. Porod je o matce, která se stává silnější, zdatnější, schopnější, o matce která věří svému tělu a zná svou vnitřní sílu.“ Barbara Katz Rothman

V listopadu 2010 jsem v domnění lepší péče odjela do ČR porodit svého prvního syna. Udělali jsme kurz hypnoporodu, pořádně se připravili a přijeli do ČR. Velmi pozorně jsme se dívali na jednotlivé nemocnice v okolí našeho bydliště, ale měli jsme pocit, že bychom chtěli rodit do vody někde, kde nám personál bude vycházet vstříc a tak jsme se rozhodli pro Krnov. Cesta do Krnova trvá 2 hodiny, ale i tak jsme byli rozhodnuti, že to za to stojí. Přijeli jsme se tam podívat a probrat náš porodní plán. Vše vypadalo, že nebude problém. Odjížděla jsem nadšená a plná sebedůvěry. Zvažovali jsme také porod doma, který jsem si celé těhotenství přála. Rodina tomu nebyla nakloněna a já se nechala udolat.

Po příjezdu do porodnice brzo ráno v pátek jsme byli umístěni na pokoj. Vše probíhalo normálně až na vaginální vyšetření. Na druhý den jsem dostala antibiotika, protože to bylo 24 hodin od doby, co mi praskla voda. Cítila jsem, že mé tělo pracuje, co může, aby se porod rozběhl a můj syn se bez prodlevy narodil. Bohužel neustálé natáčení na pásech, kdy jsem musela přejít přes celou chodbu, sednout si, nehýbat se a pozorovat, jak se mění číselko, způsobily, že kontrakce, které na pokoji byly co 3 minuty, zeslábly a byly co 20 minut (jednou mě tam dokonce na hodinu nechali takhle sedět, protože na mě zapomněli). Takhle to šlo několik dalších hodin. Neustálé obtěžování, nabízení léků na urychlení, nechápavé pohledy, vaginální vyšetření (domnívám se, že mi byl proveden hamiltonův hmat) a nepodpora porodních asistentek, které mi říkaly, jak dlouho to bude ještě trvat a kolik bolesti zažiju, mě uvedly v naprosté zoufalství a paniku. Naprostá nevědomost ze strany porodních asistentek a doktorů týkající se mysli rodící ženy. Můj porod nepostupoval. Snažili jsme se dělat, co šlo a já se pak uchýlila do sprchového koutu, abych už konečně nemusela odpovídat na otázky a abych byla schopná jít do sebe a porodit svého syna.

Teprve nedávno jsem si vzpomněla, že mi udělali i klystýr. Chtělo to jen klid a podporu.

Když se porod konečně po 45 hodinách rozjel, byla jsem naprosto vyčerpaná. Porodní asistentka mi sdělila, že teď to bude trvat ještě asi 8 hodin. Jak povzbuzující! Do 3 hodin jsem porodila. Vlezla jsem si do příliš malé vany, kde nebylo možné se nijak nepolohovat, abych se uvolnila. Píchli mi syntetický oxytocin a já nakonec z vany vylezla. Syn se samozřejmě rozhodl ven nejít a já nebyla schopná ho vytlačit. Musela jsem na kozu a doktor Vančo vzal vakuum, dvě porodní asistentky mi skočily na břicho a tlačily. Také mi byla udělána epiziotomie, ale naštěstí jen na dva stehy. Chtěla jsem umřít.

Po porodu mého syna mu byla okamžitě přerušena pupeční šňůra, i když jsem to měla v porodním plánu jasně napsané, aby se nechala dotepat. Po dotazu pana Vanča proč nenechal dotepat mi řekl, že se tak rozhodl. Když jsem tam tak ležela a snažila se vzpamatovat z toho, co se mi to zrovna stalo, tak pan Vančo zatáhl za pupeční šňůru, dal do mě ruku a vytáhl mi placentu. Skoro jsem omdlela a pak nevěřícně nebyla schopna slova.

Potom mi přinesli dítě a já ani neměla radost. Byla jsem ráda, že už je po všem a má zlatá hodinka byla pryč. Syn byl stejně tak vyčerpaný jako já. Najednou se objevila laktační sestra a syna mi cpala na prso. Nebyli jsme připraveni, protože jsme chtěli klid a trochu se poznat.

Po porodu mi doktor řekl, že někdy to nevyjde, jak bychom chtěli. Paní Petřeková za mnou přišla a říkala, že se z toho stal rizikový porod, a prostě to nevyšlo a nemám si to vyčítat. Od té doby jsem se začala o porody hodně zajímat. Absolvovala jsem kurz Učitel Hypnoporodu a kurz Dula s doktorem Odentem. Přečetla jsem kvanta knih a mluvila s nezávislými porodními asistentkami a matkama, které porodily přirozeně. Vím, kde se stala chyba.

Přišel čas temnoty a trvalo mi skoro 3 měsíce začít pohodlně kojit. Skoro rok jsem si nechtěla připustit, že jsem prožila největší horor svého života a že už to nikdy nemůžu vrátit zpátky. Všem jsem vám poděkovala, před známými a rodinou předstírala, že se nic nestalo a že vše bylo dobře. V noci jsem pak sedávala u postýlky svého syna a hodiny se mu omlouvala za to, že jsem mu nezajistila klidný a nenásilný příchod na svět. Byli jsme s partnerem oba zlomení a někdy jsme jen spolu seděli a plakali. Skoro se nám rozpadl vztah, protože jsem po panem Vančou provedené kyretáži nebyla schopná ani sexuálního života. Pocit znásilnění byl velmi silný a do určité míry pořád přetrvává. Ještě jsem od té doby ani nebyla na gynekologickém vyšetření. Už více než rok intenzivně pracuji na tom, abych sobě za své špatné rozhodnutí s výběrem nejen porodnice, ale i země odpustila. Abych odpustila porodním asistentkám a panu Vančovi za nepochopení a přístup bez opravdové podpory rodící ženy. Trvalo mi to hodně dlouho dát svému stavu jméno. To jméno je Postraumatický Stresový Syndrom. To, co se mělo stát nejkrásnějším zážitkem mého života, se stalo noční můrou, která ne a ne přestat. Už vím co to je a mohu s tím pracovat. Už vím, že nejsem špatná matka a ani se mi nezměnil charakter k horšímu….byla jsem nemocná. Onemocněla jsem u vás v nemocnici před skoro třemi lety.

Začala jsem pomáhat ženám, které se na porod připravují, vedu hypnoporodní kurzy v Česku a pracuji i jako dula v UK. Vidím přístup porodních asistentek, které opravdu respektují přání maminek a tatínků. Vědí, jak funguje mysl rodící ženy a než ji něco píchnou proti bolesti, tak se napřed snaží ji povzbudit a posílit. Často to je to jediné, co ta žena potřebuje.

Jsem zdravá, mladá žena, která chce mít ještě děti a musím se s tím proto smířit. Tohle je jeden z kroků na cestě za uzdravením. Chci, abyste věděli, jak důležitá je vaše práce a práce vašich porodních asistentek. Ovlivňují ženy na celý život. Je to ten nejdůležitější zážitek v životě ženy a jako jediný ho za nás přebírají cizí ač už profesionální lidé a diktují, jak bude vypadat. Je to pak velká zodpovědnost a náležitě by se s ní mělo zacházet. Chtěla bych, aby už žádná žena nemusela zažít porodní trauma, protože i císařský řez lze udělat klidně. Doufám, že přednáška doktora Odenta v ČR objasnila mnohé a začnou se dít změny.

Tímto dopisem má cesta nekončí. Čeká mě ještě terapie tohoto traumatu, aby posunutí vpřed bylo úplné. Dlužím to své rodině a hlavně i sobě.

Ženské tělo umí porodit….stačí jen přesvědčit mysl.

Myslím, že víte, kde budu příště rodit.

Michaela Kalusová