red_day_lilyMilá paní Ivano,
přišla jsem k Vám do A-centra pro radu a povzbuzení až ke konci svého druhého těhotenství, a jsem za setkání moc vděčná. Nevěřila jsem ani, že tak vytížený člověk mě může ještě zařadit do svého rozvrhu, ale setkala jsem se s vstřícností a podporou, kterou jsem v tu chvíli potřebovala. Poprvé, až u svého druhého dítěte, jsem mohla ucítit pohmatem děťátko v bříšku, rozpoznat, kde má hlavičku, ujistit se, že je vše v pořádku. Na rozdíl od vyšetření a „poraden“ na gynekologii (copak mi tam někdy poradili?) jsem také zažila klid a soustředění na příchod miminka na svět, na věci, které jsou pro ženy před a po porodu důležité. Ne strašení komplikacemi, soustředění jen na laboratorní a jiné výsledky a pocit, že nesplňuji nějaké požadavky, když nepodstupuji všechna vyšetření.

Nechci samozřejmě hanit naše zdravotnictví, myslím, že zde se setkává mnoho různých vlivů a nechtěla bych například, aby se zdravotní péče v naší zemi omezovala a krátila tím způsobem, jak se to děje doposud, ale bohužel v gynekologii a porodnictví jde téměř vše proti zdravému a přirozenému způsobu přivádění dětí na svět. Určitě můžeme být vděční za stav současné medicíny, která toho tolik umí a může pomoci v akutních případech, ale za neštěstí považuji medikalizaci porodů, nemožnosti rodit jinde než v nemocnicích, hon na porodní asistentky a na jakoukoliv alternativu, která ohrožuje pozice porodníků, udržování matek pomocí strachu v postavení téměř nesvéprávných bytostí. Pochopila bych, že takový přístup přetrval z minulých dob a se společenskou změnou se změní i přístup lidí ve zdravotnictví, ale to bohužel nějak výrazně nenastalo, možná ještě vše pod vlivem a vládou peněz přitvrdilo. Během zhruba půl století či více vzal u nás za své normální příchod člověka na svět a z porodu se stala náročná medicínská operace.

Moje maminka, ročník 1949, osmé dítě z deseti, se jako první narodila ne doma, ale v „porodním domě“ (sanatorium dr. Pospíšila v bývalé vile Primavesi v Olomouci). Tentkrát to pro babičku musela být asi úleva, nemuset být se čtyřmi mladšími děti doma (i když první tři už se jako velcí starali také), mohla si „luxusně“ poležet v pokoji pro rodičky v prvním patře vily a bylo o ni postaráno – až na to, že si pro ni druhý den sám přišel její čtyřletý syn, aby maminku pustili domů, že se to tam bez ní nedá vydržet… Další babiččino dítě, chlapeček, se narodilo po rozběhnutí porodu a zásahu lékaře (prý chtěl zastavit či oddálit porod nějakou injekcí, protože usoudil, že ještě není čas) téměř polomrtvé, nedýchalo, s postiženým mozkem. Jako celoživotně postižený žil strýček stále v rodině, babička jej nikdy nechtěla opustit či dát do ústavu. Ve svém věku měla pak odvahu a touhu mít ještě jedno dítě, a to se jí splnilo. Můj tatínek, ročník 1948, se narodil také doma, za pomoci porodní báby. Myslím, že se tenkrát ani neuvažovalo o tom, že by to mělo být jinak.

Chápu ženy, které si zase pro sebe nedovedou představit přirozený porod a zcela se oddají do rukou lékařů s veškerou dostupnou péčí a usnadněním porodu. Když jsem po narození našeho syna byla hrdá na to, jak jsem vše zvládla a poradila si i v jinak zcela „nealternativní“ porodnici, řekla mi naše sousedka, že u ní bylo vše také v klidu a pohodě, jela do nemocnice na objednaný vyvolávaný porod a s epidurálem to krásně bezbolestně proběhlo. Když pro ženy, které nechtějí z různých důvodů rodit přirozeně, existuje možnost volby, proč tedy není pro ty, které chtějí rodit přirozeně, nebo doma, s porodní bábou, ve vlídném a bezpečném prostředí…

Dnes už si nejen určujeme, kdy, kde a jak se máme narodit na svět, ale také, kdy a jak zemřít – hranice lidských možností se posouvají, myslíme si, že máme v rukou celý lidský život, chceme určovat, jak začne, proběhne a skončí, aniž bychom s pokorou přiznali, že nemáme a nebudeme mít poslední slovo.

Přeji paní Ivaně mnoho sil a pevně doufám, že se věci začnou obracet k dobrému. Podle silných reakcí, nátlaku až mocenské agrese státní medicíny vůči nezávislým porodním asistentkám a exemplárně vůči paní Ivaně bych řekla, že jde hlavně o udržení pozic a postů, výdělku a moci, a že to znamená, že brzy dojde ke změně. Jen ať je to změna k dobrému, určitě máme kde se inspirovat dobrou porodní péčí. A lidé jako paní Ivana mají mít plnou důvěru a volné pole působnosti, aby mohli věci zlepšovat. Moc si to pro nás všechny přeji.

Petra P.