Ráno, kdy se Vítek narodilS podporou Ivany Königsmarkové jsme s manželem přivedli doma na svět posledního července roku 2007 naše druhé dítě, syna Vítka.
Byl to jeden z nejkrásnějších dní mého života. Jako poděkování Ivaně za tento skvostný, slavnostní, soukromý, rodinný zážitek bych ráda popsala několik důležitých okamžiků před porodem, při porodu i po porodu.
Proč jsem se podruhé s naprostou důvěrou ve své tělo, Ivanu a s podporou manžela, rozhodla pro porod druhého dítěte doma? Byla to dlouhá cesta a je potřeba začít od začátku.

 

Zážitek z prvního porodu:
První dcera Hanička se nám narodila o dva roky dříve v podolské porodnici. Stresující byly už poslední týdny před porodem, kdy jsem docházela do „poradny“ (skutečně nevím, proč se tak tato instituce nazývá, nikdy jsem žádnou radu nedostala). Nejhůř ale bylo, když se přiblížil a dokonce přešel stanovený termín porodu. Následujících dvanáct dní po termínu jsem musela obden a pak už denně dojíždět na kontroly, monitory,… což znamenalo dny strávené ve stresu, na cestách, ve frontách na „poradnu“… Hanička se naštěstí nakonec přihlásila pár hodin před stanoveným termínem vyvolání porodu. Velmi jsem si oddechla, protože jsem si přála rodit co nejvíce přirozeně a vyvolání porodu jsem se bála. Při vlastním porodu se měnily služby lékařů i porodních asistentek, neustále mě někdo vaginálně vyšetřoval … Když jsem odmítla nabízený oxytocin, okomentovala to lékařka slovy: „No tak dobře, tak si tu tedy ještě pár hodin trpte!“, čímž dosáhla svého a já jsem vyměkla a svolila porod „urychlit“. Stahy zesílily, porodní cesty se konečně otevřely, ale já jsem byla jako omámená a neměla jsem už další vývoj věcí vůbec pod kontrolou. Když se pak po pár stazích Hanička narodila, natáhla jsem ruce, abych ji k sobě přivinula, ale dozvěděla jsem se, že je napřed potřeba mě zašít (přes prosbu v porodním plánu neprovádět nástřih hráze pokud to nebude třeba k zachránění života dítěte, mne nastřihli, aniž by se na to někdo tázal a aniž bych si toho všimla – asi bylo třeba předvést tento výkon přihlížejícím medikům). V podobném duchu to pokračovalo i na pokoji oddělení šestinedělí – matky byly napomínány, pokud je sestry našly s děťátky v náručí ve své posteli, mimo dětskou postýlku – prý si je rozmazlíme a doma to pak nezvládneme… K prsům se smělo přikládat jen pod dohledem a se svolením sester. Druhý den po porodu lékař objevil u Haničky „celkovou infekci“ a byla odvezena na vyšetření a na „jipku“, mě se týž večer projevil zánět ledvin vysokými horečkami a bolestmi. Obě pod antibiotiky (Hanička po většinu času v inkubátoru) jsme se snažily o seznámení, o kojení, které bylo kořeněno slovy jedné starší sestřičky, že prý si mám rovnou pořídit umělou výživu, protože mám málo mléka (teklo ze mne proudy, ale nevěděly jsme ani já ani Hanička, jak ho správně využít). Abych ale nebyla nespravedlivá, ostatní sestry i lékařky na rizikovém oddělení byly příjemné a nápomocné.
Vážná infekční onemocnění jsme s Haničkou obě překonaly, v nemocnici jsme strávily dlouhé dva týdny, doma jsme se konečně pohodově rozkojily. Od půl roku svého života ale Hanička trpí na opakované bronchitidy a zápaly plic. Domnívám se, že k tomu přispělo nabourání imunity velkými dávkami antibiotik hned po narození. A domnívám se dále, že infekci jsme obě získaly v průběhu porodu z vnějšího nemocničního prostředí (neustálé vaginální vyšetřování minimálně čtyřmi lidmi, zavedení vaginální sondy s monitorem v druhé části porodu).

Druhé těhotenství:
I přes neradostný zážitek z prvního porodu jsem plánovala další dítě přivést na svět opět v Podolí. Rodit doma jsem považovala za bláhové, riskantní, vůbec jsem o tom neuvažovala. Koncem druhého měsíce těhotenství (v únoru) jsem tedy volala do Podolí s otázkou, co mohu udělat proto, abych tam mohla za zhruba sedm měsíců, tedy v červenci, rodit. Dozvěděla jsem se, že „nic, protože mají až do konce srpna plno“. Zarazilo mne to, počítala jsem s tím, že v již známém podolském prostředí se přece jen už tak snadno nedám. Začala jsem hledat informace o dalších porodnicích, které mne neuspokojovaly, ba přímo děsily. V květnu jsem navštívila různé akce pořádané v rámci Světového týdne respektu k porodu, kde jsem se poprvé osobně setkala s Ivanou Königsmarkovou, postupně jsem pročítala spoustu literatury,…. Ale pořád jsem se bála na porod doma pomyslet, ač byl pro mě čím dál tím víc lákavější. Rozhodující pro mě byla rada jednoho našeho rodinného přítele, kterému jsem se svěřila, že se pořád nemohu odvážit rozhodnout, jestli volit „normální“ institucionalizovaný porod v porodnici či „normální“ rodinný porod doma. Kamarád mi tehdy poradil, abych si zkusila uvědomit, jaké to je rozhodnout se pro jednu či druhou variantu. Při představě rozhodnutí rodit v nemocnici jsem byla plná obav, strachu z neznáma. Naproti tomu představa rozhodnutí rodit doma mi přinesla nesmírnou úlevu a radost. Plně jsem si uvědomila, že je v našich silách přivést naše dítě na svět v bezpečí našeho domova.
K Ivaně jsem začala docházet až asi dva měsíce před porodem, zapůsobila na mě svým klidem, zkušeností, profesionalitou a humorem! Když minul termín porodu a já jsem „opět“ své dítě „přenášela“ a začala jsem být trochu nervózní (tentokrát ale mou nervozitu neposilovaly každodenní monitory a prohlídky jako při prvním těhotenství), uklidnila a rozesmála mě Ivana slovy: „Nebojte, žádný dítě se ještě nikdy nevstřebalo!“. To je přece, hergot, rozdíl oproti přístupu nemocničních „profesionálů“, kteří ve mně živili obavy až do samotného porodu!

Porod:
V pondělí odpoledne 31.7.2007 jsem byla na domluvené poradně (a to opravdu v pravém smyslu tohoto slova) u Ivany v A-centru. Kromě vtípku o „vstřebání“ mě uklidnila i poslechem srdíčka děťátka, nahmatala přes břicho přesně polohu děťátka a dodala ujištění, že už to nebude dlouho trvat. Kolem půlnoci se dostavily první stahy, snažila jsem se co nejvíce odpočívat, abych nebyla unavená (posledně to na mě taky přišlo kolem půlnoci a Hanička se narodila v půl desáté ráno, kdy už jsem byla velmi unavená, protože jsem byla nevyspalá). Když už jsem nemohla vydržet v posteli, zapálila jsem si v obýváku aromalampu, pustila jsem si oblíbenou hudbu a mezi stahy jsem odpočívala, co to šlo. Pořád jsem si říkala, že musím hodně odpočívat, protože do rána je ještě daleko. Kolem půl druhé jsem zavolala Ivaně, že mám stahy, ale že podle zkušenosti z minula, to bude asi ještě několik hodin trvat. Uklidnila mě, poradila, co mám dělat a na mé naléhání si šla znovu lehnout s tím, že jí mám zavolat, kdyby se začalo něco dít. Pak se probudil manžel, i jeho jsem posílala spát, že to bude náročná noc a k ránu ho budu potřebovat, teď že potřebuji být sama. Nedal se odbýt a zavolal Ivaně, aby raději pomalu přijela. Za necelých dvacet minut kontrakce natolik zesílily, že jsem ho poprosila, ať Ivaně zavolá znovu, ať nejede pomalu, ale rychle. S pomocí manžela jsem vlezla do vany, abych se osprchovala a zmírnila si tak bolesti. Vlažná voda byla osvěžující, uklidňující, odplavovala bolesti. Když jsem ze sprchy vylezla, přemohla mě silná kontrakce a ozvalo se zvláštní lupnutí, zcela jsem se poddala tlačení a manžel překvapeně hlásil, že už vidí hlavičku. Za zhruba čtyři minuty mi podával do náruče našeho synáčka, který vyšplouchl do jeho rukou na dvě zatlačení. Ivana dorazila asi pět minut po narození Vítka, chvíli po čtvrté hodině ranní. To už jsme věděli, že je úplně všechno v pořádku. Za Ivaniny asistence přestřihl manžel po dotepání pupečníkové krve pupeční šňůru. Za celou dobu mě Ivana znejistila jen zvláštním pousmáním, když jsem jí říkala, že jsem překvapená, jak je Vítek maličký (byla jsem tehdy zvyklá chovat dvouletou dcerku). Pochopila jsem, až když ráno kolem sedmé dorazila naše úžasná pediatrička paní doktorka Hálová, která nám poblahopřála k radostné události, miminko prohlédla, zvážila a změřila – vážně se o něm nedalo říct, že je maličký (vážil 4,5 kg a měřil 56 cm). A nutno podotknout, že se narodil, aniž by měl potřebu si porodní cesty rozšířit natržením.
Chvilku po narození se Vítek přisál. Bylo krásné, že jsme byli všichni spolu a v pohodě (a v neinfekčním domácím nepořádku) a radostně jsme si užívali první minuty života s naším synem. Hanička se probudila až ráno a našla v naší posteli nejen rodiče, ale i bratříčka.
Ivana byla celou dobu s námi, jako tichá a decentní společnice, člen rodiny, jako poskytovatelka a ochránkyně našeho bezpečí. Nutno ještě dodat, že si získala důvěru dokonce i mé maminky, která bydlí ve stejném domě jako my a která k nám přišla k ránu spolu s Ivanou (bylo potřeba ji přivolat a poprosit, aby Ivanu pustila dovnitř, protože manžel už chytal miminko a nemohl jít odemykat branku). Úžasné byly i následující Ivaniny návštěvy v průběhu šestinedělí, kdy jsme seděly venku na zahradě, Vítek přisátý u mě v náručí, Hanička běhala okolo nás a my jsme si povídaly, jako bychom se znaly léta. Když jsme se loučily při její poslední návštěvě, bylo mi líto, že se zase z naší rodiny vytrácí. Ale hřálo mě vědomí, že přinese pomoc a podporu a cestu k radostnému začátku lidského života někde jinde.

O čtyři roky pozdějiJsem nesmírně vděčná paní Ivaně Königsmarkové, že jsme mohli tak naplno a bezpečně prožít narození našeho Vítka. Věřím tomu, že toto šťastné předznamenání ho provede celým životem.

Děkuji, Ivano, a přeji hodně sil.

Martina Chvátalová s manželem Janem, dcerou Haničkou a synem Vítkem

33. Nebojte, žádný dítě se ještě nikdy nevstřebalo!