AstraAni šílená, ani bio, jen matka..

Přeji dobrý den,
s paní Ivanou jsem se sice nesetkala, ale nějaký čas čtu příběhy pro ni, až ve mě uzrála myšlenka napsat můj vlastní a vyjádřit tak paní Königsmarkové a všem, kteří se snaží o změnu našeho porodnictví, velkou podporu.

Nejsem šíleně uvědomělá a řvoucí mimina mi nikdy nepřipadaly jako absolutní zázrak. Díky všem těm příšerným zkazkám o porodu a traumatu z dětství vyhledávám lékaře minimálně, a možná proto jsem odkládala založení rodiny do mých téměř 35 let, a kdyby příroda nezasáhla, možní i déle.

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, první myšlenka bylo zděšení, protože porod přece „strašně bolí“… a pak se mi vybavily vzpomínky na několik gynekologických vyšetření v sedmi letech a udělalo se mi zle… pane bože, to snad nepřežiju…
Že bych se vyhnula doktorům porodem doma, jsem zamítla, když jsem si vzpomněla na ty šílené biomatky (až teď vím, že chtějí jen jednu obyčejnou věc, a to rodit doma v klidu a bezpečí), přece každý ví, že tím bych ohrozila sebe a dítě, protože v porodnici je to přece nejbezpečnější!

Vzpomněla jsem si na všechny hrůzostrašné historky mých kamarádek, ale že nakonec všechny porod přežily, hlavně, že děti mají zdravé, ačkoliv samy žijí s pocitem strašného zážitku, a tak jsem hloupě doufala v císaře.
Nadějí mi byly moje dlouholeté kamarádky, jejichž maminka je dula, a které porod všech dětí vnímaly jako něco naprosto přirozeného a jako super společenskou událost. Nechala jsem si tedy doporučit dulu v místě bydliště. Moje dula, shodou okolností taky Ivana :-), byla ta nejlepší volba našeho života :-), a ač jsem si před porodem nebyla tak úplně jistá její úlohou, byla úžasná, nepostradatelná, dodávala mi klid, jistotu a sebedůvěru, že všechno jde, tak jak má a že to zvládnu. Taky jsem měla velké štěstí na příjemnou a trpělivou PA, která respektovala mé porodní přání bez zásahů, pokud ano, pouze s mým svolením.
Až na nepříjemný incident s doktorkou, která mě vyvedla z „konceptu“ mylnou informací, že je nutný císařský řez, byl porod sice delší, ale téměř čtyřkilového chlapečka jsem porodila bez nástřihu, bez epidurálu, bez tlačení na břicho a podobných škodlivých praktik.
I když si dodnes nejsem jistá, jestli mi doktor na příjmu neprovedl Hamiltonův hmat, protože mi, jaká náhoda, praskla voda hned, jak jsem slezla z křesla. Ptal se mě, jestli to chci, ale odmítla jsem… no kdo ví…

Ač porodnice, ve které jsem rodila, je považována za tu osvícenější, byla jsem překvapená při vizitě, když mi chtěl doktor kontrolovat šití, a sestra řekla, tahle paní NENÍ ŠITÁ?!! Připadala jsem si jako rarita. Bylo mi líto ostatních matek, jak se nemůžou hýbat, všechno je bolí a čekají, až jim přivezou jejich děti, a děkovala jsem vlastnímu tělu, mému miminku, mojí zlaté dule a statečnému manželovi, že mi pomohli to zvládnout.
Až zpětně, po přečtení některých příběhů, jsem šťastná, že jsem se nenechala vmanipulovat do soukolí „standardních“ postupů a náš syn přišel na svět vlastním tempem a já jsem mohla odejít po dvou a hned si ho vzít k sobě. I když sestra samozřejmě nezapomněla poznamenat, že by bylo lepší, kdyby se přihříval v inkubátoru (v pokoji bylo 30°C 😉 ).

Dnes se na spoustu věcí dívám jinak, začínám chápat ženy, které chtějí rodit doma a odmítají se dobrovolně podvolit téhle nalinkované mašinérii na vytahování dětí z těla matky. Ale hlavně bezpečně! Jen tam mimochodem, udělala jsem si vlastní statistiku u mých kamarádek a zjistila jsem strašné číslo 1:1 císař/vaginální porod… ale jinak je naše porodnictví samozřejmě v naprostém v pořádku!

S úctou a přáním pevných nervů
Petra

PS: moje řvoucí mimino je absolutní zázrak 🙂