604. Moje cesta za porodnictvím
Už od mateřské školky jsem všem vykládala, že jednou budu porodní asistentka, musela jsem nahlédnout do každého kočárku, který kolem nás projel, ve druhé třídě jsem znala zpaměti knihu o matce a dítěti, včetně reálných obrázků porodu a kolem puberty jsem místo zamilovaných knih studovala odborné porodnické publikace. Po střední zdravotnické škole jsem nastoupila na vysokou školu a začala konečně studovat porodní asistentku. Musím říct, že po praxi na porodním sále jsem byla nešťastná, maminky musely podepisovat stohy papírů v porodních bolestech, oxytocin dostaly hned ve dveřích a místo, aby mohly jít do sprchy nebo se procházet, byly uvázané na monitoru. V další porodnici to bylo o něco lepší, ale při představě, že by se ke mně takhle choval personál při porodu, se mi dělalo špatně. Přečetla jsem snad všechny knihy od Michaela Odenta, i krásnou knihu Hovory s porodní bábou od paní Ivanky a říkám si, proč to někde jde a u nás se za to akorát soudí??? Jsem moc ráda, že ústavní soud zrušil rozsudek nad paní Ivanou a snad bude moci dále vykonávat svou práci. Věřím, že pokud se podaří uskutečnit její nápad školy pro porodní asistentky, kde by se učily věci, které opravdu potřebujeme vědět a jsou užitečné, pochopí třeba někteří lidé, že to má smysl a bude nás čím dál víc. Doufám, že až já budu mít jednou děti, bude možné rodit v klidu jen s porodní asistentkou ať už doma nebo v porodním domě.
Přeji všem ženám krásné porody, zdravé a spokojené děti, paní Ivaně hodně síly a odhodlání, je můj velký vzor a jednou bych chtěla jít v jejích krocích.
Krásný den vám všem,
Lucie