yellow-flowerCože? Jsem těhotná? Nikdy nezapomenu na to odpoledne, kdy jsem usedla k jídelnímu stolu, pozorovala svou dvouletou dceru, jak se pere se špagetami, a v ruce jsem držela výsledek těhotenského testu. Tentokrát nový člen do rodiny zavítal opravdu rychle, no tak jo, tak co bude dál?

Dál to bylo jasné. Kontaktovala jsem porodní asistentku Věru Novákovou, jestli má nějaké plány na srpen, že bych ráda, aby mě zase provázela u porodu v Neratovicích. Upřímně mi k těhotenství poblahopřála a řekla, ať se jí ozvu v květnu (byl únor :-)). Ačkoli se mi v té době občas hlavou mihly nepříjemné vzpomínky na porodnici, suma sumárum to tehdy byla právě Věra, která mě uchránila od císaře a úzkostlivé paní doktorky, během porodu mě povzbuzovala a zabránila odnesení dítěte. Ještě jednou díky Věrko. S Věrkou prostě zvládnu všechno, říkala jsem si tenkrát.

Člověk míní, život mění.

„Věra prý dala v nemocnici výpověď,“ oznámila mi kamarádka někdy v březnu a pro mě se v tu chvíli vše zastavilo. „Vý..vý…výpověď?“ Ale to ne, vždyť jsem ještě neporodila. Sakra, co to má být, to bude omyl, to bude jiná Věra. Ještě ten den jsem jí zavolala. Potvrdila mi, že výpověď opravdu dala. Byla jsem zaskočená a v tom šoku jsem vyhrkla: „Já bych s Vámi rodila klidně i sama doma.“ Ta věta ze mě vyletěla a já samotná jsem byla jejím vyslovením zaskočená, jako by ji byl řekl někdo úplně jiný. Co teď? Rodit v Neratovicích bez Věry? Její slovo mělo v neratovické nemocnici poměrně váhu, nechtěla jsem porodní asistentku, která srazí podpatky, jen když uvidí bílý plášť. Opět se mi začaly vybavovat ty nepříjemné okamžiky v porodnici, ačkoliv jsem psala, že jich bylo málo, nicméně v tu chvíli na mě začaly dotírat ze všech stran. Tlak ze strany paní doktorky na přesný nástup 10. den po termínu porodu, hrozby, že mi dítě zemře, když to neudělám. Přitom monitor i ultrazvuk byly v pořádku. Odrazování v tom případě rodit u nich v porodnici, pokud nastoupím i o pouhý den později, protože při komplikacích nejsou připraveni. Obrovské zklamání z jedné porodní asistentky (nešlo o Věru), od které jsem čekala podporu. A pak na konci porodu na porodním sále…to trapné schovávání nůžek za zády paní doktorky, aby mohla provést nástřih, i když jsem jí výslovně před tím žádala, že nic takového nechci. Hojila jsem se z toho ještě dlouho fyzicky, nemluvě o psychice. A já věděla, že tohle už nechci.

Dalším dílkem do mozaiky mého rozhodování bylo setkání s kamarádkami v restauraci, kdy jedna měla týden do porodu, další dvě už dvě děti a jedna z nich vyprávěla, že její známá porodila v autě na cestě do porodnice. Ve vzduchu bylo cítit, že to muselo být drama a že by žádná z nich nechtěla něco takového zažít, prý to dítě, když se narodilo, tak ani neplakalo, jen tak pobrouklo, ale naštěstí bylo v pořádku. Seděla jsem tam a zasněně, jako by to zase říkal někdo úplně jiný, řekla: „Asi bylo spokojené a rádo, že je u mámy a že ho nikam neodnášejí.“ Cítila jsem udivené pohledy a kamarádka mi řekla: „Ty snad chceš rodit doma nebo co?“ A já se v tu chvíli vytrhla se snění a položila jsem si tu samou otázku. Co vlastně chci já? A v tu chvíli mi došlo, že odpověď dávno znám, jen se to snažím nějakou dobu zpracovat. Co chci? Chci mít klid. Klid na porod, chci intimitu, chci respekt.

Sešla jsem se s Ivanou a řekla jí o svém hledání, že vůbec nevím, co dělat. Dívala se na mě a s úsměvem mi řekla, ať tomu nechám volný průběh a nestresuji se tím, že před porodem už budu vědět, co chci. Měla pravdu, chtělo to jen trochu času.

Chodila jsem na semináře o přirozeném porodu (např. Aby porod nebolel, Přirozený porod a porod doma), účastnila se Světového týdne respektu k porodu, četla jsem. Byla jsem jako houba, která nasávala veškeré informace, které jen mohla. Postupně mi docházelo, že je vše tak, jak má být, že výpověď Věry je prostě jen impulzem najít něco jiného, najít svou cestu. A tak jsem k tomu taky přistupovala. Říkala jsem si, že nechám porod rozeběhnout a pak prostě uvidím, jestli budu chtít odjet do porodnice nebo zůstat doma. Nechtěla jsem se upínat na jednu jedinou možnost, prostě jsem zůstala otevřená oběma variantám. Našla jsem si porodní asistentku, ke které jsem měla důvěru a která byla nakloněná jak porodu doma, tak doprovodu v porodnici, pravidelně jsem ji navštěvovala.

Chodila jsem i nadále na kontroly ke svému doktorovi. Stále méně se mi ale „líbilo“ vnitřní vyšetření. Když jsem se jednou doktora zeptala, co se z nich pozná, řekl mi, že pozná, jestli dítě roste a jestli nebudu rodit. Od své PA jsem ale věděla, že jestli dítě roste lze zjistit pohmatem na bříško a obyčejným krejčovským metrem, jestli nebudu rodit mi ve 38. týdnu přišlo dosti nedůležité. A tak jsem toto vyšetření odmítla. Nezapomenu na reakci doktora. Díval se na mě překvapeně a pak se zeptal, jestli uděláme aspoň ultrazvuk, že se podívá na srdíčko. Odmítla jsem. Kroutil hlavou, že prý mu beru práci a co by dělal, kdyby to tak braly všechny těhotné 🙂 Přijal to ale v pohodě, žádné hrozby. Nicméně jeho reakce – berete mi práci, co bych dělal, kdyby… – mě přivedla na myšlenku, která mě trochu vyděsila, ale kterou se mi už nepodařilo setřást. Jestli někteří doktoři nemají během porodů nutkavou potřebu „něco“ dělat. Je jedno co, jestli píchnout oxytocin, když se jim to zdá být dlouhé, propíchnout plodový vak, udělat nástřih, prostě dělat NĚCO. Přece ta představa, že by jen přišli, řekli „v pořádku“, zase odešli a dítě by se narodilo jen za jejich dohledu, může být možná pro mnohé nepředstavitelná. A přitom si myslím, že právě o to při porodech jde, přihlížet, nechat to plynout a zasáhnout jen při ohrožení života matky a jejího dítěte.

Aneta

Pokračování zítra…