Již dlouhou dobu čtu Vaše porodní příběhy, až nakonec píšu i svůj vlastní. Rodila jsem letos potřetí, myslím, že naposledy, a můj poslední porod byl nejhezčí a nejpřirozenější ze všech, a to i přesto, že proběhl v klasické fakultní porodnici.

Od prvního porodu uběhlo již téměř čtyři a půl roku a já jsem od té doby prošla dlouhou cestu osobního růstu. Dostaly se ke mně informace o homeopatii, autopatii, respektující výchově, lesním školství, zdravé výživě, celostní medicíně a v neposlední řadě o přirozeném a vědomém porodu. V podstatě vše mě směrovalo k návratu k přírodě a k víře v přirozenou sílu a vědomí vlastního těla i duše.

Je pravda, že oba předchozí porody proběhly sice rychle a hladce, ale celkový dojem vždy něco pokazilo. Dnes už vím co, protože jsem informovanější, sebevědomější a mám možnost porovnání.

Můj první porod proběhl indukcí krátce po termínu, jelikož se lékaři obávali velikosti miminka v porovnání s poměry pánve, rodila jsem rychle, hladce, avšak s velmi bolestivými kontrakcemi kvůli prostaglandinu. Co mě však vadilo, bylo to, že synovi byla tímto odebrána možnost přijít na svět podle své vůle a ve svůj čas. Poporodní rekonvalescence kvůli nástřihu hráze probíhala po fyzické stránce velmi pomalu. Neměla jsem informace, neměla jsem dostatečné sebevědomí vzdorovat zaběhlému systému…

Můj druhý porod proběhl spontánně. Malý si zvolil svůj čas a přišel na svět během pouhých tří hodin, porod byl krásný, rychlý. Ale opět s nástřihem hráze. Ale i přesto jsem byla v závěru spokojená s vedením porodu a jeho průběhem. Kvůli uzavření porodnice (z kapacitních důvodů) pro mě bylo k dispozici jen lůžko na oddělení těhotných a s miminkem jsem byla společně na sále asi tři hodiny po porodu, ale poté mi ho 12 hodin nemohli dát, jelikož péče o novorozence na tomto oddělení byla zajištěna až s příchodem další směny. Byla to chyba systému péče, proti které se nedalo nic dělat, miminko jsem chodila kojit o patro výš a vždy s ním pobyla maximální možnou dobu, nicméně jako druhorodička jsem toužila být s miminkem od první chvíle a pořád. Možná právě to bylo příčinou mých pozdějších psychických problémů s depresí…

K třetímu porodu jsem tedy šla vyzbrojena větší informovaností, osobním přesvědčením o tom jak chci, aby porod probíhal a jaký má být poporodní přistup ke mně a miminku.

Podařilo se mi vše, co jsem si přála, porod byl pro mě přirozený, bez žádných chemických ingrediencí, k mému překvapení kontrakce byly daleko snesitelnější, s dostatečnou mezipauzou na oddech. Vše probíhalo tak nějak pomaleji a snesitelněji. Samotný porod miminka dal větší práci, jelikož jsem nechtěla nástřih hráze, podařil se bez poranění, a to i přesto, že malá vážila 4220g. Po porodu jsem strávila celý čas s malou. Personál byl velmi příjemný, nic nebyl problém.

Tentokrát mě nechali rodit podle svého citu, do ničeho mě netlačili, nikdo nespěchal, nerušil, možná proto, že to byl třetí porod, možná proto, že byl ten den dost frmol, nebo proto, že jsem měla štěstí na dobré lidi, kteří mi věřili… Já sama jsem se cítila velmi klidná, vyrovnaná, připravená na setkání s naší malou princeznou. Zažila jsem obrovskou radost a spokojenost.

Paní Ivana mě v mém porodu ovlivnila nepřímo a to tím, že její příběh a medializace tématu přirozeného porodu mě vedli k zamyšlení, k pátrání po informacích a utřídění si myšlenek o mé vlastní představě přirozeného porodu.

Porod doma je mi myšlenkově vzdálený, jelikož vzhledem ke své profesi jsem až příliš zatížena informacemi o možných komplikacích a jejich následcích. Děti, u kterých se porod nějakým způsobem nezdařil mám denně před očima a v tomto ohledu cítím potřebu lékařské podpory (jsem si však vědoma, že i lékařský přístup může být někdy příčinou vzniklých komplikací…). Přeji všem ženám, aby měly možnost zažít svou vysněnou představu porodu, a paní Ivaně držím pěsti v jejím boji za svobodu rozhodování.

Martina K.