Náš klučík si pospíšil o tři týdny. Čekala jsem to, poněvadž jsem byla od 7. měsíce na hořčíku kvůli falešným kontrakcím. Když jsem vyrážela do porodnice, chtěla jsem mít porod co nejpřirozenější, ač jsem v té době neměla zcela určitou představu, neměla jsem připravené argumenty. Protože Motol je svým způsobem i moje pracovní prostředí, třebaže ne zrovna porodnický obor, nemám zásadní obavu, odpor ani posvátnou úctu k bílým plášťům. Porod byl bez nějakých výrazných komplikací a rychlý, od odtoku vody necelých 7 hodin. Přístup saniťáků ohleduplný, sestřiček na příjmu zrovna tak. U počátečního monitoru se mnou byla jedna žákyňka PA, učila se píchat kanylu a jaksi se jí to nevedlo, rozrýpala mi dvě žíly, ale to jí nemám za zlé, konec konců já se taky na nějakých pacientech učím :-). Co se týče medikace, chtěla jsem jí pochopitelně co nejméně. Preventivně bez ptaní jsem dostala antibiotika, protože jsem si nestihla zajít ke gynekoložce pro výsledky kultivace streptokoka. Dejme tomu. Nevím, jaká jsou u toho konkrétního ATB rizika.

Klystýr byl. Bylo mi v podstatě jedno, jestli bude nebo ne, neměla jsem s ním problém. Ptali se, jestli mi to nevadí.

Epidurál mi necpali, ani neodpírali. Nepotřebovala jsem. Když jsem ale přes hodinu zvracela a nebyla se schopná soustředit na otvírání, dostala jsem něco, po čem zvracení přešlo. Musím říct, že jsem četla několikrát, že zvracení občas při porodu bývá a teoreticky jsem to mohla odmítnout, nikdo by nic nenamítal. Vzhledem k tomu, že moje letitá historie – od dětství až po současnost – se zvracecími epizodami nasvědčovala tomu, že mám žaludek se sklony k předráždění. Vždycky totiž zvracím pravidelně po 20 minutách, navzdory všem pokusům ládovat do sebe hořký čaj, živočišné uhlí a ve tři ráno se jít projít na čerstvý vzduch. Tak to pokračuje, dokud se úplně nevyčerpám a neusnu. Tak jsem svolila k injekci. Bývala bych byla ochotná zkusit i jinou metodu, ale k tomu bych potřebovala účastného průvodce, opravdu asi nějakou svoji PA, říkám si dnes. Upřímně řečeno jsem ale byla vděčná, že mi nabídli aspoň něco a nenechali mě v tom plavat.

Měla jsem trvale monitor asi kvůli předčasnému porodu, trochu zavazel. Změna poloh moc nebyla, problém byl hlavně s tím monitorem, do kterého jsem se nechtěla zamotávat. Byla jsem ráda, že můžu ležet nebo polehávat (to jsem mohla v podstatě po své vůli), na chození jsem se netvářila, protože největší bolesti střílely do kříže, takže bych se na nohách neudržela. Nejlepší byl pololeh na boku, který byl asi tak nejpříjemnější, na záda mě občas přemluvili kvůli dotáčení hlavičky.

V závěru jsem měla trochu tak zvané ruční dopomoci při tlačení, protože mi slábly kontrakce. To se mi vůbec nezamlouvalo, protože ještě rok a půl po porodu mi na břišním svalu zůstal pěkně bolestivý bod. Asi mi tam natrhli nějaký vlákna, nebo tam naběhla tak silná ochranná křeč, že to celý rok a půl nepřešlo. Paradoxní bylo, že největší nucení na tlačení, které si můj organismus vymyslel sám, jsem měla evidentně v době, kdy jsem ještě tlačit nemohla, protože brouček se dlouho dotáčel do správné polohy (asi se tam zamotal do šňůry a nešlo to tak jednoduše, jak by mohlo). Kdoví, jak by to bylo při porodu doma, možná lepší? Opravdu bylo nutné „netlačit“ a poslouchat v tu chvíli doktory a ne svůj instinkt? To opravdu nevím. Vážím si nicméně postoje doktorky, která mě během porodu přišla zkontrolovat a zamítla návrh PA, aby mi podali oxytocin. Dítě mi ukázali za ručičku a nožičku, odnesli na vyšetření a pak mi ho přinesli zabalené až na hlavičku v zavinovačce. Ještě byl modrej, nedospalej, jako překvapená vyoraná myška. Mohla jsem si ho podržet tak na minutu, o rozbalování a přisávání ani nemluvě. Apgar skóre 8-9-9 . Navzdory tomu měl poporodní adaptaci zcela v normě, vážil 2940 g, měl 50 cm a bez problémů byl schopen udržet tělesnou teplotu, jak mi o den později řekl pediatr. Chápu, že to zdravotníci s oddělováním rizikových dětí asi nemají jednoduché, ale mám pocit, že hlavně nevěří matkám, že by se o ně dost postaraly. Koneckonců kdyby měl takový problém, odvezou ho hned na novorozeneckou JIP. Ne, dali ho na normální šestinedělí. Myslím, že u dětí jen lehce rizikových by mělo zůstat jen u sledování zdravotníků a hlavně péči mámy, nemusejí se strkat hned na den dva do inkubátoru. Poté, co jsem viděla maminky, které klidně šouply miminko na hodinu sestřičkám a šly třikrát denně na cígo, bych se asi neměla divit, ale nemohou nás všechny strkat do jednoho pytle. Když projevíme zájem, měli by nám vycházet vstříc. Efekt oddělení byl bohužel umocněn tím, že nebylo na šestinedělí místo a já jsem se z jiného oddělení deset minut chůze (normálního člověka 5 minut) šourala několikrát denně na kojení na novorozenecké, kde jsme krmili na chodbě z důvodu nedostatku místa. Ten pocit, když si chodíte půjčovat vlastní dítě! Sice jsme mohli zůstat dost dlouho, ale nebylo kde – bez zázemí byť jen vlastní nemocniční postele. Pokoj na šestinedělí jsem dostala až ve středu po obědě. Vojtíšek se narodil v pondělí před obědem. Takže celé dva dny. Nijak mi nepomohli příbuzní, kteří zastávali názor, že dítěti těsně po porodu je absolutně jedno, kdo se o něj stará. A že „můžem bejt rádi, že jsme takhle dopadli.“ Na stránkách o Ivaně jsem po porodu našla duševní podporu a inspiraci, kterou zřejmě využiju při eventuálním dalším porodu. Pochopila jsem, že v mé situaci by stejně byl porod doma zamítnutý (předčasné stahy, předčasný porod), ale ráda bych se pokusila najít podporu v neustálém kontaktu mámy s dítětem.

Ráda bych, aby se přehodnotil postoj k miminkům, která se narodí předčasně, a aby se všechny paušálně nestrkaly do inkubátoru na „pozorování“.