O tom, že bych chtěla porodit své dítě doma, jsem měla jasno už v době, kdy jsem ještě na vlastní děti příliš nemyslela. Na porod jsem se vždycky těšila, považovala jsem ho za důležitý a mimořádný zážitek v životě ženy. V těhotenství dostávala moje představa jasnější podobu. Pokud bude všechno v pořádku, chtěla bych rodit doma, být se svým mužem, psem Františkou, pouštět si oblíbenou hudbu z gramofonu, provonět byt vonnými tyčinkami.. představovala jsem si to zkrátka jako idylku.

Těhotenství jsem nepovažovala za nemoc, a proto mi nepřišlo nutné „jít s ním do nemocnice“. Samozřejmě pokud je vše v pořádku a bez komplikací, v opačném případě jsem o nutnosti lékařské intervence nepochybovala. V mém případě bylo všechno v pořádku a bez komplikací, až překvapivě oproti tomu, co jsem znala z vyprávění kamarádek a známých. Neměla jsem žádné potíže, ke svojí gynekoložce jsem chodila jen do poradny a těhotenství jsem si užívala, bylo to bezesporu nejkrásnější období v mém životě.

S Ivanou jsem se seznámila ke konci léta, kdy jsem k ní zašla na konzultaci. Věděla jsem, že moje představa domácího porodu vyžaduje přípravu, a Ivana pro mě představovala tu nejlepší, která mě může nasměrovat. Bohužel jsem kvůli zlovůli systému věděla, že přímo ona u porodu nemůže být, ale doporučila mi porodní asistentku X. Ta se ale přesně v mém lednovém termínu chystala na rok odloženou dovolenou, a tak mi doporučila Y.

Začala jsem chodit do Áčka na cvičení k Aně, abych připravila tělo na porod, na kurzy a semináře, abychom s manželem byli připraveni co nejlépe na vědomé rodičovství. Mezitím proběhl soud s Ivanou a mně svitla naděje, že se možná i do mého porodu pohnou ledy v našem zkostnatělém systému, který odsuzuje a zavrhuje jakýkoliv projev přirozenosti v oblasti tak přirozené, jako jsou porody. Začala jsem se scházet s Y a těšila jsem se na to, jaké bude přivést na svět nového člověka.

Tahle idyla trvala do začátku listopadu. Dokončovala jsem poslední pracovní záležitosti a plánovala si, jak začneme chystat domov pro příchod miminka. Ale pak mi najednou z ničeho nic v noci odteklo trochu vody. Jeli jsme s Radimem na pohotovost, kde jsem se dověděla šokující zprávu: začínáte rodit! Paradoxem bylo, že jsme v ten den měli mít od půl třetí první hodinu předporodního kurzu s Ivanou. Namísto toho jsme se přesně ve 14.30 ocitli na porodním sále. Pohled na připravenou zavinovačku mě vyděsil. Nebyla jsem ještě připravená rodit, vždyť děťátko mělo být ještě dva měsíce v břiše!

Rozbíhající se porod mi lékaři zastavili medikací a stejně tak zaopatřili dítě. Říkala jsem si, že to možná takhle vydrží a budu moct miminko donosit, i když třeba za cenu ležení s nohama nahoře až do porodu. Z omylu mě vyvedla další zpráva: porod do dvou až tří týdnů. To jsem ještě pořád ležela na sále, napíchaná na kapačky, monitorovaná, zkrátka přesný opak toho, jak jsem si svůj porod přála. Další zpráva přišla před přesunem ze sálu na oddělení rizikového těhotenství: vyvoláme porod do konce týdne. To mě dorazilo úplně. První noci jsem vůbec nemohla spát, pral se ve mě strach, nejistota, ale zároveň potřeba vymanit se aspoň trochu z totální závislosti a aspoň trochu si navrátit svoji zodpovědnost.

Týden probíhal ve stereotypu: odběry krve, antibiotika, monitory, vizita, monitory, antibiotika, monitory, antibiotika, odběry krve, antibiotika, občas ultrazvuk… pořád se čekalo, ale naštěstí jsem měla pořád dostatek vody, a tak mi občas svitla naděje, že se to třeba ještě zastaví a budu moct donosit. Už jsem sice počítala s variantou, že zůstanu do konce těhotenství v nemocnici, ale doufala jsem, že hlavně děťátko bude v pořádku. Samozřejmě jsem se sama sebe ptala, proč se to stalo právě takhle zrovna mně, ale než se utápět v sebelítosti, přijala jsem to jako zkoušku, kterou musím zvládnout.

Za tu dobu jsem byla svědkyní několika případů žen, které byly na rizikovém se mnou: vyvolávané porody, císařské řezy, mnohdy doprovázené nejistotu žen, zda to takhle „musí“ být. To mě utvrdilo v tom, že pokud nebudu moct donosit, chci aspoň porodit „přirozeně“, byť v nepřirozeném prostředí a za účasti lékaře.

Na rozdíl od žen, které většinou přijaly postup lékařů jako obávaný, ale nevyhnutelný, jsem měla obrovskou oporu: Ivanu na telefonu. Konzultovala jsem s ní svoji situaci a hlavně lékaři navrhované postupy, které jsem nechtěla, ale jako laik jsem samozřejmě neznala alternativy. Ivana mi moc pomohla – dodala mi sebevědomí s lékaři o své léčbě diskutovat, znovu se vrátit k zodpovědnosti za svůj život, ale i za život mého dítěte. Byla jsem pro něj ochotná podstoupit cokoliv. A tak jsem si radši nechala týden denně odebírat krev, než podstoupit z pohledu lékařů „jednodušší“ amniocentézu. Revers jsem podepsala taky po konzultaci s Ivanou a zpětně to brala jako jedno z drobných vítězství.

Pak byl úplněk. A já jsem začala cítit tlaky. Nejdřív jsem si myslela, že už začínám trochu bláznit, že jsem si to vsugerovala, ovlivněná spolupacientkami, které se trápily v bolestech, způsobených vyvolávací tabletou. Druhý den se tlaky uklidnily, ale odpoledne se znovu ozvaly. To už jsem začala mít dobré tušení. Třetí den ráno mi vyteklo víc vody a tlaky pokračovaly. Vyšetření se závěrem: 5cm, okamžitě na sál! mě nesmírně rozradostnilo. Povedlo se, rodím bez nechtěných zásahů!

Ten den byl překrásný, i když jsem ho místo v pohodlí domova trávila na porodním sále. Místo gramofonu jsem poslouchala rádio, nechala si zahrát písničku na přání, tancovala jsem, zpívala si, zkrátka snažila jsem se udělat si porod co nejhezčí i za dané situace.

Celou dobu jsme byli s Radimem zajedno pouze u jména pro kluka. Na jméně pro holčičku jsme se pořád ještě nedohodli. Od té doby, co jsem ležela v nemocnici, jsme každý den vymýšleli varianty, ale žádná nebyla stoprocentně přijatelná pro oba. Kluk měl být Vincent – vítězný. Kdysi jsme měli jako první variantu pro holku Viktorii. Radim si na ni vzpomněl, když jel za mnou na sál. Volal mi a říkal, že by holčička měla být Viktorka, aby obě jména měla pro děťátko stejný význam. Přišlo mi to naprosto jasné! Jak jsme mohli na Viktorii zapomenout? Vždyť zvlášť v téhle situaci musíme dodat děťátku jménem sílu – to mi ostatně radila i mamka.

K večeru se porod rozběhl naplno. Měli jsme štěstí, že na nás zrovna vyšly dvě skvělé ženy – porodní asistentka Anna s paní doktorkou Alenou. Porod byl krásný! Radim byl celou dobu u mě, když byl tlak moc silný, šeptal mi podporující slova. Pocity jsem měla chvíli až orgastické, byla jsem v transu. Když se děťátko vyklubalo, byla chvilka napětí… a pak: je to holčička! Zavolala jsem: Viktorka! a měla jsem obrovskou radost! Než jsem ji mohla pochovat, museli ji zabalit, ale když jsem tomu uzlíčku dala poprvé pusinku, bylo to přenádherné! Zvítězily jsme, protože jsme to v dané situaci zvládly nejlépe, jak jsme mohly.

Viktorka si zkrátka pro svoje jméno přišla. Byla malinká, vážila kilo šedesát, ale ukázala se jako obrovská bojovnice. Musela hned do inkubátoru, takže jsme ji od porodu viděli až po pár hodinách. Začátky byly těžké, vidět svoje dítě napíchané hadičkami, nemoct ho pochovat, potulit, ale jen se ho dotknout, pohladit, podržet ručičku.. vědomí, že mě svým tenoučkým hláskem volá, že třeba samo pláče, bylo strašné. Ale Viktorka naštěstí dělala rychlé pokroky a péče o ní a o všechna nedoklubka byla vynikající. Přesto ale doufáme, že měsíc svého života už Viktorka oslaví v péči nejlepší – doma v náruči svých rodičů.

Porod splnil moje očekávání – stal se důležitým a mimořádným zážitkem v mém životě. I když moje původní představa o jeho průběhu byla úplně jiná, jsem ráda, že se to seběhlo právě takhle. V životě musí být všechno v rovnováze, a proto ten nejkrásnější prožitek přišel v tak těžké situaci. Pro mě to byla obrovská lekce, zkušenost, která – když mě nezabila – mě může jen posílit. Ale hlavně Viktorku, která měla vstup do života nesnadný, a přesto ho krásně zvládla.

Poděkování patří nejen mému muži, rodině a přátelům, kteří mě podporovali v nejtěžších chvílích, ale zejména dvěma Ivanám – Ivaně Königsmarkové za oporu před porodem a Ivaně Antalové za oporu po porodu. A taky všem ženám, které rodily, mojí maminkou počínaje!

Aneta