Napsala jsem příběh o narození mé dcery, abych tím trošku podpořila Ivanu Königsmarkovou. Je to příběh o dobré péči, dobrých podmínkách pro porod a pozitivním zážitku, přímo reklama na soukromou porodní asistentku 😉

Před dvěma a půl měsíci se narodilo moje první miminko, Linda! Představovala jsem si během těhotenství, že se narodí před termínem, porod bude rychlý a krátký, spokojené miminko ani nepípne a že bych na to nejradši byla sama. Inu, Linda se narodila pět dní po termínu, porod zabral témeř tři dny, Linda okamžite ukázala, že má zvučný hlas, a u porodu se mnou byly dvě porodní asistentky a můj partner – a byla jsem za ně opravdu vděčná.

Něco se ale splnilo i podle přání a očekávání, porodila jsem doma a porod mi zůstal v paměti jako silná a pozitivní zkušenost. Po tom všem 🙂

Byla noc z pondělí na úterý, když jsem zjistila, že mám kontrakce po 3 – 5 minutách, a těšila se, že ráno už bude miminko na světě. Místo toho jsem byla ráno zklamaná, že se to nijak nevyvíjí. To jsem měla za sebou první probdělou noc. Porodní asistentka Lena se na mě v úterý odpoledne přijela podívat a poradila mi lehnout si do vany s příjemně teplou vodou, to uvolňuje, a potom se mi podařilo v noci na pár hodin usnout. Ve středu v porodním domě jsme s „mojí“ porodní asistentkou Marií měřily kontrakce, které se opakovaly s železnou pravidelností. Pak jsem se zase naložila do vany, ale v noci se mi už usnout nepodařilo. Ve čtvrtek dopoledne jsme zavolali Marii, která mě politovala, první děti to prý občas takhle protahují, a pokud se do večera porod nespustí, byla Marie připravená ho vyvolat. Jak asi chutná ricinový koktejl :-)? Ale to jsem už nezjistila, protože když už jsem se pozdě odpoledne cítila opravdu bídně a Marie znovu přijela, zjistila, že jsem skoro otevřená a porod se blíží. Hned zavolala kolegyni Nicole, se kterou jsem se předtím už také setkala. A Nicole přijela, usadila se na druhém konci pokoje, zapisovala do protokolu a já o ní ani nevěděla.

Marie mi dala homeopatikum na posílení kontrakcí, často měřila jakýmsi malým přístrojem srdeční činnost děťátka a říkala, že se má dobře. Vysvětlovala, co zrovna probíhá, ujišťovala mě, že je vsechno v pořádku a já to dělám dobře. David se mnou dýchal a hladil mě po zádech. Jak se rozjel porod, začala jsem se cítit mnohem lépe, neměla jsem sice už moc vlastních sil, ale ti tři mi sílu dodali. Moc jsem si přála, aby se holčička už už narodila, dala jsem do toho všechno a po dvou hodinách vyklouzlo miminko Marii do náruče. A za malou chvilku jsem je už měla v náručí já. Byla jsem velice překvapená, miminko bylo růžovoučké, hladké, zářící, vypadalo krásně hotové. Pupečník dotepal ještě dřív, než nám ho Marie mohla ukázat, a holčička hned chtěla pít. David přestřihl pupeční šňůru, potom Marie ošetřovala moje drobná poranění a Nicole ukazovala Davidovi, jak se miminko obléká a přebaluje.

Bylo krásné tohle všechno zažít ve vlastní ložnici za svitu svíček. A jakmile to utrpení několikadenních kontrakcí skončilo, jako bych na to zapomněla, zůstaly mi jen vzpomínky na porod, a ten se mi líbil. Byl naplňující. Prvních pár dní poté jsem si ještě uvědomovala, že byl i náročný, ale zůstal mi po něm pocit síly – i kdyz mě do koupelny raději obě porodní asistentky doprovázely 🙂 – a v porodním domě se rozšířila zpráva o dobrém a snadném porodu.

Následující dny k nám chodily návstěvy a nechaly si vyprávět o domácím porodu. Opakovala jsem, že bych nic neměnila, Davidovi se porod vyloženě líbil 🙂 měla jsem moc dobrý pocit, že u toho byli jen lidé, které znám, a že mě nikdo do ničeho nenutil, netlačil na mě a nepospíchal. Marie znala za půl roku společné přípravy nejen můj zdravotní stav, ale i můj způsob myšlení. Nechtěla bych to jinak.

Marie a Nicole zůstaly ještě asi hodinu po porodu a vyplňovaly nějaké formuláře, zatímco my obdivovali naši krásnou holčičku. Kolem jedenácté se rozloučily s tím, že Marie hned druhý den ráno přijde zas. Prvních deset dní navštěvuje porodní asistentka ženu s dítětem až dvakrát denně. Marie přicházela jednou denně a její návštěvy měly obrovskou cenu. Každý den se objevilo nové naléhavé téma. Většinou šlo o kojení, občas i o to, jestli je miminko v pořádku. Poté bylo ještě několik návštěv až do 9. týdne, jednou až dvakrát týdně. Mariina péče se přesunula z miminka na mě a můj duševní stav, a teď už jsme samostatní. Rozloučily jsme se s tím, že se jí mám ozvat, až budu chtít začít Lindu krmit pevnou stravou a vůbec, kdykoli ji budu potřebovat.

Bylo by dobré, kdyby si každá žena mohla vybrat, jakým způsobem porodí. Ženy mají různé potřeby, pro některé znamená bezpečí tým lékařů na dosah ruky, pro jiné zas klid domova a pomoc důverně známé osoby, někde mezi tím je příjemné prostředí porodního domu. Nerada bych se dohadovala, co je „správnější“. Správné je podle mě to, abychom my ženy měly dostupné všechny tři možnosti. Mám to štěstí, že jsem si v Německu mohla vybrat podle svého a dostalo se mi ještě lepší péče, než jsem doufala. To bych přála všem ženám.

Hanka Ryndová