Na začátku druhého těhotenství jsem si říkala, že na touhu porodit doma můžu zapomenout, jsem přece po císaři a po císaři to přece nejde. Jeli jsme se proto podívat do Vrchlabí, tam to snad půjde co nejpřirozeněji. Líbilo se mi to tam, milá porodní asistentka nás provedla po útulném domácím prostředí, které vůbec nepůsobilo jako nemocnice. Nicméně i tak mi bylo nepříjemné pomyšlení, že rodím v nějaké instituci, kde jsem hostem, kde se musím přizpůsobit; Jak se asi budu moci uvolnit při své zdvořilé ohleduplnosti a touze vyjít všem vstříc? Bylo mi taky řečeno pár věcí, které mi nebyly úplně milé: Že kdyby mi nepraskla voda, tak mně ji prostě píchnou, že to tak zkrátka dělají; že po císaři nemůžu rodit do vody; a že s bondingem a nepřetržitým kontaktem dítěte s matkou po porodu to teď není ani u nich zcela nejlepší. No nic, musím se s tím smířit, po císaři prostě nemám jinou možnost. Něco ve mně se ale bouřilo.

Začala jsem studovat, získávat různé informace, číst knihy. Zjistila jsem, že v zahraničí není porod doma po císaři (HBAC) žádnou raritou. Čím dál více jsem cítila, že porod doma je pro mě ta nejpřirozenější, nejnormálnější věc a porod v porodnici mi připadal čím dál tím divnější a nesmyslnější. Lidé často argumentují riziky a říkají „co když se něco stane“. To bychom pak ale nemohli ani vyjít na ulici, vždycky se přece může „něco stát“. Copak dovolíme strachu, aby ovládal celý náš život, všechna naše rozhodnutí? Není mnohem lepší se uvolnit, důvěřovat sobě a životu a žít v té lehkosti a radosti, která z důvěry plyne?

Někdy v pátém měsíci, po jedné z nepříjemných návštěv své gynekoložky a poté, co mi už po druhé naznačila větou „Já to samozřejmě vím, to se nedá přehlédnout!“ pohlaví mého dítěte, ač jsem jí pokaždé připomínala, že to nechci vědět, jsem se rozhodla, že zavolám Ivaně a že za gynekoložkou už nepřijdu.

S Ivanou jsem mimo jiné řešila i místo porodu. Doporučila mi pár porodnic, já jí pak nesměle řekla, že bych ráda rodila doma. Dala mi najevo, že to asi bude problém – sehnat porodní asistentku, která by byla ochotná dojít k porodu doma po císaři? Ničemu se ale nedivila, neodsuzovala mě, neodrazovala, prostě to se svým úžasným klidem tak vzala. Dokonce mi pak řekla: „Kdo ví, třeba to do porodnice ani nestihnete a já vás pak přijdu jen zkontrolovat.“ Tou větou mi dodala ještě víc klidu, pohody, víry, že porod je prostě normální věc a že kolem něj nemusí být takové hysterie a v duchu jsem si říkala, to by bylo krásné, to by se mi líbilo nejvíc. Nicméně mi Ivana dala kontakt na jednu PA, která sama porodila po císaři doma, třeba ona bude ochotná přijít.

Kontaktovala jsem ji, domluvila si s ní schůzku. Hned mi byla sympatická, cítila jsem, že je má “krevní skupina“. Když mi vyprávěla o své vlastní zkušenosti s císařským řezem, měla jsem slzy v očích – já jsem se po něm cítila úplně stejně. Její porozumění a fakt, že ona sama si prošla stejnou zkušeností, a k tomu se jí podařilo při dalším porodu to, po čem jsem já toužila, byl ohromně posilující. Na porod doma mi kývla a já byla šťastná jak blecha. Při kontrolách jsme si vždycky povídaly, ona mně pak něžně prohmatala bříško, změřila tlak atd. Při tom často mluvila k miminku, laskavě a konejšivě. Měla jsem pocit, že se známe už léta.

Během posledních dvou měsíců těhotenství jsem s partnerem navštěvovala Ivanin předporodní kurz, seminář Lucie S. Groverové Přirozený porod a porod doma a poslouchala jsem nahrávku z hypnobabies „My VBAC Success“. To všechno mi pomáhalo, přispívalo k mé vnitřní jistotě, neochvějnému klidu.
Můj partner byl úžasný. Na rozdíl od prvního porodu, kdy o tom nechtěl ani slyšet, byl on tím prvním, kdo se zmínil, že pokud bych chtěla rodit doma, on s tím souhlasí. Byla jsem mu moc vděčná za jeho tichou, nevtíravou podporu. Všechny kurzy se mnou absolvoval (občas asi se sebezapřením ), což bylo podle mě důležité. Když je člověk dobře informovaný, mnohem hůře se nechá strhnout strachem a všeobecnou hysterií.

Moje PA se se mnou domluvila, že kdyby se jí při porodu něco nezdálo, zavolá na pomoc své kamarádce porodní asistentce. Vida, další statečná žena, která je i přes zvednutý ukazovák našeho úzkostného systému ochotna mě podpořit. Všichni jsme se i s partnerem a dcerkou ještě sešli, abychom se navzájem poznali. Z mojí PA na mě vyzařovalo souznění a pochopení, z této zase klid a mateřské teplo. Krásné ženy.
Termín jsem měla 15.3. a věřila jsem, že porodím následující den v neděli, při úplňku. Koncem února ve čtvrtek mi ale při kontrole PA řekla, že to už vypadá brzo, že už miminko dost sestoupilo. Měla ten víkend jet mimo Prahu, tak prý kdyby se něco dělo, mám zavolat dřív. Já jsem ale kroutila hlavou, kdepak, tenhle víkend se ještě nic dít nebude. Na pondělí jsem se – hrozně nerada – objednala do Neratovické porodnice na monitory. Při objednávání se dost divili, že mi ještě gynekolog nic nenatočil. Pomlčela jsem o tom, že už tam pár měsíců nechodím. Trochu jsem se děsila pondělí, do nemocnice, ať už je jakákoliv, se mi prostě vůbec nechtělo.

Pak mi PA zavolala, že tento víkend nakonec nikam nejede a na obávaný pondělní monitor a vyšetření v nemocnici nakonec vůbec nedošlo.

V sobotu jsem chtěla vycídit celý byt, a tak vzal partner dcerku pryč, abych mohla uklízet. Večer se vrátili a já jsem dceru uspávala (pořád se tak trochu kojila, tím víc, když se mi začalo tvořit mlezivo), když v tom mi docela bolestivě luplo v břiše. Nejdřív jsem byla trochu rozhozená – to snad ne, snad mi už nepraskla voda? Vždyť mám rodit až za dva týdny v neděli při úplňku! Když jsem ale vstala od dcerky a ujistila se, že mi trochu odtéká voda, zalila mě bláznivá radost a já věděla, že už jsme obě připravené – já i miminko. Pro jistotu jsem si napustila vanu, kontrakce se rozjížděly i tam, kolem mě zapálené svíčky a já jsem cítila něco posvátného a věděla jsem, že mě čeká velké noční dobrodružství.

Pak jsem vylezla z vany a začala douklízet, co jsem přes den nestihla. Chtěla jsem, aby vše bylo čistě připravené pro příchod nového člověka. A tak jsem byla čistá já i byt . Hrozně se mi chtělo nahlas zpívat a tancovat, ale cítila jsem, že před mužem a dcerou nemůžu a že mi jejich přítomnost vadí. Potřebovala jsem vědět, že se na mě nikdo nedívá, že jsem úplně sama. Proto jsem šla za partnerem, řekla mu, že rodím a jestli by nemohl s dcerou odejít za sestrou, která bydlí kousek od nás. Zvedl se, spící dcerku přenesl do kočárku, dal mi pusu, řekl „Zlom vaz“ a odešel. Byla jsem mu za to moc vděčná.

Pustila jsem si mantry od Snatam Kaur, které jsem během těhotenství poslouchala, zpívala a tančila na ně. Když CD skončilo, pustila jsem ho znovu, a pak znovu a znovu; cítila jsem, že cokoli jiného, včetně ticha, by mě rušilo mé soustředění; tyto mantry mi naopak umožnily zpívat a zároveň se soustředit na celý porodní proces.

Čas ubíhal, bláznivá radost opadla, kontrakce sílily a intenzivněly, začala to být pěkná námaha. Někdy okolo druhé jsem cítila velkou únavu, už se mi nechtělo zpívat a tancovat, chtělo se mi jen hrozně spát. Mám pocit, že jsem mezi kontrakcemi několikrát na minutku i usnula. Jinak mi pomáhalo se při kontrakcích chechtat jako hyena a říkat si „jé, to je sranda, to je sranda“ .

Sestra mi napsala pár esemesek, nejdřív jen jak se mám, pak ať se jí ozvu a pak už docela naléhavě, že přijde, že porod je přece jen porod a neměla bych být sama. Upřímně mě každá z jejích esemesek dost vyrušila; kontrakce, která přišla v tomto „nesoustředění“ byla o dost náročnější. Proto jsem byla tak vděčná muži, který chápal, že potřebuji jen klid od všeho okolo a za celou noc mi vydržel nenapsat ani slůvko. (A jak ho prý svrběly prsty! )

Okolo půl čtvrté, když už byly kontrakce velmi časté, jsem zavolala PA, která se trochu zlobila, že jí volám tak pozdě. Přijela během chvilky. Bylo mi to nejdřív dost nepříjemné – až dosud jsem měla naprosté soukromí, dělala jsem si, co jsem chtěla; teď mě ale PA potřebovala vyšetřit a poslouchat ozvy miminka. Nicméně jsem si na její přítomnost rychle zvykla a už jsem ji vlastně ani moc nevnímala, dostala jsem se do té pověstné bubliny.

PA začala být nervózní, protože se jí nezdály ozvy miminka a rozhodovala se, jestli pojedeme do porodnice. V duchu jsem si říkala, že to přece nejde, já vím, že je miminko v pořádku, jde mu to skvěle, nesmíme jet do porodnice, ani bych nezvládla ten přejezd a v porodnici bych se zasekla. Naštěstí jen zavolala té druhé PA, která přijela také během chvilky a s ní i větší klid. Musela jsem ale zavolat sestře, aby přivezla auto (nemáme auto, tak jsme byli domluveni s ní pro všechny případy) a musela jsem se přesunout do postele na bok. Nic z toho se mi nechtělo, chtěla jsem zůstat na místě, nic neřešit, nikam se nepřesunovat, prostě jen porodit.

Když přišla moje sestra, vše už nabíralo rychlý spád. S úlevou jsem se dozvěděla, že teď už bychom to do porodnice stejně nestihly. Za chvíli už jsem potřebovala tlačit. I když to pěkně pálilo, tlačení byla vlastně příjemná změna, protože tělo tlačilo samo – nemusela jsem nic dělat, jen dovolit tělu, aby pracovalo za mě a zároveň dovolit miminku jít přes to pálení ven. Vyšla hlavička, PA vesele oznámila, že je pěkně vlasatá, já si na ní sáhla a zalila mě radost, že už za chvilku budu mít miminko v náručí.

V 5:50 přichází poslední kontrakce, poslední řev jak od šílené divoženky a už je venku. Miminko, miminko, dejte mi miminko, říkám. Hned je u mě. Obrovský příval radosti, úlevy, štěstí, vděčnosti. Nepláče, jen kníkne, hned se uklidní a odpočívá na mě po té krásně namáhavé cestě na svět. Sestra se ptá, holčička nebo chlapeček? PA říká, že se nedívala, má se podívat? Já říkám, že ani ne, celou dobu totiž věřím, že je to chlapeček, kvůli oné gynekoložce, která mi řekla, že se to přece nedá přehlédnout. PA se ale podívá a hlásí: holčička! Myslela jsem si, že mi gynekoložka zkazila to překvapení, protože mi pohlaví i přes mou vůli naznačila, nakonec jsem ale překvapená dvakrát víc!

Přišel muž, který čekal venku, nic moc neříkal, jen zářil radostí. Smáli jsme se, že nemáme žádné jméno, probírali jsme jen ta klučičí. Holčička se krásně přisála, nádherný pocit. Pak se čekalo na placentu, která si dala (podle tabulkových měřítek) trošku na čas, ale nikdo mě nehonil a nestresoval, všichni byli uvolnění a zlatí. Vyšla asi za dvě hodiny, resp. zastavila se na půl cesty a pak se čekalo ještě snad deset minut na další kontrakci. Jsem si jistá, že v jakékoli porodnici by ji ze mě už dávno vytáhli, ale PA do ničeho nezasahovaly a nechaly všemu svůj čas. Po porodu placenty se přišla podívat dcerka, ta malou sestřičku okomentovala slovy „haf haf“ a šla si hrát vedle.

Atmosféra byla pohodová, uvolněná. PA mi udělala koktejl z placenty, druhá poklidila a přeprala ručníky, sestra uvařila vývar, muž šel nakoupit, vše bylo takové normální a zároveň sváteční. Světili jsme neděli, překrásnou neděli; respektive já ji světila tím, že jsem se celý den válela s miminkem v posteli. Po probdělé se mi ale vůbec nechtělo spát.

Jinak mě trochu překvapily poporodní stahy, o kterých jsem nikdy předtím neslyšela. (Jenom Ingeborg Stadelmann o nich píše, ale právě období šestinedělí jsem při čtení její knihy přeskočila, a tak jsem se k ní až zpětně vracela.) Byly časté, docela nepříjemné, musela jsem je rozdýchávat. Chtěla jsem už klid, místo toho jsem se musela ještě chvíli trochu namáhat .

Sehnat pediatra nebylo nakonec tak těžké, jen asi pět velmi nepříjemných sester mě poslalo do háje . Pak jsem pohledala na internetu „pediatr po porodu doma“ a hned můj první pokus skončil úspěšně. Našla jsem skvělou doktorku, která je otevřená i v otázce očkování.

Po porodu mi občas někdo řekl, že jsem statečná, když jsem rodila doma. Já ale naopak obdivuji ženy, co dokážou porodit v porodnici, kde je pořád vyrušuje někdo cizí – mně vadila pouhá esemeska od vlastní milující sestry!

Chtěla bych poděkovat oběma mým porodním asistentkám za jejich péči, podporu a odvahu. Já jsem uvnitř pevně věděla, že vše je a bude v pořádku, jim ale tuto záruku nikdo nedal a přesto mě podpořily. A chtěla bych poděkovat Ivaně, která byla jedním z nejdůležitějších článků v mojí cestě za uzdravením z prvního traumatického porodu. Je to prostě úžasná ženská a já jsem tak vděčná, že tu je. Ach, hloupé instituce, dejte jí už konečně pokoj!

B.C.