Již nějakou dobu čtu příběhy pro Ivanu a nyní jsem se rozhodla také přispět svojí troškou do mlýna. Začala jsem tento příběh psát v průběhu svého třetího těhotenství, v době, kdy jsem stále intenzivněji přemýšlela o předchozích dvou zkušenostech a připravovala se na to, aby napotřetí všechno proběhlo jinak … Dopisuji ho po porodu, kdy už se jen raduji z toho, že se to opravdu povedlo.

První těhotenství přišlo nečekaně, před čtyřmi lety, na začátku posledního ročníku medicíny, po dlouhém cestování, kdy jsem na to nebyla připravena psychicky ani fyzicky. Chvíli mi trvalo, než jsem skutečnost zpracovala a začala se skutečně těšit. Odložila jsem myšlenky na práci lékařky, na kterou jsem se chystala, a byla jsem ráda, že to přišlo neplánovaně a já se nemusela rozhodovat, zda je již ta „správná doba“, protože kdo ví, kdy by ta „správná doba“ přišla. Zpracovaná po šesti letech školy, nepřipravená na normální a přirozené těhotenství, jsem udělala první velkou chybu, když jsem absolvovala biochemický screening v 11. týdnu. Tam přišla první srážka se systémem. O vánočních svátcích mi volala gynekoložka, že má výsledky screeningu, že jsou hrozně špatný a pravděpodobně brzy potratím, jestli už náhodou miminko nezemřelo. A ať nechodím nikam do lesa, kdybych začala krvácet. A že ona má od zítra dovolenou, takže ať přijdu buď hned, nebo až po Novém roce … Jelikož jsem v té době byla u rodičů, zavolala jsem známé gynekoložce, která mi ihned udělala ultrazvuk a ujistila mě, že je všechno v pořádku, srdíčko bije a miminko vypadá zcela v pořádku. Nastal kolotoč ultrazvuků a přesvědčování, abych podstoupila odběr choriových klků (na amniocentézu bylo ještě brzo). Bylo to hrozně těžké období, nedokázala jsem myslet na nic jiného, než jestli bude moje miminko v pořádku. Po dlouhém přemýšlení jsme se s mužem dohodli, že invazivní vyšetření nechceme, že nechceme ani triple test, že půjdeme až na další ultrazvuk ve 20. Týdnu, a to z toho důvodu, kdyby se objevily nějaké vrozené vady, které by bylo třeba řešit hned po porodu, abychom se na to mohli připravit. A začala jsem si shánět novou gynekoložku.

Tímto rozhodnutím se mi velmi ulevilo a snažila jsem se zapomenout na všechny ty černé myšlenky, které mi vyvstávaly kdesi vzadu v hlavě. Byla jsem už v 19. týdnu, měla jsem trochu divný pocit, že mi málo roste břicho, ale snažila jsem se zůstat v klidu a nechat tomu volný průběh, ať to dopadne, jak má. Byl pátek večer a já jsem začala trochu špinit. V tu chvíli mi bylo jasné, že je konec. V sobotu ráno jsem jela do nejbližší nemocnice, muž měl víkendovou službu, byla jsem na to tedy sama. Na ambulanci byla starší doktorka, která mi udělala ultrazvuk a vypadala velmi nejistě. Mumlala něco o tom, že srdíčko snad vidí, ale že je miminko hodně malý. Pak mě nechala čekat, že zkusí sehnat klíče od ambulance, kde je lepší ultrazvuk. Asi za půl hodiny přišla mladší doktorka s klíči a po chvilince vyšetřování mi sdělila závěr, že srdíčko už nebije. Moje miminko nežije. Tušila jsem to už předtím, ale slyšet to nahlas bylo jiný, hrozný. Ptala jsem se, co teď, co mě teď čeká. To se do toho zase vložila starší lékařka s poznámkou, že už mám za sebou přece státnice z gynekologie (pamatovala si mě ze studií), takže bych to měla vědět … tahle doktorka o mě „pečovala“ celý víkend, který jsem tam ležela. Mladší doktorka vypadala, že má pochopení pro mojí situaci a celkem empaticky mi vysvětlila, že mi dají injekci do děložní dutiny, vaginálně zavedou čípek a pak se bude čekat na kontrakce.

Takže mě přesunuli na gynekologické oddělení (na osmilůžkový pokoj, který jsem si ze stáží pamatovala jako pokoj, na kterém ležely ani ne jeden den pacientky, které šly na umělé přerušení těhotenství), na tom obrovském pokoji jsem byla sama, jak ve strašidelném zámku. Na vyšetřovaně mi zavedli čípek a dali injekci, obojí to hodně bolelo a pak jsem čekala na kontrakce. Údajně to může trvat pár hodin, ale i 3 dny. Ani ne za hodinu jsem začala pociťovat pravidelnou bolest v podbřišku, jako silnější menstruaci. V tu chvíli mě napojili na infuzi s oxytocinem a začalo peklo na zemi. Kontrakce neskutečně rychle zesílily, bolest prakticky nepolevovala ani mezi kontrakcemi, myslela jsem, že to nemůžu vydržet. Nebyla jsem na to připravená, nevěděla jsem, co můžu dělat u porodu, abych si ulevila. Vlastně jsem asi nechápala, že rodím, i když to byl potrat a ne porod. Nabídli mi něco na bolest, nechala jsem si dát cokoliv, bylo mi to jedno. Chtěla jsem, aby se ta hrozná bolest, fyzická i psychická, nějak otupila. To se bohužel povedlo jen částečně, dostala jsem totiž dolsin a plegomazin a od té doby si všechno pamatuju jako v mlze. Blouznila jsem, nekontrolovatelně se vyprazdňovala horem i spodem, už se mi nepodařilo postavit se na nohy, jenom jsem se převalovala na posteli v tom obrovském prázdném pokoji a naříkala jako raněné zvíře. Pamatuju si, že se u mě vystřídalo několik blízkých, kteří mi omývali čelo, drželi vlasy při zvracení, víc jsem nevnímala. Každé bolestivé vyšetření doktorky mě trochu probralo do reality, ale pak jsem zase upadla do stavu blouznění. Celé to trvalo asi 5 hodin, ale mě to přišlo jako věčnost. Poslední vyšetření bylo nejbolestivější, cítila jsem obrovský tlak a řezání, a pak ze mě doktorka vytáhla mrtvé miminko, položila ho do mísy mezi moje nohy a hodila mi na ně prostěradlo, abych ho neviděla. Takhle jsem tam ležela asi 10 minut. Byl to chlapeček, byl malinký, údajně již nějakou dobu mrtvý, takže kůže byla macerovaná, údajně měl srostlé prsty na rukou, netroufla jsem si se na něj podívat. Pak ho odstříhli, odnesli pryč a mě převezli na sál k revizi dělohy v celkové anestezii. Když jsem se probudila, měla jsem pocit, že to byl všechno zlý sen. Bylo ve mně hrozné prázdno, ale i divný pocit nepatřičnosti, že jsem nic z toho neprožila. Jako by to byl příběh někoho jiného a já ho jen poslouchala a snažila se do něj vcítit.

Celou neděli jsem proležela na tom příšerném pokoji a musela snášet návštěvy sloužící doktorky, která se mě snažila „podpořit“ poznámkami typu „ženská, chcete být doktorka, musíte něco vydržet, přestaňte fňukat a učte se. Doufám, že k těm státnicím za týden půjdete!“. V pondělí ráno jsem utekla co nejrychleji to šlo. Doma mi najednou vůbec nic nebylo, všichni se divili, jak moc jsem v pohodě. Normálně jsem fungovala dál a na nic nemyslela. Až za několik týdnů mi nejlepší kamarádka oznámila, že je těhotná. V tu chvíli mi to všechno došlo. Že už nejsem těhotná, že jsem porodila mrtvé miminko, že jsem to celé díky množství léků, které do mě napumpovali, nejen neprožila, ale okamžitě vytěsnila. Týden jsem nevstala z postele a jenom jsem brečela. A pak přišla úleva. Ulevilo se mi, že jsem nepodlehla a nemusela se sama rozhodovat o tom, zda nechám dítě žít nebo ne. Dala jsem mu prostor a rozhodlo se samo. To pro mě byla asi největší útěcha, kterou jsem v tom těžkém období našla.

Při nejbližší příležitosti jsem znovu otěhotněla. A tentokrát jsem měla jasno v tom, že nechci žádný screening a žádná zbytečná vyšetření. Co ve mně zůstalo nezpracováno, byla bolest z potratu a z toho pramenící obrovský strach, jak bude vypadat porod.

Pokračování příště…

Anna