Nedávno mě při četbě knížky vzpomínek „S písní kolem světa“ M.A. Trapp napadlo podělit se o její popis dvou vlastních porodů. Její životní příběh je známý díky slavnému muzikálu The Sound of Music (Za zvuků hudby): Jako dívka chtěla žít v benediktinském klášteře Nonnberg v Salzburku, ale poslali ji jako vychovatelku jednoho ze sedmi dětí ovdovělého barona von Trappa s tím, že se za rok do kláštera vrátí. Jak ale víme, baron ji požádal o ruku, byla svatba a Marie se stala z vychovatelky matkou jeho sedmi dětí, ke kterým se jí později narodily ještě další dvě. V roce 1938, po připojení Rakouska k Německu, se rodina rozhodla odejít před nacisty do ciziny (zůstali nakonec v USA), opustit všechno své bohatství a domov a živit se hudbou. V té době už byli doma dost úspěšní se svými pěveckými vystoupeními. Vytvořili rodinnou vokální a instrumentální skupinu, zpívali duchovní hudbu starých mistrů renesance a baroka.

Líbí se mi její skromnost, víra, oddanost a důvěra, že se vše, co přichází, se děje z vůle Boží a těm, kdo v něj doufají, nebude odepřena pomoc. Taky odvaha a síla jít za svým přesvědčením a bez fňukání překonávat překážky, dívat se s nadějí dopředu, i když se vše momentálně zdá beznadějné.

V knížce Marie von Trapp také popisuje své dva porody, první ještě v Rakousku a druhý v USA. Myslím, že v biografické literatuře neexistuje mnoho takových vzpomínek, a její popis mě místy i nechtěně baví a zároveň dojímá. Jistě že se jedná o příběh odehrávající se těsně před druhou světovou válkou, takže porody a zdravotní péče vypadaly jinak, ale čiší z něj klid a důvěra v průběh věcí, není žádná „honička“ před porodem, ani drama na porodním sále. Jaký rozdíl oproti tomu, kdy mnoho žen má před narozením děťátka obavy hlavně z toho, jak bude porod probíhat v porodnici, jaký bude přístup lékařů a personálu, jak se vše vyvine, případně jaké nastanou komplikace. Alespoň já jsem to tak zažila – rutinní i zbytečná vyšetření, testy, zaměření na komplikace či případně vyhrožování jimi, necitlivý přístup lékařů. Naštěstí jsem však také zažila, k mé veliké radosti a úlevě, krátký, ale léčivý a povzbuzující rozhovor s paní Ivanou, a vyšetření u ní, na které vzpomínám nejvděčněji a cítím, že to je péče, kterou potřebujeme. Popsala jsem to už ve svých předchozích příspěvcích.

Zpět k Marii von Trapp. Teprve zhruba v osmém měsíci těhotenství spolu s porodní bábou (paní Voglovou, vdovou po lékaři) vypočítávají den porodu: „Trochu jsme počítaly, pak jsme se rozhodly, že se dítě narodí v polovině února.“ … v polovině února přišla paní Voglová natrvalo a za dva dni jsme měly jistotu: můj den přišel.“

A pak samotný průběh porodu. Zaujalo mě, jak vnímá a popisuje porodní bolesti (žádný nesnesitelný pocit roztrhání těla nebo mdloby jako po umělém oxytocinu či jiném vyvolání porodu), jak může v klidném domácím prostředí prožívat blízkost rodiny a manžela, jak i přes prožitou námahu a únavu může na konci dne před usnutím povzdechnout, že to bylo nádherné ..žádný útlum, bolest z nástřihu, odloučení od právě narozeného dítěte, rozhození psychiky, často opět onen pověstný nevrlý zdravotnický personál a boj o zachování zdravého rozumu v nemocničním režimu (str. 49-51) : „Poněvadž jsme během oněch devíti měsíců nikdy nepotřebovali lékaře, nikomu ani nenapadlo, že bych potřebovala něco jiného než aspirin. Paní Voglová přímo zářila důvěrou. Všechno bylo docela v pořádku, bolest patří prostě k tomu: tak to zařídil Bůh, když Eva pojedla zapovězené ovoce.“ … „Jiří seděl na okraji postele a bylo to velmi nutné. Věděl o tom víc než já, prožil to už sedmkrát. Ujišťoval mě, že neumřu a že čím méně budu naříkat, tím silnější budu později. Tohle je prý pouze začátek. Řekl to jen tak mimochodem a to mě uklidnilo. Zjistila jsem, že tato bolest neproniká až do morku kosti jako například bolest zubů. Tato bolest přicházela v pravidelných intervalech, jako nárazy vln na mořské pobřeží. Jakmile pominula, cítil se člověk báječně a bylo mu do tance, ale to ho přešlo, jakmile se bolest vrátila.“ … „´Bude to trvat déle než půl hodiny?´zašeptala jsem paní Voglové, která mi patrně nerozuměla, poněvadž pravila: „Dýchejte zhluboka.“ …

„To bylo brzo odpoledne. Když se paní Voglová vrátila z večeře, náhle zpozorněla. Otevřenými dveřmi jsem mohla slyšet děti, jak se modlí růženec. Po každém desátku jemně, jemňoučce zazpívaly píseň, a to jen dvojhlasně, tenor a bas. Znělo to jako zpěv andělů. … Jiří můj pokoj ani na chvilku neopustil. Jeho silná ruka byla jako kotva, ke které jsem se přimkla v bouři bolesti, zmítající křehkým lidským tělem jako malým člunem. … A teď mi bylo také jedno, bude-li to hoch či děvče. Celou svou bytostí jsem se soustředila na nejdůležitější věc: „Ach, Bože, pomoz, aby se toto dítě narodilo zdravé na duši i na těle.“ …

„Když posvátné ticho prořízl pronikavý hlásek, slyšela jsem, jak děti vyskočily a slavnostně zazpívaly hymnus díkůvzdání od starého mistra Bacha: „Nyní všichni poděkujte Bohu!“ Jiří se nade mnou sklonil a políbil mě na čelo. V tomto vzácném okamžiku lidská bytost cítí, jak se zvedá k Bohu, sdílejíc jeho sílu, je spolupracovníkem Boha Otce, stvořitele nebe i země.“

V Americe, myslím, že bydleli zrovna v New Yorku, se jim pak narodilo poslední dítě, vytoužený syn Jan. Tam už byla situace jiná – podle toho, co píše, se zřejmě běžně rodilo v nemocnicích, a porodní báby působily hlavně mezi barevnými chudými obyvateli. Pokud teoreticky existovaly dvě legální možnosti – kromě porodu v nemocnici sehnat lékaře k porodu doma – prakticky už lékaři stejně nechtěli k domácímu porodu chodit. Pro Marii však bylo nemyslitelné jít kvůli porodu do nemocnice. Nakonec se jí podařilo přemluvit mladého a zřejmě ještě ne moc zkušeného doktora, kterého musela sama uklidňovat a utěšovat, aby se nebál (str. 110-112):

„Nyní už nebylo času nazbyt a já jsem začala s pomocí slovníku pátrat po „porodní babičce“, což vlastně byla nepostradatelná paní Voglová. Když jsem se poptávala, zjistila jsem, že v celém sousedství žijí jen tři porodní babičky. Všechny byly černošky. “ … „Paní Drinkerová mi řekla, že čekám-li dítě, musím mít buď lékaře, nebo jít do nemocnice. Konečně jsem se musela rozhodnout: lékaře. Jít do nemocnice, to bylo příliš neobvyklé. Proč? K čemu? Nebyla jsem nemocná. V Evropě se chodí do nemocnice, jen když je člověk vážně nemocný, umírá tam mnoho lidí, ale děti se rodí doma. Dovolili by v nemocnici manželovi, aby seděl u mé postele? Mohla bych ho držet za ruku, dívat se mu do očí? Mohla by moje rodina v sousední místnosti zpívat a modlit se?

Odpověď na všechny tyto otázky zněla – ne!

Dobrá, bylo tedy rozhodnuto. Pokoušela jsem se vysvětlit, že dítě se má narodit doma do milujících rukou a ne v nemocnici, obklopeno lékaři, kteří vypadají jako duchové, a zamaskovanými ošetřovatelkami, v sterilizovaném a antiseptickém ovzduší. Proto poprosím lékaře, aby přišel do domu.

Nejdříve jsem však musela najít lékaře. Zkoušela jsem to u mnohých, ale jakmile jsem se zmínila, že to bude „doma“, každý řekl, že s tím nechce nic mít. Když už jsem byla unavená a ztrácela jsem odvahu, našla jsem mladého lékaře v sousedství, mladého a trochu nervózního při myšlence na takový porod, ale slíbil, že přijde.

Utěšila jsem ho.

„Nemějte strach. Není to nic tak hrozného. Vím o tom všechno. Je to nejpřirozenější věc na světě. Jen je třeba, abyste seděl v sousední místnosti, a já vás zavolám, až vás budu potřebovat.“

Vyvalil oči a otevřel ústa, jako by chtěl něco říci, pak je ale s úžasem opět zavřel.

A tak se také stalo. Přišel večer, když jsem poznala, že nastal můj čas. Všechno šlo postaru. Rodina se shromáždila v obývacím pokoji, modlíc se nahlas růženec. Potom zpíval hymny. Pak se zase modlili. Dveře byly otevřeny a mohla jsem je slyšet. Jiří seděl vedle mne a jeho dobrá, pevná ruka mě občas pohladila, když opakoval: „Už brzo tu bude, naše Barbora,“ a pak jsme se oba smáli. Lékař ještě nepřišel.
Pak už přišla ta chvíle: „Zavolej ho a řekni mu, ať si pospíší.“

Když přišel, vypadal ustaraně. Měl s sebou ošetřovatelku, líbeznou mladou dívku. Umyli si ruce, když jsem náhle vší silou stiskla Jiřího ruku. Zdálo se mi, že se čas zastavil. Potom jsem slyšela tiché zapištění. Lékař, bledý, kapičky potu na čele, se ke mně obrátil a něco řekl – nerozuměla jsem mu – a už něco odnášel v pravé ruce.

Bylo po všem. Vtom dole spustili chorál: „Nun danket alle Gott“! Lékař se v polovině pokoje obrátil. „Co to je?“ zajíkl se. A pak jsem viděla, že nese moje drahé dítě – hlavou dolů! Srdce se mi skoro zastavilo. Byla jsem jistá, že je upustí. „Pozor, ať jí neublížíte!“ zvolala jsem. „Jí? Jak to, vždyť je to chlapec!“ řekl vyčítavě. Cože? To muselo být nedorozumění. Jiří se nade mnou sklonil. „Barbora je chlapec,“ zasmál se.“

Taky se směju, když si zkusím představit obličej doktora, který by u nás v porodnici slyšel „já o tom vím všechno, všechno, co potřebuji. Vy seďte tiše vedle, a když vás budu potřebovat, zavolám vás.“ Chybička se ovšem vloudila – tak trochu jako naučený robot odnáší lékař i při porodu doma dítě jako králíka nebo kus masa někam – kam s ním vlastně asi tak mohl jít? Sice matku opraví, že jí odnáší pryč syna, ne dceru, ale už se nedozvíme, co s ním chtěl provádět, nebo jestli jej aspoň hned vrátil ..

Čtu si příběhy pro Ivanu pravidelně, je to můj „Večerníček“ před spaním, sleduji příběhy přátel a známých, poslouchám a zajímám se o porodní zkušenosti, čtu vlastně všechno, na co narazím, stále znovu také prožívám a zpracovávám své vlastní zkušenosti a vzpomínky. Díky paní Ivaně jsem aspoň narození druhého děťátka prožila v klidu a z větší části přirozeně (což zní jako protimluv, buď něco přirozené je, nebo není…) Věřím ale, že to půjde, že i u nás bude možný přirozený porod i ve zdravotnických zařízeních, a volba místa a způsobu porodu podle svých přání a možností. Budeme-li to my ženy požadovat „zdola“, budou-li vlivní lidé působit „shora“ na legislativu a předpisy, a budou-li lidé celkově otevřenější, vlídnější a schopní naslouchat názorům druhých. Pokud nebude s ženami a dětmi v této oblasti jednáno z pozice moci, pokud nalezneme úctu a respekt k druhým, pokud nebudou základní lidské potřeby, mezi které patří péče o zdraví, v rukou a pod nadvládou peněz.

Paní Ivaně přeji i nadále hodně sil a úspěchů v práci.

Petra P.

(Citace jsou z vydání z Nakladatelství Vyšehrad z r. 1971, překlad Zdena Martinová)