S Ivanou Königsmarkovou jsem se setkala jen v knize Hovory s porodní bábou a v rámci těchto Příběhů a obojí pro mě bylo velmi důležitým zdrojem informací, pohledů na svět a nadějí. Na jaře jsem v ohlasech (http://www.pribehyproivanu.eu/vase-ohlasy/2014/03/01/vase-ohlasy-13/) slibovala, že přidám i svůj příběh, tak slib plním – příběh je méně idealistický, zato asi poučnější, než jsem si původně představovala. Jsem ráda, že je jedním z posledních v tomto projektu – znamená to totiž, že je Ivana už nepotřebuje.

Můj porodní příběh by vydal na čtyři pokračování, ale píšu ho s desetidenním miminkem na klíně, budu tedy, v rámci možností, stručná.

Pečlivě a s radostí jsem se připravovala na porod i mateřství, vzdělávala se a těšila. Chtěla jsem přirozený porod, pokud možno bez zásahů a vlastním tempem, ale v porodnici. Vybrala jsem si Vyškov – tamní porodnice je vyhlášená jistou mírou přirozenosti a alternativnosti a navíc to mám takřka „za humny“. Doprovodit mě měli manžel a dula – výborná kombinace, doporučuji. Každý z nich pomáhá jiným způsobem a pro mě byli oba velmi důležití.

První srážka se systémem nastala už během běžných vyšetření, kdy jsem sice chodila na monitory, ale po jednom dosti nepříjemném vnitřním vyšetření odmítla všechna další. Pobavila mě reakce sestřičky: „Ale jak pak poznáme, že rodíte?!“ Ubezpečila jsem ji, že se to nějak pozná.

Porodní přání jsem měla poměrně dlouhé a promyšlené, všechno mi vyškovské porodní asistentky při předběžném rozhovoru odsouhlasily. Osvědčily se mi dvě části tohoto přání – jedna pro samotný porod, druhá na novorozenecké oddělení, kde se mi později moc hodila.

Samotný porod začal odtokem plodové vody, brzy ráno v krásný, slunečný den. Jinak se ale nic nekonalo, ani náznak kontrakcí. Tak jsem, po poradě s jednou moudrou ženou, zůstala doma.

První stahy se dostavily až večer, po půlhodinách, stále nemělo smysl odjíždět.

Další den jsem se prodýchávala a prozpívávala kontrakcemi, které pomalu nabíraly na intenzitě i četnosti. Vždy jsem tvrdila, že něco vydržím, ale při některých z nich jsem přemýšlela, jaký asi bude samotný porod, když mi už tyhle úvodní kontrakce dávají tak zabrat. Nicméně pořád vše probíhalo v klidu a relativní pohodě, cítila jsem se doma dobře.

Do porodnice jsme se vypravili až v devět večer, kdy si jednotlivé vlny už takřka „podávaly kliku“. Mladá paní doktorka i porodní asistentka byly poměrně nepotěšené tím, před jak dlouhou dobou odtekla plodová voda a „pro jistotu“ jsem dostala antibiotika (aby bylo jasno – zůstat doma tak dlouho po odtoku nikomu nedoporučuju, dle názoru lékařů je tam jisté riziko závažné infekce dítěte či dělohy, takže je to na vlastní nebezpečí…).

Proběhl monitor, ultrazvuk a vnitřní vyšetření, vše v klidu a s dobrými výsledky. Následujících několik hodin jsme strávili většinou ve třech, jen já, manžel a dula, doktorka s PA jen občas nakoukly. Většinu této doby jsem strávila ve vaně s teplou vodou. Intenzita, četnost i bolest se dál stupňovaly, čas se táhnul a smrskával v podivných vlnách, byla jsem ponořená do sebe a komunikovala hlavně pomocí posunků nebo krátkých výrazů („Džus! – Vylejt! – Vodu!“). Opravdu se během porodu mění chutě a vnímání – sladký ananasový džus mi připadal odporně kyselý.

Přítomnost muže a duly vytvářela příjemnou atmosféru bezpečí a jistoty – neumím si představit, být tam v tu chvíli sama. Oba mi dodali spoustu energie.

V závěrečné fázi, kdy už tělo začínalo víc a víc přitlačovat, jsem řvala jak tur. Aspoň mi to tak připadalo, zvuk se vždy vynořil někde z hlubin, kde nebylo možné ho ovládat vůlí. Rady PA, že nemám křičet a radši šetřit síly, byly neproveditelné, protože „ono samo“. Co ale fungovalo, byla rada duly, že mám přeladit ze sopránu do basu. Šetří to hlasivky i dech a účinněji to pomáhá při tlačení.

Když už šlo do tuhého, musela jsem z vany ven (porod do vody je ve Vyškově prý nepřípustný). A od té doby taky vzala za své kýžená bezzásahovost porodu – doktorka i PA do mě chtěly sahat a kontrolovat během kontrakcí, já jsem jim v tom se střídavým úspěchem bránila (slovně i fyzicky…), nakonec jsem se dokonce i nechala přemluvit na polohu na zádech, něco ve smyslu „abych tě lépe viděla“. A stalo se to, před čím mě předem varovalo několik žen – nechala jsem se víceméně vmanévrovat do toho, že jsem tak už zůstala. Prý tak porod lépe postupoval – a co já laik v tu chvíli vím, zda to tak opravdu je, nebo jestli je ten postup jen lépe vidět. Navíc jsem v tu chvíli už měla za sebou asi 27 hodin náročného rození (nebo 43, pokud započítáme i ten odtok plodové vody), netušila jsem, kde ještě beru sílu pokračovat a jak dlouho mi tyto skryté rezervy vydrží. Prostě jsem to „už chtěla mít za sebou“. Na téhle vlně se nakonec svezl i nástřih – doktorka to vyjádřila tak, že to jde až moc pomalu a buď budu souhlasit s nástřihem, nebo bude muset vzít kleště. Opět – co já vím, jak moc je to krizová situace, aby takovéto „vyhrožování“ bylo či nebylo na místě.

Nezlobím se na konkrétní doktorku, protože věřím tomu, že postupovala dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Spíš mi připadá smutné, jak je systém obecně nastavený – jakmile to trvá déle, je bezzásahový porod v porodnici takřka nemožný, byť by to byla porodnice s tak alternativní pověstí, jakou má Vyškov.

Synka mi po porodu na chvíli odnesli, protože hůř dýchal a bylo potřeba ho odsát. V porodním přání jsem měla „neodnášet, neměřit, nevážit, nekoupat“, ale toto odnesení samozřejmě uznávám, protože odsátí bylo potřeba. Co jsem ale rozhodně neocenila, bylo, že ho i zvážili a změřili, „když už ho měli v rukách“. Proč? Vnímám to jako úplně zbytečné porušení mého přání a hlavně zbytečné prodlužování jeho proplakaného času bez mámy.

Jakmile mi ho přinesli zpět, položili mi ho nahého na hruď a pak už jsem ho až do odchodu z porodnice nikomu z personálu nedala. Vlastně dala, jednou, na zkrácení pupeční šňůry na polovinu… a křičel tak, že jsem veškerá další vyšetření povolila jen v mé přítomnosti.

Měla jsem po porodu hodně nízký tlak, takže jsem na novorozenecké oddělení odjela sedíc v křesle (a se synem v náručí). Oceňuji, že v tu noc už neproběhly žádné další pokusy o separaci.

V porodním přání pro novorozenecké oddělení jsem měla několik bodů, nejdůležitější byl ve smyslu „neodnášet, všechno udělám sama“. Sestřičky s tím počítaly, ale i tak jsem si na dodržení tohoto přání musela několikrát trvat. Odměnou mi bylo miminko, které plakalo snad nejméně z celého oddělení, nemělo potíže s kojením a vůbec si velmi rychle zvykalo na ten nový svět  (a taky mi bylo líto ostatních mrňousů, jejichž mamky se podřídily běžné praxi a odkládaly děti do sesterny, odkud se často ozýval dlouhý a srdcervoucí pláč).

Novorozenecké oddělení poněkud pokulhává za alternativní pověstí vyškovské porodnice – například dětské postýlky jsou navržené tak, že prakticky neumožňují kontakt matky v posteli s dítětem v postýlce. Synek se mnou spal v posteli (která k tomu účelu taky není nijak vhodná, neb je příliš úzká… tak jsem si tu svoji obestavěla postýlkou a několika nočními stolky, aby nemohl vypadnout). Sestry to neviděly rády (mají v popisu práce, že to nesmějí vidět rády, ačkoli některé z nich to asi osobně schvalují), ale zpravidla to braly tak, že mě poučily a dodaly, že ony mi to musí říct a já už se pak můžu zařídit dle vlastního uvážení. Zato novorozenecký primář to vzal z gruntu, vřítil se do pokoje, bez pozdravu a dosti hulvátským způsobem mi vynadal, jak si to představuji, nic nezmohl a zas bez pozdravu odsupěl… pan primář vizitkou českého zdravotnictví…

Dohru mělo i moje dlouhé otálení s prasklou plodovou vodou: primář porodního oddělení si přišel pohovořit o tom, že kdyby měl službu on, tak mě rovnou odešle sanitkou do jiné porodnice, kde jsou vybavení nejen na fyziologické, ale i na patologické porody. Opět je to ukázka toho, že ani alternativní porodnice není úplně připravena na „až tak“ alternativní porod. Nicméně musím ocenit, že tento pan primář se choval velice slušně a profesionálně – s takovýmto přístupem už mám pocit, že mě a mé názory bere vážně a ráda si o tom pohovořím.

Ve zkratce jsem si z tohoto porodu odnesla několik zkušeností pro příště:
– manžel + dula je skvělá kombinace;
– promyšlený porodní plán je moc užitečný;
– nějaké to odhodlání „navíc“, že si budu stát za svými názory, je ale stejně potřeba
– i porodnice s alternativní pověstí je stále nemocniční zařízení se zaběhlými, rutinními postupy;
– ale i v takovém zařízení se najdou lékaři i sestřičky, kteří jdou „proti proudu“;
– kdybych si neprosadila nic jiného, tak minimálně trvalý kontakt s miminkem je věc, za kterou stojí za to bojovat a moc usnadňuje veškerý další společný život (konec konců – biologicky vzato je člověk opice, tedy nošenec přizpůsobený trvalé blízkosti matky a mláděte).

Přeji všem čtenářům Příběhů dostatek sil a odhodlání, jít svou cestou – ať už je jakákoli.
Anka