Stránky „Příběhy pro Ivanu“ sleduji od té doby, co jsem se z médií dozvěděla o Ivanině obvinění.

Proces s Ivanou se mě velmi dotkl, považovala jsem její obvinění za účelové, první rozsudek mě šokoval. Její závěrečné osvobození mě ohromně potěšilo.

Ivana je osobnost, která se nebojí otevřeně mluvit o rutině v českém porodnictví a také o tom, jak tato rutina škodí právě těm, kteří jsou nejzranitelnější,  ženám a jejich dětem.

Věřím, že vyspělost kultury se pozná podle toho, jak naslouchá a stará se o ty nejslabší a nejzranitelnější. Těhotná a rodící žena je velmi zranitelná. Na porodním sále z ní přestává být lidská bytost, stává se jakýmsi živým inkubátorem, ze kterého je třeba dítě dostat.

Přestává být člověkem. Stane se rodící dělohou, pohlavím, roztaženýma nohama. Její potřeby jsou upozaděny.

Vím, že situace se právě díky Ivaně a mnoha statečným a zodpovědným ženám a jejich podporujícím mužům, mění. Učíme se ozvat, učíme se diskutovat tam, kde jsme dříve jen poslouchaly a vše přetrpěly v zájmu dítěte, v zájmu lékařů a zažitých postupů.

První porod

Zažila jsem dva porody a čeká mě třetí. První proběhl klasicky, píchutí oxytocinu, nástřih. Rodila jsem však na boku, nikoli s nohama přikurtovanýma kdesi ve vzduchu a dítě mi položili na prsa, nechali přisát.

Druhý porod

To byl rok 2001, v roce 2003 jsem rodila v noci, ráno se narodila druhá dcera, bez oxytocinu, bez nástřihu, opět mi ji položili na prsa k přisátí, prvnímu kontaktu.

Ve Zlínské nemocnici jsem měla jedno malé štěstí, první i druhý porod vedla stejná porodní asistentka. Velmi zapamatovatelná postava, žena plnoštíhlá, (podle vůně vykouřené cigarety kuřačka), tmavovláska, věstonická Venuše, mlčenlivý typ. Tato žena mě při druhém porodu byla oporou a pomocnicí, ačkoliv to možná ani neví.

Přijela jsem do nemocnice kolem desáté večer s rozběhlými kontrakcemi. Podle jejich síly jsem soudila, že tak za 2-3 hodinky bude dcerka venku. Nebyla. Kontrakce v nemocničním prostředí téměř ustaly. Porodní asistentka mě nechala samotnou v porodní místnosti, měla jsem zhasnuto, odmítla jsem aromaolej i relaxační hudbu, chtěla jsem ticho, tmu. Občas za mnou přišla, ale nechávala mě v klidu. Kolem čtvrté hodiny ranní nebo možná později, navrhla protržení plodových blan. Když jsem spatřila hrozivý stříbrný nástroj, zeptala jsem se, zda to nebude bolet. Asi trapná otázka, odpověď si nepamatuji. Nic jsem necítila, vyšla ze mě neuvěřitelně žhavá tekutina a kontrakce prudce zesílily. Tělo mě náhle zradilo, začala jsem se třást, nešlo to zastavit. A teď přichází ten první moment, za který jsem vděčná. Porodní asistentka mne začala beze slova masírovat záda a kříž, její teplé ruce pomohly zastavit třesavku a dodaly přesně tolik lidského kontaktu a tepla, kolik jsem na finále potřebovala.

Bez umělého oxytocinu a nastřižení, porodní asistentka mi chránila hráz, přišla na svět druhá dcerka.

Nastřižení hráze – masové násilí na ženách

Teprve po druhém porodu jsem si uvědomila, jak skvělý pocit a jaká energie se dostaví, pokud se hráz nenastřihne. Kolik síly zbývá pro dítě, pro normální fungování.

Právě z prvního porodu vnímám jako nejhorší právě hojení nastřižené hráze a problémy s tím spojené. Použití WC bylo skutečné utrpení. Stehy byly nevstřebatelné, začaly se zařezávat do masa, bolest ostrá, řezavá. Rána se nakonec zahojila, s jizvou teď nemám žádné problémy.

Zůstávají však nezodpovězené otázky.

Proč se šije nástřih bez umrtvení? Není citlivější oblasti na těle než právě tato. Proč se páchá takové násilí na ženách, jejich pohlavních orgánech? Proč se nevolí prostředky a polohy porodu, které natržení či nastřižení předcházejí? Vždyť ony existují.

Potřetí

Jsem potřetí v očekávání, o mnoho let starší, poučenější, více si věřím, jsem více kritická k stávajícímu systému péče o těhotnou a rodící ženu. Zvažuji domácí porod, který mi tento stát s porodní asistentkou neumožní absolvovat.

Zodpovědnost v mých rukách

Vím, že stát tu není od toho, aby mne chránil. Chránit sebe musím sama, naše děti chráním spolu s jejich otcem. Zodpovědně, protože nikdo tuto zodpovědnost z nás nemůže sejmout. Ani zákon či vyhláška.

My, rodiče, budeme mít blaho svých dětí na srdci až dokonce našich dnů, ne stát, ne lékař. Jsme odpovědní sami před sebou, před Bohem, před svým svědomím. Máme svůj osud ve svých rukou, proto nenechávejme důležitá rozhodnutí na ostatních. Starejme se, mluvme, diskutujme, křičme. Nikdo jiný za nás změny neprosadí. A změna starého sytému je třeba.

Kristýna Slezáková