Celé těhotenství jsem četla tyto příběhy a představovala si, jaký bude můj porodní příběh.

Těhotenství jsem měla krásné a bezproblémové. Nejdřív jsem nevěděla vůbec nic, ale během důkladného pročtení všemožné literatury o přirozených porodech jsem v představách měla dost jasno. V přípravách jsem se dostala do takového mentálního nastavení, že jsem měla pocit, že bych to snad zvládla i sama 🙂 Moc mě mrzí situace v České republice a že se domácí porody v podstatě dělají „natajno“ a lidé, kteří se pro to rozhodnou, jsou většinovou společností považováni za blázny.  Možnost volby je velmi důležitá.

Já jsem si vybrala fakultní porodnici v Ostravě, o níž jsem slyšela chválu, statistiky vypadaly také v rámci možností dobře a bláhově jsem si myslela, že když jsem připravena, tak budu asertivně zvládat situace, které se jeví v takovýchto porodnicích jako nevyhnutelné. Později jsem začala pochybovat o správnosti výběru, ale už jsem nechtěla nic měnit.

Napsala jsem si celkem detailní porodní plán, který jsem emailem konzultovala s panem primářem z porodního i s paní primářkou neonatologie. Neshledávali jakýkoliv problém, až jsem byla překvapena, že podle přání nechají úplně dotepat pupečník, že nebudou miminko vážit, měřit, ani koupat po porodu, že jsou vstřícní bondingu a že mi miminko nebudou nikam odnášet, pokud to nebude nezbytně nutné – pokud ano, tak jedině s mým či partnerovým doprovodem, že je možný ambulantní porod a podobně. Prostě všechno je možné! Tak jsem se znova uklidnila a těšila se na příchod svého prvního děťátka.

V den termínu porodu jsem šla do nemocnice na kontrolu. Byli na mě velmi milí, ale nesnášela jsem monitorování. Pokaždé jsem byla nervózní, jestli je ten graf správně, jestli náhodou miminko zrovna nespí – to je špatně – nebo jestli se nehýbe moc – to je taky špatně. Bohužel jsem měla naměřený vysoký tlak a paní doktorka si nebyla jistá, jestli mě pustí domů. To mě docela vylekalo. Pustila mě a já jsem šla na kontrolu další den. Ten den už mě nepustila s tím, že je to nebezpečné pro mě i pro dítě. Myslela jsem, že si tam poležím přes noc, tlak třeba klesne a já půjdu ještě domů, nebo začnu rodit. Je pravda, že jsem si předtím tento den pro porod v hlavě „naplánovala“ :), ale  taky jsem chtěla v porodnici strávit minimální čas.

Venku bylo krásně, teplo, foukal lehký skoro letní vítr a já jsem seděla v nemocnici na víc než dvouhodinovém příjmu. Moc jsem nepochopila tento systém a nedokážu si představit, že bych u toho měla kontrakce. V 11 jsem přišla na kontrolu a ve tři jsem byla „přijata“.

Na porodním oddělení mě přijala mladá doktorka, která mi po příjmu navrhla, že by bylo dobré porod vyvolat. Namítla jsem, že bych ráda počkala aspoň do rána, že třeba začne sám. Na chvilku si odběhla a já se mezitím měla převléci do nemocniční košile. Asi po 5 minutách nade mnou stála sestřička a mladá doktorka se starším kolegou, který začal velmi mile leč manipulativně agitovat za zavedení tabletky na vyvolání. Po různých argumentech typu – není na co čekat, to neznamená, že se hned rozjede porod, to nic není apod., jsem řekla, že to možná opravdu bude lepší. I když jsem se cítila dobře, člověk nikdy neví. A ani jsem se nenadála a už to bylo. Zavedení bylo velmi nepříjemné a bolestivé. Poněkud neprofesionální mi přišlo, že mi informovaný souhlas dali až po zavedení tablety, u čehož mi sestra řekla, že to ani nemusím číst, stačí podepsat. Po celé této situaci mi dost kleslo sebevědomí, na tohle jsem připravená nebyla. Neměla jsem téměř žádnou zkušenost s nemocničním prostředím, tak jsem netušila, jak rychle jsou nás, „nemocniční košile“, schopni zařadit do systému a „nutí“ nás poslouchat „autority“. Byla jsem na sebe naštvaná, ale nedokázala jsem se chovat jinak.

Zavolala jsem partnerovi a dule, oba přijeli a zůstali se mnou do 18 hodin, kdy končila návštěvní doba. Po 16 hodině jsem začala cítit lehké kontrakce. Na „hekacím“ pokoji se mnou byly další dvě těhotné, což bylo spíš nepříjemné, protože jsem neměla soukromí, jela tam nahlas televize a kontrakce se zintezivňovaly. Kolem 19 hodiny jsem šla na další vyšetření (opět dost bolestivé), to už jsem měla stahy asi po 5 minutách, kde mi chtěli dát další tabletku, kterou již měli nachystanou. Tu už jsem odmítla. Nechápu, proč mi chtěli dát další, když už jsem porod rozjetý měla. Ale jestli je to běžná praxe, tak je asi zřejmé, proč jsou porody po vyvolání komplikované nebo končí císařským řezem.

Potom už jsem většinu času trávila ve sprše. Kolem 21 hodiny už jsem se podřizovala kontrakcím a moc jsem nebyla schopná vnímat něco jiného. Asi už jsem i docela nahlas hekala. Stále jsem však nebyla na sále a nikdo se o mě moc nezajímal, až těhotná kolegyně, která ležela vedle, zavolala porodní asistentku. Ta se mě ptala, po kolika minutách mám kontrakce, což jsem samozřejmě už netušila, a poslala mě na vyšetření k doktorce. Tam jsem měla docela problém dojít, cesta přes chodbu už byla dost náročná a dlouhá. Doktorka se mě opět zeptala, jak často mám kontrakce a opět mě čekalo bolestivé vyšetření, u kterého s překvapením zjistila, že jsem otevřená na 5 cm. Konečně usoudili, že můžu na sál.

Zavolala jsem partnerovi a dule, ať přijedou. Bylo kolem 22h. Dál jsem se snažila vnímat jen kontrakce, které už byli hodně silné, a myslela jsem na miminko. Přítel mi chladil čelo a zátylek, dula zhasla a povzbuzovala mě. Byla jsem šťastná, že tam jsou se mnou. Hned jsem cítila podporu. Do toho chodila porodní asistentka, která mi přišla až naštvaná, že je tam dula. Pořád jsem „musela“ být na monitoru, který mi dost zavazel, a pásy mě tlačily. Vadila mi kanyla, kterou jsem měla kvůli antibiotikům na streptokoka a kterou jsem si přála po nakapání vytáhnout. Naráz to nešlo. Ležela jsem na boku. Snímač z monitoru mi při jedné silné kontrakci spadl, porodní asistentka mě dost surově chytla za nohu, aby mi ho mohla dát hned zpátky, a málem jsem dostala vynadáno, že nespolupracuju. Už jsem dost křičela, což mi dělalo dobře, jenže porodní asistentka po mně chtěla mašinku, což mi vůbec nešlo. Takže jsem znovu nespolupracovala. Chtěla jsem spíš poslouchat své tělo, jenže to bylo podle všeho špatně.

Praskla mi voda. To bylo příjemné. Porodní asistentka po mně chtěla, abych jí řekla, až bude přicházet kontrakce. To už mi připadal opravdu nemožný a zbytečný úkol. Přála jsem rodit na porodní stoličce, což porodní asistentka okomentovala tím, že mi tam neuvidí a že se poraním a několikrát se mě zeptala, jestli to myslím vážně a opravdu ji chci přinést.

Řekli mi, že už jsem otevřená na 8cm, což jsem vůbec nečekala, a dula navrhla, ať se přesunu na porodní stoličku. Chvilku jsem byla na ní a pak jsem šla do dřepu a partner byl za mnou. To už šlo velmi rychle, pár kontrakcí a už jsem si šahala na vlásky. Nádhera. Další dvě kontrakce, obrovský tlak a naše krásná dceruška byla na světě! Měla jsem ji na břiše a byla šťastná, endorfiny lítaly vzduchem. Bylo asi 20 minut před půlnocí a mě zaplavoval neskutečně krásný pocit. Porodní asistentka se vrátila na sál někdy v momentě, kdy se objevily vlásky. Po chvilce chtěla přestřihávat pupeční šňůru. Nevím, jak dlouho jsem odolávala, snad chvíli ano. Pak s přísným pohledem řekla, že už musí, protože musí vzít krev a už pupečník zasvorkovala. Až nedávno jsem se dozvěděla pravý důvod a že to vlastně udělala bez mého souhlasu. Bylo mi líto, že dcera nedostala z pupečníku víc krve, ale byla jsem šťastná, že ji mám a rozhodně se mi v ten moment nechtělo hádat. Vzhledem k tomu, že ani porodní asistentka nejspíš nečekala, že porodím tak rychle, neonatologická sestra a doktorka přišli asi až po 10 minutách. Hned mi dceru vzali. Odsávali jí vodu z plic a partner ji celou dobu držel za ruku. Já jsem opodál ležela na porodním lůžku, porodní asistentka ze mě beze slova vytáhla placentu /i když jsem si přála samovolné vypuzení/ a zavolala dost arogantního doktora, který mě šil… vůbec jsem necítila, že jsem natržená. Porodní asistentka mi nabídla oxytocin, abych nevykrvácela… ten jsem v radostném opojení málem přijala, ale gestikulující partner mi dal jasně najevo, že ho nechci (ještěže tak:), načež porodní asistenta začala vykřikovat směrem k doktorovi něco jako – tak ona ho nechce.. no super.. tak až na to přijde, tak to bude fičák.. až vykrvácíte, tak to už není moje starost..  V ten moment mi to bylo úplně jedno, až později jsem si uvědomila, jak takové jednání bylo netaktní.

Pediatrička řekla, že dceru odnesou na krátké vyšetření, partner tedy šel s nimi. Mě došili a za doprovodu gynekologické sestry a duly jsem šla na oddělení šestinedělí. Žádný dvouhodinový bonding se nekonal, na sál údajně čekaly další rodičky. Budiž. Těšila jsem se, až se všichni potkáme na pokoji, takže mi to ani tak nevadilo. Po cestě na šestinedělí mi nějaká sestra dala kartičku, kde bylo napsáno, jak se dcera jmenuje, v kolik se narodila, kolik váží a měří – hlavně, že jsem měla kartičku.

Na oddělení šestinedělí jsem se ocitla na pokoji sama. Byla tam tma, takže jsem si hned nevšimla, že tam sice leží další tři ženy, aĺe nejsou tam žádné postýlky s miminky. Byla jsem v šoku. Gynekologická sestra mi řekla, že musím teď dvě hodiny ležet a že mi pak pomůže se osprchovat. Na otázku – kde je moje dítě?? – neuměla odpovědět, ale slíbila, že se zeptá na novorozeneckém oddělení. Ještě u mě byla dula, jediné štěstí, ta nakonec chodila mezi mnou a partnerem, který byl u dcery, a dělala nám spojku. Byla to dost zoufalá situace, protože nikdo z nás nevěděl, co se děje. Dule personál nemohl podat informace, mluvili o ní s despektem jako o naší příbuzné, a partner zase nemohl za mnou na pokoj, kde spaly jiné ženy. Vzkázala jsem mu tedy, ať zůstane u dcery do té doby, než budu moct vstát a jít za ní. Dula odešla domů a já jsem zůstala v pokoji a jen jsem po tmě sledovala ručičky na hodinách, kdy budu moct jít za dcerou. Cítila jsem tolik síly a nemohla dělat vůbec nic. V ten moment mě napadlo, jak je to vlastně celé ponižující a jak jsem zbavena pravomocí, ale ne tím, že by mi někdo něco zakazoval, ale tím, jakým způsobem se mnou jednali. Stačilo, kdyby mi někdo řekl, co s dcerou je.

Po dvou hodinách jsem se dostala za dcerou, partner byl pořád u ní – později mi vyprávěl, jak nepříjemné to bylo, jak se na něho dívali, jak si sestry šeptali o nás-bez nás, vyslechl si, že jsme divní rodiče, že jsme dceru přikryli mokrým ručníkem, proto je podchlazená, že se nalokala plodové vody a tím, že jsem ji měla ve špatné poloze na břiše, je přidušená a další nesmysly. To jsem se teda dozvěděla taky až později. Po narození asi neměla úplně tu správnou barvu, ale ze sálu už odnášeli krásné růžové miminko, takže jsem tohle opravdu nečekala. Ležela na vyhřívané dečce, celou dobu byla vzhůru a partner nad ní nakloněný a povídal jí, z toho jsem měla radost. Konečně jsem byla u ní, ty dvě hodiny se zdály nekonečné. Byla překrásná. Pediatrička ji však chtěla na observaci s tím, že by se ráno měla vykoupat a pak už půjde se mnou na pokoj. Koupání jsem nechtěla kvůli mázku, ale už jsem kývla na všechno, jen abych byla s ní. U koupání jsem chtěla být, tak mi doktorka slíbila, že mě ráno zavolají. Partner odešel domů. Chtěla jsem ji konečně nakojit, tak jsem se vrátila na ten samý pokoj, dceru nakojila, bohužel za neustálé přítomnosti sestry, která nade mnou stála a téměř stopovala čas. Pak ji odnesla se slovy, ať se vyspím, že se o ni postarají. Byly tři hodiny ráno. Spát jsem nemohla. Byla krásná noc, teplá a větrná a já jsem myslela jen na to, ať dcera není smutná, že nejsem s ní. Opět jsem po tmě pozorovala ručičku na hodinách a čekala, až mě v šest sestra zavolá. Bylo šest deset a já jsem se vydala na novorozenecké oddělení. Vstoupila jsem a hned za dveřmi na mě sestra vyhrkla, co tam chci… a já, že jsi jdu pro své dítě, že se má koupat… sestra nepříjemně odpověděla, že až bude hotová, tak mi ji přinesou, že nejde všechno hned, ať se vrátím na pokoj.. mezitím jsem si všimla, že jiná sestra olejíčkuje miminko, které vypadalo jako to moje.. a taky že bylo. Šla jsem k ní a aspoň jsem ji držela za ruku a koukala na ní. Sestra mě znovu ne zrovna milým tónem vyzvala, ať odejdu na pokoj, že mi ji přinesou. Už jsem se nezmohla vůbec na nic. Cítila jsem tíseň a bezmoc. Ještě mi řekli, ať si nemyslím, že budeme spolu teď hned, že se pokoje musí uklidit, takže až po 11h a že všechno nestíhají, takže tu byly najednou kapacitní důvody. Na pokoji jsem to už nevydržela a začala plakat. Mezitím mi jiná sestra měřila tlak a ptala se, co mi je. Řekla jsem jí, že jenom chci být se svým dítětem a že mě vyhnali. Asi si to mezi sebou řekli a dceru mi přinesli. Dala jsem si ji do postele, nakojila a dívali jsme se na sebe a já jsem jí vyprávěla. Byla se mnou v podstatě až do doby, kdy jsme se stěhovaly na pokoj pro maminky s dětmi. Později jsem zjistila, že mně ji na tom pokoji nechali nejspíš díky telefonátu mé maminky, které jsem za to moc vděčná.

Už jsme byly spolu, měla jsem neskutečnou radost.

Tohle oddělení šestinedělí není vůbec hezké místo, navzdory očekávání. Personál je většinou velmi neempatický, sestry mají často pocit, že péči zvládají lépe než matky a dávají to najevo, přitom s dětmi zacházejí velmi necitlivě. Hodně z nich má zafixovaný přístup k dětem z minulého režimu, až člověk má pocit, že by ty děti měli nejraději v postýlkách vedle sebe, napojené na pípáky, aby měli přehled a dítě bylo v bezpečí, že jsou přesvědčeni, že nejlepší miminko vysprchovat v umyvadle v rukavicích, že správné je krmit každé tři hodiny 20 minut a pěkně nechat vyřvat, ať si dítě nezvyká a není rozmazlené, a hlavně, ať není s matkou v posteli, ta by ho mohla zalehnout nebo by dokonce od ní mohlo něco chytit (to jsem se tam mimo jiné taky dozvěděla).

Napsala jsem panu primáři a paní primářce zkráceně tento příběh. Nechci si stěžovat na postup zdravotníků, ani polemizovat nad tím, jestli pochybili nebo ne, na to nemám kompetenci, to se můžu laicky domnívat. Třeba to celé vidím jinak a zachovali se správně. Jen jsem chtěla, aby se zamysleli nad tím, že by ten příběh mohl být jiný, jen kdyby změnili přístup k lidem a komunikaci. Dostala jsem odpověď jen od paní primářky, která se tomu se zájmem věnovala, čehož si vážím. V odpovědi jsem se však dozvěděla, že jsme nebyly odděleny z kapacitních důvodů, ale že dcera byla přidušená, šedá, byla nedostatečná profylaxe antibiotik, což jsem slyšela poprvé, a že jsem o všem věděla, že jsem to po půlnoci podepsala a že mému partnerovi bylo také vše sděleno – na oddělení se s ním nikdo nebavil, dívali se na něj skrz prsty, jen pediatrička s ním pak řešila porodní plán a přesvědčovala ho o jiném postupu. V propouštěcí zprávě jsem se ještě dozvěděla, že jsem odmítla vydat dítě pediatrovi a tím jsem ho ohrozila – jenže hned po porodu tam žádný pediatr nebyl. A když přišli, tak jsem jim dítě dala. Předtím mi nikdo nic neřekl. Ale podle paní primářky je to tvrzení proti tvrzení. Takže závěr je takový, že jsem si to asi celé vymyslela. Smutné.

Co je ale na tomhle příběhu veselé a nejdůležitější, že máme nádhernou, zdravou, umazlenou dcerušku, která je radostí našeho života, a první jarní den roku 2014 byl tím nejkrásnějším dnem.

Tento příběh chci sdílet hlavně proto, abych podpořila všechny, kteří se rozhodli s těmito větrnými mlýny bojovat. Myslím si, že je velmi důležité o porodních příbězích mluvit, ať už jsou hezké nebo ne… jen tak se něco může změnit.

Spousta maminek, které jsem tam potkala, nevypadala spokojeně. Ale myslím si, že téměř žádná z nich se neozvala. Nejsme zvyklí si stěžovat, ono to vlastně tak hrozné není a všechno se dá zvládnout. Navíc dítě i já jsme zdraví a v pořádku, tak taky proč něco řešit. A když někdo z nás napíše svůj příběh, pravděpodobně subjektivní a jednostranný, je považován za hysterického a možná se nakonec i tak sám cítí. Ale v tomto případě, proč nebýt hysteričtí, že 🙂

V nemocnici jsem čekala špatné a rutinní chování, ale nedokázala jsem si představit, že to bude tak špatné a že nebudu schopná se bránit. Příště už snad doma.

Touto cestou bych ještě chtěla poděkovat dule Janě Čurdové za podporu.

Ivaně bych chtěla poděkovat za to, jak je silná, odhodlaná a především za to, jak moc je inspirativní. Je to člověk, který tím, že ‚jen‘ dělá svoji práci dobře a velkoryse, pomáhá a pozitivně ovlivňuje mnoho lidí. Vážím si její lidskosti a empatie. Kéž by bylo více takových lidí.

Jana