Když jsem byla poprvé těhotná, zjistila jsem, že tu v Rakousku je možné vybrat si místo porodu. Že existují porodní asistentky, které mají smlouvu s pojišťovnou. Že to v ČR možné není.

Moje porodní asistentka pro plánovaný porod doma dostala dva týdny před termínem žlučníkový záchvat, Ke kolegyni jsem si podobný vztah nestihla vybudovat, rodili jsme ambulantně v obrovské nemocnici „českého typu“, takže jsem si zažila rutinu a nutnost bojovat.

Druhý porod s jinou porodní asistentkou byl opravdu domácí. Tenkrát jsem si uvědomila, jak strašný byl první porod. Představa, že bych nežila v zahraničí, ale doma, tento pocit ještě zesílila. To ne, to není možné. Tolik kamarádek, moje mladší sestra…. To přece není možné, aby se v dvacátém prvním století ještě pořád muselo rodit takhle. Začala jsem spolupracovat s časopisem Porodní asistence a s Unií porodních asistentek: Rešerše, články, informace o tom, jak vypadá situace porodních asistentek v zahraničí. Neumím mlčet.

Když jsem se s Ivanou Königsmarkovou poprvé setkala v rámci Světového týdne respektu k porodu, byla jsem překvapená jejími zásadami. Ona by mi porod doma nedovolila. Její požadavky na zdravotní stav a životní styl matky a průběh těhotenství byly tak přísné, že mi sklapla čelist. Respekt! Kdybych byla v situaci, kdy si porod doma opravdu přeju, ale její požadavky znám, musela bych nejspíš lhát, jinak by mě do své péče nevzala.

Moje porodní asistentka tak přísná nebyla. Pracovala totiž v nedaleké porodnici. Kdyby se cokoliv nedařilo, prostě by mě dovezla ke kolegyním. Jejím největším problémem bylo, zda k nám trefí, i kdyby byla noc a mlha. Byla skvělá, dítě se nevstřebalo.

Další porod doma plánovaný nebyl. Má skvělá porodní asistentka se odstěhovala, její kolegyně si na domácí netroufaly, zbývaly dvě varianty: bez asistentky nebo do porodnice. Předchozí porodní asistentka mi sice dala pocit, že jí vůbec nebylo potřeba, Ivanina přísná kritéria však uhnízdila.

V porodnici jsme zažili příjemné překvapení. Personál k nám do místnosti s vanou chodil se zaklepáním. „Vážená paní magistro, mohla bych vás vyšetřit…. Paní magistro, mohla byste mi z té vany vylézt, já se nevohnu, plotýnky… paní magistro, můžeme vás odtáhnout na sál….“ Odtáhli. Asistentka, která neohne záda, mi ve vaně nepomůže, ale na sále byla skvělá. Sedla si do kouta a usmívala se. Mezi kontrakcemi přiložila doppler, řekla OK a opět si sedla. Vůbec jí nevadilo, že je druhá fáze taaak dlouhá. Seděla a usmívala se. Dala mi pocit, že jí vůbec nebylo potřeba.

Přístup personálu byl tak výborný, že jsem si na odchod s radostí počkala do třetího dne a věnovala se pouze a pouze bondingu.

Mé porodní asistentky byly jako Ivana: s profesionálním klidem a kompetencí mi dodávaly jistotu, že na to mám. Někde je to normální, někde se za to musí bojovat.

Máte mou podporu, Ivano,

Bora Berlinger
bezplenková poradkyně
mokosha.info