Po vzoru mnoha mých předchůdkyň bych se i já chtěla podělit o svůj příběh a podpořit tak úžasnou práci porodních asistentek i lékařů, kteří jdou tzv. proti proudu. Děkuji Ivaně K. za její nezdolnost bojovat vůči zaběhlým nesmyslům v našem porodnictví, za její přednáškovou činnost a za knihu Hovory s porodní bábou. Děkuji, že jste, přeji hodně sil a doufám, že brzy bude konec té strašlivé úřední mašinérii a že se budete moci věnovat naplno oboru, ve kterém vynikáte.

Celé období těhotenství pro mne bylo naprosto úžasné, na miminko jsem byla moc natěšená, studovala kdeco, a byla přesvědčená, že můj porod bude co nejpřirozenější. Proto jsem zavrhla všechny velké pražské porodnice a rozhodla se pro Neratovice, které se zdály být alternativám u porodu nakloněny.

Ke konci těhotenství jsem sestavila porodní plán, sbalila tašku a čekala, až miminko ohlásí svůj příchod.

Stalo se tak den před termínem. Konečně se setkáme tváří v tvář, hurá!

Když kontrakce nabývali na intenzitě a ani horká sprcha je netišila, zavelela jsem k odjezdu. Z Vršovic do Neratovic to byl kousek cesty. Celou trasu jsem se kroutila jak had. Do Neratovic jsme dojeli kolem sedmé večer.

Kontrakce jsem pociťovala velmi silně a bláhově jsem si myslela, že musím být už pěkně otevřená a že co nejdříve budu rodit.

Úvodní monitor a výslech typu, jméno příjmení atp., když veškeré údaje byly v průkazce, byl nekonečný. Po odpojení z monitoru jsem měla vyskočit na kozu a nechat se vyšetřit. Upozorňuji paní primářku, že mám porodní plán, zda by se s ním mohla alespoň v rychlosti seznámit. Zůstala jsem jako opařená po odpovědi, že nehodlá nic číst, že mi přece nebudou dělat nic, s čím nesouhlasím a že já jsem také nečetla všechny papíry, které jsem podepsala (informovaný souhlas). Nezmohla jsem se na slovo a poslušně vylezla na kozu. Vyšetření bylo VELMI bolestivé. Bez mého souhlasu právě provedla Hamiltonův hmat a k tomu se dozvídám, že jsem otevřená na dva cm. Aha 🙁

Ubytovala jsem se na pokoji, odesílám partnera ještě domu vyvenčit psy, že porod asi jen tak nebude. Odjíždí a já se soustředím jen sama na sebe, na to jak tělo pracuje, jak se otvírám, snažím se co nejvíc uvolnit. Každou kontrakci vnímám, že jsem blíž setkání s miminkem. Občas zajde PA, je velmi milá a neruší.

Kolem desáté jsem vyšetřena PA, verdikt 7cm, za chvíli půjdem na sál. Monitor je nekonečný, kontrakce velmi silné. Potřebuju chodit, potřebuju se hýbat, a co Jára, stihne to? Přichází paní primářka, všechno se ve mně stahuje při pomyšlení na její poslední úřadování v mých rodidlech. Zavírám oči a cítím, že něco teče, právě mi byla „píchnutá“ plodová voda. Cítím se jak dobytek na porážce, paní primářka neztrácí čas, asi předpokládá, že bych odporovala, tak raději koná. Kontrakce se stupňují. Konečně přijíždí Jára, právě vešel v modrém oblečku na sál. Mám tu parťáka. Houpu se na míči a Jára mi otírá čelo mokrou žínkou, nemůžu pít a tak polykám alespoň stékající kapičky. Další monitor, začínám o sobě pochybovat. Cítím zvláštní tlak, jako by se mi chtělo čůrat, slézám a za Járova doprovodu se plížím na záchod, nic. Vylézám na lůžko, paní primářka do mě velice necitlivě sahá a sděluje, že jsem strašně stažená. S mými rodidly zachází jak s nepoddajnými elasťáky. Jsem zase na monitoru, dostávám infuzi a k tomu informaci, že miminku se nedaří dobře. Zástupy vykřičníků v mé hlavě neberou konce, jsem jako smyslu zbavená, tlačím a tlačím, i když necítím kontrakce. Šmik, šmik, šmik, křičím, na chvilku asi i omdlím. Slyším syčení, PA a dětská sestra mi skáčou po břiše. Najednou jako by ze mě vyjela ryba. Miminko je venku. Euforie, směju se, chci vidět miminko, chci ho k sobě. Za malou chvíli jej dostávám na prsa. Přes slzy na něj ani nevidím, směju se a bulím. Sestra si miminko zase bere, že jej za chvíli přinese zpět. Posílám Járu, aby šel s ním. Zůstávám na lehátku s nataženýma rukama a je mi po něm smutno. Žádám, jestli by miminko nemohlo být u mě hned. „Ale prosím vás, já jsem svoji dceru viděla až druhý den po porodu a jaký máme báječný vztah“ – oči v sloup. Žádám o vodu, rty mám úplně rozpraskané a suché. „No to si ještě počkáte, nevím, jestli vás nebudu muset uspat, ještě nevyšla placenta.“ Načeš je placenta násilím tahána ven. Žuch, tak se povedlo. Šití je k nevydržení, raději bych znovu rodila. Za hodinu je hotovo. Primářku se snažím nevnímat, řeči typu, jestli se budete vrtět, tak vás nechám uspat, raději neposlouchám a snáším bolest. Konečně přinášejí miminko, které se hned přisaje. Všechno je zapomenuto, okolí přestává existovat, jsem jen já, Jára a náš Toník, nejkrásnější miminko na celém světě. Jak rozevírá prstíčky a ty oči, je dokonalý. Ruku mám úplně zdřevněnělou, ale naše miminko už nikomu nevydám. Je čas přesunout se na pokoj. Cítím obrovskou energii, na pokoj odcházím po svých, na poslední chvíli si všímám, že v infuzi jsem měla oxytocin. Za asistence PA se osprchuji a šup do postele i s Toníkem a zase kojím. Jára mě drží za ruku a vypadá velmi unaveně. Odesílám ho domů. Já stále kojím a pozoruji miminko, žasnu nad jeho dokonalostí. Asi bych měla spát, ale vůbec to nejde, svítá.

Za dva dny odcházím domů, z papírů se dočítám, že Tondovo Apgar score bylo 3,8,10, byl resuscitován, narozen VEXem, já jsem inkontinentní a jako suvenýr si odnáším ATB, neb mám silný zánět 🙁 Tolik překvapení najednou? Proč mi to nikdo neřekl?

Od porodu se cca 3x v týdnu v noci budím, nemohu spát a přehrávám si svůj porod. Mám na sebe vztek. Proč jsem se neohradila? Proč jsem neřekla NE? Připadám si podvedená, zneužitá, mám strašný vztek na pani primářku. Snažím se to celé nějak vstřebat, zpracovat, odpustit. Najít v tom nějaký smysl.

Snažím se s tím pracovat a pomalu cítím úspěchy. I takovýto zážitek mně může někam posunout, pomoci něco se o sobě dozvědět, jít pod povrch, být k sobě upřímná, naučit se říkat Ne aj.

Paní primářka je zřejmě ten typ gynekoložky, která sama nemá své trauma zpracované a posílá jej dál. A co jich v našem porodnictví pracuje. Můžeme se jim vůbec divit, když ony přiváděly děti na svět v porodnicích bez možnosti doprovodu, ukazujíc své děti přes okna porodnic, když slyšely své děti plakat a nemohly je k sobě přitisknout, přesvědčovány, že umělá strava je přeci mnohem lepší než jejich mateřské mléko? A kolik pracuje porodníků mužů v současném porodnictví, kteří takto přiváděli děti na svět, a připadalo jim to normální?

České porodnictví čeká ještě dlouhá cesta k nápravě a k respektování jednotlivých přání rodících žen.

Přeji všem nastávajícím maminkám krásné těhotenství a porod dle jejich představ, ne dle zvyklosti oddělení a zdravotnického personálu.

S láskou, L.

PS: Za několik málo týdnů mně čeká druhý porod a už se na něj moc těším. Věřím, že Ivaně přispěji dalším příběhem s příjemnějším průběhem 🙂