895. Příběh historický
Vážená paní Ivano, vážené provozovatelky podpůrných stránek,
čtu vás už dlouho, pravidelně, ale nějak jsem pořád nevěděla, co bych vám napsala. Mám už dospělé děti, takže to, jak se narodily, není k současnosti příliš promlouvající. Jak tak ale čtu ty vaše stránky, čtu podobná témata i jinde a nemohu si nevšimnout těch prudkých diskusí, které bývají pod porodními tématy k přečtení. Velmi často se tam objevují muži (i ženy, ale mám pocit, že hlavně muži) argumentující tím, kolik dětí a matek umíralo před X lety. Občas z nich lezou až směšně obří čísla.
A právě tento jev mě inspiroval k napsání mého textu. Hrozivá novorozenecká ani mateřská úmrtnost se totiž v naší rodině nějak nekoná, i když babičky a prababičky rodily jedině doma.
Nevím, bude-li toto možné nazvat příběhem. Bude to takový přehled z historie porodů v naší rodině.
Než začnu, podotkla bych, že moje maminka byla docela ukecaná osoba, takže dokázala vytáhnout informace i z nesdílného člověka. Takže ona byla mým hlavním zdrojem informací. A následně sestra, která se vrhla do sestavování rodokmenu, zkoumá matriky a leccos jsme díky tomu dozvěděli.
Moje babička z matčiny strany se narodila v roce 1903 v malé vísce a s jejím narozením se pojí hezká historka o tom, že její rodiče se kvůli tomu museli brát. Jenže moje babička byla třetí dítě z osmi, první dvě byly nemanželské, přece se nebude zplnoletňovat nezdárná dcera, to stojí peníze, takže mladí museli počkat na plnoletost do 21 let a pak se vzali. A mezitím už čekali třetí dítě, nezbedníci, mojí babičku . Narodilo se jim 8 dětí během let 1900-1918, všechny doma, všechny dožily dospělosti, jejich matka zemřela ve věku 76 let. Moje sestra pátrá v archivech a tak víme, že to tak opravdu bylo, navíc některé strýce a tetičky jsme v dětství vídali.
Tato babička jako mladé žíně porodila na přelomu dvacátých a třicátých let dvě děti, obě doma. První, moje maminka, šla na svět snadno a bezbolestně, porodní bába sotva stihla přiběhnout. Druhé mělo velmi komplikovaný porod, mělo polohu napříč, tedy ani hlavou ani zadečkem. Porodní bába dělala, co uměla, ale než přijel doktor ze sousedního městečka, podařilo se jí dítě donutit k dotočení a KP dostat ven, doktor už jen kontroloval a štupoval (babiččin termín). Babička si z toho odnesla doživotní následky, moč už pořádně nikdy neudržela, ale tetička se narodila živá a zdravá, měla skoro 4 kila a letos oslavila 80. narozeniny. Tohle byl porod pro špitál jak dělaný, ale holky ho zvládly i doma. Každopádně měly kliku. Babička s námi byla až do osmdesáti let, takže žádná předčasná úmrtí.
Moje druhá babička se narodila v roce 1898, také doma, jako nejstarší ze 3 dětí. Oba strýce jsme znali, bydleli v sousedních vesnicích, takže zase žádné mrtvé dítě, matriky hovoří jasnou řečí. Jejich maminka zemřela, když mně byly 4 roky. Babička rodila 4x v rozmezí let 1920-30 a měla celkem 5 dětí. Ano, můj táta je z dvojčat. I tento porod (třetí v pořadí), stejně jako všechny ostatní, se odehrál doma za pomoci porodní báby. Doktor ze sousedního města přijel až druhý den, aby se podíval na ten přírodní úkaz (dvojčata v té době a v té lokalitě byla jediná). Babička o tom nerada mluvila, ale po narození dvojčat jí chodila pomáhat se staršími dětmi a hospodářstvím matka (moje prababička), a moje babička to považovala za osobní prohru, že dva týdny trvalo, než se postavila na nohy. Bohužel jedno z dvojčat zemřelo v 8 měsících na zápal plic. Po dalších 10 letech babička ovdověla a zůstala sama se 4 kluky, které nechala vyučit nebo vystudovat, přestože peněz neměla nazbyt. Byla to silná žena, kterou nic nerozházelo, facky osudu brala, jak přicházely, a my, vnoučata, jsme byli její největší radostí. Když jsme se na prázdniny sjely všechna vnoučata, spaly jsme na seně a babička pro nás měla program jak na táboře. To milovala.
Manželova babička z matčiny strany měla děti dvě. Moje tchyně se jí narodila v lednu 1942, v sedmém měsíci těhotenství, doma. Měla 1,5 kila, dopíkali jí v troubě a od 3 měsíců krmili řiďoučkým smaženým vajíčkem, protože babička přišla o mlíko ze stresu, když jim chcípla koza. Kupodivu to tchýňka zvládla a dožila se i dospělosti svých vnoučat, mých dětí, a je to baba jako kyrys . Druhé dítě se babičce narodilo o 7 let později – doma a bez jakýchkoli problémů.
Druhá manželova babička byla městskou paní (všechny předchozí babičky byly ze vsi) a ta rodila již v roce 1940 v porodnici. Ale další dvě děti se narodily zase doma, bohužel tahle babička zemřela do roka po mé svatbě, takže nějaké zásadní informace jsem z ní už nevydolovala a její synové kromě místa narození z rodného listu vlastně nic nevěděli. Opět i na manželově straně matky dožily stáří i všechny porozené děti dospělosti.
Další generace, naše matky, tety, sestry včetně mě, jsme pak už všechny rodily v porodnicích. Vzpomínám na svoje první těhotenství na začátku 80. let bez ultrazvuku (byl v sousedním okresním městě a vyšetření tam znamenalo, že je velký problém), bez monitoru, bez testu na cukrovku, doktorka měla ruce a naslouchátko. Na příjmu v porodnici se ptám „jak dlouho to asi bude trvat“, prý jsem prvorodička, tak několik hodin. Jaké je naše všeobecné překvapení, když do hodiny je dítě na světě. Druhé těhotenství na konci 80. let, jednou na ultrazvuku, už byl i u nás, a při příjmu v porodnici monitor. Ten byl pěkně nepříjemnej, ale i druhé dítko spěchalo natolik, že to ze mě museli servat a mazat na sál. Porodila jsem do 45 minut od příchodu na porodnici a do dvou hodin od prvních kontrakcí. A třetí, poslední, začátkem 90. let, ultrazvuková vyšetření jsem už měla 2. Porod opět týden po termínu, ale tentokrát vyvolávaný. Pan doktor při příjmu v 8 ráno mě vyšetřuje, pořád něco uvnitř hledá, až se ho ptám, jestli je něco v nepořádku. „Máte nějaké bolesti?“ Ne nemám, klidně půjdu domů, ale řekli, ať přijdu, tak jsem tady … “ No to ne domů, tady jste správně, já jen že jste otevřená na šest cm a nijak na to nevypadáte!“ A v tu chvíli jsem pochopila, že pánbůh mě miluje a obdařil mě snadnými porody, neboť moje děti se rodily chvatně v noci z pátku na sobotu, ale takové to „čemejrání“ v podbřišku jsem vždy cítila už od čtvrtka. Ano, to jsem si v klidu a v tichosti rodila, abych pak personál na příjmu překvapovala. Protože na třetí porod si mě pozvali, měla jsem možnost zjistit, co se děje (a dělo). Bohužel tomuto dítěti nedali čas na jeho pátečně-sobotní příchod a vyštvali ho nějakou tabletkou už v pátek dopoledne.
Závěrem shrnutí – známe své předky zhruba do roku 1880. Předchozí období zkoumá sestra v archivech, ale od roku 1880 v rodinách mých rodičů (v přímých liniích) nezemřela žádná žena ani žádné dítě při nebo po porodu, přestože byly i různé komplikace. Zřejmě jsme nějací šťastlivci, ale u nás by se nenašla ani ta promile, natož procenta. Dokážu si představit samu sebe, jak rodím doma, ale ne sama. U VŠECH domácích porodů v naší rodinné historii vždy byla a důležitou roli sehrála bába babící čili porodní bába.
Držím vám všem palce, ať už se ten proces dobere zdárného a definitivního konce. Porodním asistentkám zdar a podporu jejich práci, ať jí vykonávají kdekoliv.
M.Rejčová