960. O cestě za domácím štěstím – 3.část
Bohužel jsem nebyla natolik napojená na své tělo, abych poznala početí ani předzvěst blížícího se porodu. Oboje přišlo ve chvíli, kdy jsem to spíše nečekala. Čtyři dny před porodem jsem postřehla odchod části hlenové zátky. Bylo to takové připomenutí, že se porod blíží, nedalo se z toho však vyčíst, kdy přesně přijde.
Den před porodem jsem se viděla se svojí porodní asistentkou a schůzka s ní mě bohužel (nikoli poprvé) rozhodila. Na základě toho, že jsem si dosud nebyla vědoma žádných poslíčků, mě chtěla poslat na kontrolní monitor. Prý abychom věděli, zda děloha pracuje tak, jak má. Velmi mě to vykolejilo. Jednak mě představa návštěvy porodnice a absolvování monitoru neskutečně stresovala, což ona věděla, ale hlavně jsem měla pocit, že ke kontrole zatím není žádný důvod. Do vypočítaného termínu zbývaly ještě 4 dny a já byla přesvědčená o tom, že je vše v pořádku. Já, která pochybuji často a o lecčem, jsem tentokrát cítila neochvějnou jistotu, že má děloha pracuje tak, jak má. Nechápala jsem, proč by neměla. Asi nejvíc mi vadilo to, že jsme měla pocit, že PA mému tělu prostě nevěří. Navíc mi přišlo, že to nebylo poprvé. Měla jsem dojem, že v rámci své péče hledá všude (při každé sebemenší odchylce) patologii a nadmíru chce vše kontrolovat lékaři a technikou.
Příčila se mi představa, že bych měla být více senzitivní ke každému ztvrdnutí, píchnutí v břiše nebo nevím čemu (jako prvorodička jsem vůbec netušila, jak by takoví poslíčci měli být cítit, a ani jsem neměla potřebu je za každou cenu před porodem cítit a sledovat). Trochu jsem se obávala, že kdybych se příliš naciťovala na každé jemňoučké změny v mém břiše, mohla bych si snížit práh citlivosti i bolestivosti, a že pro průběh porodu je možná lepší mít ten práh výš. Tím ale vůbec nemyslím nebýt v těle a nevnímat, co se v něm děje. Nejen díky bioenergetickým cvičením jsem se snažila být v kontaktu s tělem a například pohyby dítěte jsem cítila již velice brzy. S dítětem jsem pravidelně komunikovala a vnímala jeho každodenní pohyby i většinu jeho přesunů. Jenom jsem se nechtěla stát hypersenzitivním hypochondrem a dělat ze změn v břiše vědu, příliš se jimi zaobírat a sledovat je jen pro klid a ujištění mé PA, že vše pracuje tak, jak má.
Nakonec jsme se domluvily, resp. PA po mé zděšené reakci svolila k tomu, že to tedy ještě necháme být do termínu porodu a v případě, že do té doby neporodím, se domluvíme na monitoru pak. Aktuální hrozbu jsem sice oddálila, dobře jsem se však necítila (i proto, že mi přišlo statisticky pravděpodobnější, že jako prvorodička budu rodit až po vypočítaném termínu. Navíc den po mém termínu měl být úplněk a já si přála, abychom počkaly alespoň do něj). Odcházela jsem od ní s intenzivním pocitem, že nade mnou visí Damoklův meč.
Po schůzce s PA jsem celou situaci vysvětlovala dítěti a zdůrazňovala mu, že ačkoli se já cítím být někam tlačena, nerada bych, aby se cítilo i ono. Řekla jsem mu i své děloze, že jim věřím a dítě ubezpečila, že je plně na něm, kdy se rozhodne narodit. Že nemusí pospíchat jen kvůli PA a mému klidu. Ať počká na okamžik, kdy se bude cítit připravené a bude se mu chtít. Že já si to už s PA nějak domluvím, buď se pak monitoru podrobíme (a společně to nějak zvládneme), nebo se mu nepodrobíme, ale nechť se tím nenechá příliš zatěžovat.
Večer jsem pak cítila tvrdší břicho (a i jakýsi postupně narůstající a zase opadávající tlak, který by mohl být slabou kontrakční vlnou) a říkala si, že tohle je možná to ono pověstné tvrdnutí, po kterém má PA tak baží. Že možná stavy, které jsem si doposud vysvětlovala jako natočení dítěte, jsou vlastně tvrdnutím (dítě má totiž asi těžko po celé ploše mého břicha svá záda). Stále jsem však cítila naštvání z představy, že bych to měla analyzovat, načítat (jak se tvrdnutí břicha projevuje) a bedlivě sledovat jen pro klid mé PA, jen proto, aby věřila mému tělu a jeho schopnosti v pravý čas přirozeně porodit.
Ani druhý den ráno mě zcela neopouštěl vztek. Musela jsem si sednout na rotoped a jet a jet a jet, abych ze sebe trochu toho naštvání dostala. Celé těhotenství jsem pravidelně cvičila a na rotopedu minimálně 3x týdně, často i častěji jezdila (obzvláště v posledních týdnech, kdy jsem nemohla moc chodit, zřejmě kvůli poloze dítěte, jež bylo už asi úplně sestoupnuté dole v pánvi). Cvičení tedy nebylo ničím mimořádným, mimořádný byl však stav, ve kterém jsem se nacházela. Ke konci těhotenství jsem totiž cítila stále větší a větší zklidnění. Nikdy se mi nemeditovalo lépe než v posledních týdnech, možná i měsících těhotenství. Vydržela jsem dlouho jen sedět, jen být – v blaženosti, harmonii, klidu – a užívat si té chvíle tady a teď (což se mi dříve moc nedařilo). Vše důležité bylo připraveno. Cítila jsem se připravená na porod a trpělivě i trochu zvědavě čekala, kdy to přijde a jaké to bude. Poslední schůzka s mou PA mě bohužel od tohoto stavu hodně odklonila. Štvalo mě nejen to, co jsme s PA řešily, ale i samotný fakt, že mě rozhodila. Říkala jsem si, že v tomhle stavu rodit nemůžu a nechci a doufala, že se mi podaří navrátit se zas zpět do meditativního modu, ve kterém jsem předtím tak pěkně pobývala a jenž mi na porod přišel mnohem vhodnější než současný stav.
Po necelé hodině jízdy na rotopedu jsem si dala svou sestavu posilovacích cviků, protáhla se (přitom si v sobě stále řešila včerejší schůzku s PA), a pak ještě vyluxovala celý barák a trochu poklidila. Možná ta potřeba uklízet mě mohla varovat, že už se to blíží. Nebo tvrdnutí břicha, které se od předchozího večera i nadále sem tam objevovalo. Měla jsem ale za to, že jeho výskyt je dán spíš jen tím, že se na něj nyní více soustředím.
Před polednem se mi ozvala sestra s dotazem, kdy se na mne může přijet podívat, že by mě ráda ještě viděla, než porodím, a zda se mi víc hodí daný den (pátek), nebo až neděle. Říkala jsem jí, že je to na ní, že mohu dnes i v neděli a že zatím necítím, že by se něco chystalo. Ona se přesto rozhodla přijet raději už daný den. Prý pro případ, kdybych náhodou rodila dřív (termín jsem měla vypočítaný na pondělí).
Po lehkém obědě jsem se chystala na svou pravidelnou dávku relaxace, poslechu afirmací, masáže hráze a trénování s Epinem. Ještě jsem si před tím skočila na záchod. Když jsem se z něj však zvedla, překvapilo mne, že ze mne vytekl ještě malý čůrek. „Copak jsem na tom tak špatně, že už ani neudržím moč?“, napadlo mne nejprve (jedna kamarádka fyzioterapeutka mi totiž tvrdila, že si člověk přehnaným cvičením s Epinem může natolik povolit pánevní dno, že si přivodí inkontinenci). Když se však při mém následujícím pohybu objevil další čůrek, došlo mi, že to asi nebude moč. Tehdy jsem si uvědomila, že jsem vlastně cítila jemné zakřupnutí, když jsem se zvedala z mísy. Pozorovala jsem tu malou loužičku tekutiny na zemi, při vytírání si k ní zkusila čuchnout a cítila úlevu, že je krásně čirá. Zakalená plodová voda byla totiž jedna z posledních věcí, kterých jsem se obávala, že by mi mohly zhatit můj sen o porodu doma.
Přemýšlela jsem, co teď. Dobalit si pro jistotu tašku do porodnice? (Měla jsem ji připravenou dlouho, ale zbývalo do ní přidat dle připraveného seznamu pár posledních věcí, které jsem používala – doklady, peněženku apod.) Do toho se mi moc nechtělo. Jít si vytisknout svůj tahák k porodu? Douklidit před návštěvou PA? Pamětlivá toho, že není dobré přepálit start, jsem se rozhodla jít do postele odpočívat, dokud to ještě půjde, a přitom vyrozumět sestru, manžela a PA. Ostatní mohu udělat kdyžtak později. Na odpočívání, natož na další alternativy činností, už však ale nedošlo. Než jsem napsala a rozeslala smsky – sestře, že návštěvu bude lepší odložit, a manželovi a PA, že mi začala odtékat plodová voda, zatím se nic dalšího neděje, ale asi už se pomalu blíží finále – tak už se něco pomalu dít začínalo (možná i vlivem homeopatik, která jsem si na doporučení své homeopatky po začátku odtékání plodové vody vzala).
Vlivem toho něčeho, co se začínalo dít (těžko popsatelný tlak a nepohodlí v břiše) i vlivem stále odtékající plodové vody jsem moc ležet nemohla. (Bála jsem se, abych i přes nepromokavou podložku nepromáčela postel, a ani mi ta pozice kvůli tlaku v břiše nebyla příjemná.) Přesunula jsem se tedy do kleku vedle postele, pod sebe rozprostřela nepromokavou podložku, pustila si smyčku afirmací z hypnoporodu a snažila se se co nejvíce uvolnit, napětí prodýchávat, později i ozvučit a jen být s tím, co momentálně je. Postupně se mi víc a víc rozostřoval čas, takže si nejsem jistá časovou osou dějové linie. Nejen tím, co jak dlouho trvalo, ale často ani tím, co bylo dříve a co později.
V jednu chvíli jsem se chtěla dojít napít a vyměnit si žínku a nepromokavou podložku, zjistila jsem však, že vstání vyžaduje neočekávané úsilí. Zkusila jsem se tedy přesouvat pomalu po všech čtyřech, ale i to mi přišlo neskutečně namáhavé. Rozesmálo mě to a mávla jsem nad tím rukou. „Zas až tolik nic z toho nepotřebuji,“ říkala jsem si, „však ono to všechno počká, až přijede manžel.“ Vzápětí se však dostavil i zvláštní pocit nemohoucnosti, který už tak vtipný ani příjemný nebyl. Byla jsem přesvědčená, že bych byla schopna vyvinout takové úsilí, abych došla do vedlejších místností a obsloužila se, jen mi to za to v tuto chvíli nestojí. Přesto mě ta obtížnost pohybu a přesunu překvapila a přivedla k myšlenkám, jak strašné musí být být chromý a odkázaný na cizí pomoc.
V jinou chvíli (která následovala asi až poté, ale těžko říct) mi začal zvonit telefon. Trochu těžkopádně jsem se pro něj natáhla a na displeji uviděla, že mi volá mamka. Nechtělo se mi s ní teď mluvit. Nechtěla jsem ji stresovat informací, že už začínám rodit, neboť vím, že by to hodně prožívala a nejspíš měla i obavy a strach. Na druhou stranu jsem ihned zapojila mozek natolik, aby mi došlo, že pokud jí telefon nezvednu, budu jí stresovat též, možná ještě víc. Počkala jsem tedy na odeznění největšího napětí, nadechla se, zvedla telefon a jen rychle řekla, že se mi to teď nehodí a že jí zavolám večer. Velmi milým hlasem odpověděla, že jasně a hovor jsme ukončily.
Jakési vlny napětí pokračovaly. Přišla chvíle, kdy jsem si říkala, že bych byla radši, kdyby byl manžel už doma. Předtím, v úvodu všeho (časově někdy po 13. hod.) jsem mu psala, že mi začala odtékat plodová voda, ale že se zatím nic jiného neděje, tak ať je v klidu, že není třeba plašit, může to ještě trvat dlouho, že ho jen informuji, že se blíží finále. Odepsal mi, že ok, že mi drží palce a že to asi v práci pomalu zabalí a pojede domů. Přišlo mi v ten okamžik zbytečné, aby to v práci hned balil, ale na sms jsem už nereagovala. Několik hodin poté jsem ho však už začínala postrádat a říkala si, kde je (mohlo být tak půl čtvrté nebo něco před čtvrtou?). Tehdy jsem mu odepsala „jj, přijeď“, ale to on už musel být na cestě, protože krátce poté dorazil. Ptal se, jak to jde, přinesl mi vodu (na kterou jsem se už moc těšila), čistou nepromokavou podložku a pak byl chvílemi se mnou v místnosti a chvílemi dole v přízemí domu. Více asi spíš dole a ke mně se přišel vždy jen občas na chvíli podívat, zda něco nepotřebuji. Sem tam se snažil vyplnit nějakou instrukci z „taháku k porodu“, který jsem mu předem připravila a na rozdíl od toho svého ho i včas vytiskla (přinesl mi například hroznový cukr nebo mi nabízel obklady), ale nějak jsem nic víc krom občasného doplnění vody nepotřebovala. Hroznového cukru jsem se ani nedotkla (neměla jsem potřebu jíst ani nijak doplňovat energii, jen chvílemi pít), tak ho chroustal sám, a obklady mě též nedělaly nijak zvlášť dobře, rozhodně neulevovaly, spíše mi vadily.
V jednom okamžiku jsem si vzpomněla na Afričanky, které údajně ani po začátku porodu nepřeruší práci, dál pokračují v běžné činnosti a pak jen, když cítí, že už děťátko začíná sestupovat dolů, si najdou nějakou zeď nebo oporu pro záda, podřepnou si a dítě porodí do svých rukou (se slovy „Děťátko, pojď“). A nechápala jsem to. Jak je možné, že mohou pokračovat ve své práci, když já mám problém se jen přesunout do vedlejší místnosti? To je napětí v těle opravdu neruší a nenutí je uzpůsobit svou polohu?!? Asi jsem fakt zdegenerovaná (a se mnou nejspíš většina Evropanek).
V jiném, poměrně kritickém okamžiku, kdy jsem si chtěla ulevit a na chvíli neklečet, ale ležet, byť třeba jen chviličku mezi kontrakcemi, a zjistila, že to není možné, že snad žádná chvíle mezi kontrakcemi ani není a pokud jo, tak mi rozhodně nestačí na rychlý přesun do lehu a zase zpět do kleku, mě přepadla kacířská myšlenka, že na tom epidurálu může přeci jen něco být. Ne že bych ho v danou chvíli chtěla. Myslím, že i kdyby mi ho někdo v ten moment vnucoval a strašil mě tím, že se to potáhne ještě moře hodin, tak bych ho odmítla, že ještě ne, že ještě není tak zle. Jen jsem v tu chvíli o trochu více chápala, že si ho někdo může dobrovolně nechat dát.
Během té doby, kdy jsem klečela u postele, snažila se prodýchávat a později i zvučet napětí v těle, mě několikrát napadlo, kdy nastane ta správná chvíle na volání PA. Minimálně jednou jsem tuto svou pochybnost, že nevím, kdy bychom měli volat PA, vyslovila před manželem nahlas. Ten se pak jal začít počítat délku kontrakcí a čas mezi nimi. Byl to pro mne ten nejkritičtější bod porodu. Už samotné počítání mi nedělalo úplně dobře (to, že jsem mu musela říkat, kdy kontrakce začíná a kdy končí – něco poznal, něco ne, ačkoli nebyly vždy jasně ohraničené, a místo na plynutí s vlnami jsem se musela soustředit na jejich ohraničování a mluvení). Nejhorší na tom však byl jeho komentář, kterým to po nějaké době sledování shrnul. Nejsem si jistá, co přesně řekl, ale měla jsem pocit, že něco v tom smyslu, že ještě nic, není to pravidelné a pak tu nepravidelnost nějak kvantitativně upřesnil (dohledala jsem nyní, když tento text píši, papírek, na který kontrakce zapisoval, a z něj se zdá, že kontrakce byly většinou po dvou minutách, ale jednou i po čtyřech, a trvaly někdy minutu, jindy dvě). „Ještě nic?! Co tím chce říct?!?“ honilo se mi hlavou. Jako že ještě nerodím? Jako že tohle by mohli být jen ti pověstní poslíčci? Možná si odněkud pamatoval informaci, že se má volat PA nebo jet do porodnice, až když jsou kontrakce pravidelně po x minutách, a jen konstatoval, že to ještě není pravidelné, ale to „nic“, které jsem tam zaslechla, mě trochu rozhodilo. „Ale já nevím, zda to zvládnu ještě intenzivnější a častější,“ pronesla jsem sklesle a představila si, že by to mělo pokračovat a zintenzivňovat se dalších třeba ještě 20 hodin. Na to už, myslím, nic neřekl. Až po porodu přiznal, že ho mé vyznání trošku vylekalo. Kupodivu to už dále nebylo ani intenzivnější, ani častější. Mám dojem, že nedlouho potom, když už byl manžel zase dole, jsem při jedné vlně postřehla, že se mi najednou snížil hlas o dost tónů níž a že jsem začala mít potřebu ke konci vlny zatlačit. Od toho okamžiku jsem tedy bručela ve spodnějších tóninách a při každé vlně tlačila. Od momentu, co vlny kvalitativně změnily charakter (od těžko popsatelného všudypřítomného tlaku a napětí – k tlačení a tlaku jen vzadu v těle) jsem je zas snášela mnohem lépe, dokonce tak dobře, že jsem si začala říkat, že to asi flákám a nějakou odbočkou jsem zřejmě utekla z porodního procesu a místo rození fixluju s nějakými pseudokontrakcemi a přitom odpočívám.
Vybavuji si také chvíli, která nevím, kdy přesně nastala, ve které manžel zatahoval závěs na okně za mnou, a já měla pocit, jakoby se trochu nervózně snažil okno závěsem utěsnit. „Myslíš, že je to slyšet ven?“ ptala jsem se ho. „Nevím,“ odpověděl, „ale myslím, že jo“. Na paměti jsem to sice chvílemi měla (a občas si říkala, co na to asi sousedé, zvláště po přesunu do koupelny, ve které můj hlas docela pěkně rezonoval), ale kupodivu se mi dařilo se tím zase nijak příliš nestresovat.
Pavla
…pokračování zítra…