Chtěla bych vám nabídnout svůj příběh pro paní Ivanu, jejíž osud sleduji a hluboce ji obdivuji. Když jsem byla v jiném stavu, četla jsem si u vás příběhy a některé mi pomohly zodpovědět mé otázky. Můj příběh není příliš veselý, ale třeba pomůže někomu vyrovnat se strachem,nebo se svým osobním traumatem.

Takovou chvíli prožívá asi každý člověk jinak. Když mi doktor řekl na prohlídce, že je mrtvé, propadla jsem se do jiné reality, jakéhosi uvnitřnění. Vše bylo naopak, mé já se postavilo do pozoru a to ostatní kolem naprosto zastínilo.

Byla jsem jen já se svým břichem, ve kterém se choulila dvě miminka, jedno živé a druhé mrtvé.

Všechno to začalo před devíti měsíci, nejdříve jsme chtěli ještě jedno dítě, ale když jsme se dozvěděli, že tam jsou dvojčátka, přijali jsme to se stejnou radostí. Moc jsme se nasmáli, když jsme si říkali, co nám to ten osud nadělil a jak to zvládneme. Okolí také reagovalo zajímavě, většinou to bylo “ježíšmarjá, jak to zvládnete, to já bych nezvládla” a podobně. Pomalu jsme si zvykli a připravovali se na to, že nás bude o jednoho víc, než jsme čekali. Bylo to takové pěkné období, měly to být dvě holčičky, takže jsme se moc těšili.

Těhotenství probíhalo dobře, žádné komplikace, jen jednou se doktorovi něco nezdálo, ale ukázalo se, že to byla, jak říkal, vlčí mlha, nebo intuice? Přemýšlela jsem ke konci těhotenství, že možná porodím doma, ale určitě jsem chtěla rodit přirozenou cestou, tak jsme byli s doktorem domluvení.

Když jsem se to dozvěděla, jeli jsme okamžitě do nemocnice v Ostravě a tam to potvrdili a dali mně a mému muži hodinu na rozmyšlenou, zda budu rodit císařským řezem, nebo přirozenou cestou. To přirozeně je ale stejně v uvozovkách, protože to tak není. Celé těhotenství jsem prožívala v takovém vnitřním klidu a dělala jsem jen to, co jsem cítila, a tak to bylo i nyní. Bylo to zvláštní, ale byla jsem opravdu v úplném klidu a věděla jsem, že půjdu na císařský řez. Můj lékař po telefonu mi to poté také doporučil a manžel souhlasil. Možná to zní pro někoho nezvykle, asi někdo čekal hysterický odmítavý pláč, nebo aspoň jakési stěžování. Já to ale neřídila rozumem, bylo to přijetí situace, v té chvíli jsem vypustila svou vůli. Vše uvnitř mě jako by bylo zapnuto na autonomní program. A nemyslím si, že jsem byla v šoku nebo nějakém bloku. Byla jsem více přítomná, než kdy jindy. Na rozdíl od prvního porodu, který probíhal přirozeně, jsem při CŘ neměla vůbec pocit, že rodím. Anesteziolog na mě pořád mluvil, já se s ním nechtěla bavit, ale to nešlo, strhl mě někam na svou vlnu a najednou jsem uslyšela podivný řev. Ptala jsem se muže, co to je, a on řekl, no to je naše miminko! Z poza plenty, kterou jsem měla zvednutou nad prsy, abych neviděla ten masakr probíhající na mém těle, se vyklubala řvoucí hlavička ještě celá od krve a dělala uáá. Z té nicoty, kterou jsem do této chvíle prožívala, se najednou v mé duši aktivizovaly všechny emoce a já začala štěstím plakat. A byl to takový tichý radostný pláč plný obrovského vděku za toho drobečka, který přišel na svět. Ten pocit mám v sobě stále. Uvnitř mne je vděk za to, co je i to, co není.

Po porodu mě dali samotnou na pokoj, čekala jsem asi dvě hodiny, než mi miminko přinesou, takže jsem měla čas uvědomit si, co se vlastně se mnou stalo. Prožívala jsem dva opačné pocity najednou smutek i radost. Míchalo se to ve mně a já se musela rozhodnout a rozhodla se. Budu se soustředit na to miminko, které tu je s námi a s respektem jsem se rozloučila s tím, kterému již cesta na tomto světě skončila. V té chvíli jsem měla vizi, stála jsem někde u moře a na břehu si hrály děti, všechny byly ke mně zády. Já rozpoznala svou mrtvou dceru a zavolala jsem na ni jejím jménem: “Lucinko!”. Ona se ke mně otočila, přiběhla ke mně a jakoby se vsákla zcela do mého těla a zmizela. A tak to je, Lucinka bude navždy ve mně, i když jsem ji nikdy neviděla.

Po třech dnech mi přinesli nastálo (předtím jen na kojení, ještě jsem se nemohla hýbat) Zuzanku, nechávala jsem si ji co nejdéle na holém těle. Věděla jsem o bondingu, který jsme si nemohly prožít, ale cítila jsem, že to nevadí, že to vůbec nemusím řešit, věděla jsem to od ní. Když jsem ji měla na svém těle, prožívala jsem úžasný pocit propojení.

To droboučké stvořeníčko do mě valilo takové dávky energie a lásky, byla jsem a jsem stále šťastná a nelituji ničeho. Mám to, co mám mít. Dlouho jsem přemýšlela, zda mám tuto zkušenost napsat, ale nakonec jsem se po devíti měsících rozhodla tak učinit na památku Lucinky.

S láskou Milada

Příběh byl publikován také na blogu autorky: http://miladajasova.blog.idnes.cz/c/435319/A-smrt-byla-najednou-moc-blizko.html