Zaznělo zde hodně krásných příběhů, příběhů o nádherných příchodech miminek na svět. Chtěla bych popsat příběh trochu jiný, příběh o porodu, který by mohl z části vysvětlit, proč některé ženy považují za bezpečnější rodit doma než v porodnici.

Před necelým půl rokem jsem porodila své první dítě. Těhotenství bylo naprosto pohodové, až do dne porodu jsem byla fit a na porod jsem se těšila. Rozhodla jsem se rodit v malé okresní porodnici, ač jsem byla registrovaná v Motole, protože dítě bylo téměř až do konce otočené koncem pánevním a v Motole to brali jako důvod k císařskému řezu, zatímco v této porodnici mi slibovali, že vše bude probíhat naprosto přirozeně, pokud nedojde k nečekaným komplikacím. Porodem jsem se dopředu nějak moc nezabývala, měla jsem pocit, že s tím lidi moc nadělají, vždyť jde o pár hodin a já jsem úplně zdravá, plná optimismu, to bude šup šup a bude venku. Odmítala jsem dopředu studovat nějaké podrobnosti a dělat si porodní plány – copak jsem nějaká hysterka, co bude dělat scény okolo holení a klystýru? Aspoň mě jednou někdo oholí pořádně, vtipkovala jsem, posledních pár měsíců už jsem to musela zvládat poslepu… Jak jsem byla hloupá, když jsem si myslela, že je to o klystýru a holení. Jediné dvě věci, kterých jsem se bála, byl císařský řez a odloučení od dítěte po porodu. O obojím dvojím jsem byla přesvědčována, že se nestane, a tak jsem byla klidná.

První poslíčci přišli asi pět dnů po termínu a trvali zhruba týden. Pár dnů před tím, než jsem měla být hospitalizována na vyvolávání porodu, se kontrakce zkrátily na pravidelný pětiminutový interval, a tak jsme vyrazili navečer do porodnice. Jen co jsme dojeli, kontrakce skončily. Byla jsem vyšetřena a bylo mi řečeno, že si mě tam nechají, neboť mám podezřele malé břicho a v něm podezřele malé dítě (čehož si nikdo na pravidelných kontrolách předtím nevšimnul). Dostala jsem injekci, která byla podle jejich slov naprosto přirozená, a měla porod buď rozběhnout, nebo poslíčky zklidnit. Přítel byl poslán domů a já ubytovaná na pokoji takzvaných čekanek. Popovídala jsem si s milou paní na vedlejší posteli, která byla na vyvolávání, před pár hodinami jí praskli vodu a čekali, co se bude dít, a šla jsem spát. Skoro celou noc jsem prospala, krom pár kontrakcí, které mě probudily, a stěhování sousedky na porodní sál. Ráno jsem se probudila na snídani, po níž jsem si byla jistá, že půjdu domů. K mému překvapení mi doktorka po vyšetření v osm ráno řekla, že jsem otevřená na čtyři centimetry a že v poledne je miminko na světě. Zavolala jsem tedy muže, ať jede, že rodím, a byla odstěhována na porodní box. V devět ráno jsem byla opět vyšetřena a po zjištění, že jsem stále otevřená jen na čtyři centimetry, mi praskli vodu. Stále jsem byla v pohodě, skákala si na míči, četla knížku, povídala s mužem, se staniční, prodýchávala nepravidelné kontrakce. V deset jsem byla jen na pět centimetrů, takže jsem dostala nějaké „čípečky do zadečku“, opět naprosto přirozené, protože to už jsem trochu znepokojená zjišťovala, co mi to dávají, a ptala jsem se, zda mi porod vyvolávají. „Ne, to vůbec ne, tohle je naprosto přirozené, ničeho se nebojte,“ zněla odpověď. Po chvíli šel muž na polévku a já osaměla. To už jsem se pomalu při kontrakcích z opřeného stoje sunula na všechny čtyři, a když už jsem klečela na podlaze, napadlo mě si lehnout. Kontrakce ustaly a já cítila, že je to špatně, že na zádech ležet nesmím. Takže znovu na všechny čtyři a pak do kleku opřená o balón. Muž se vrátil posilněn drštkovou a přišla doktorka mě vyšetřit. Už jsem byla na šest centimetrů, takže povzbuzeni mi frkli další čípečky, pustili cosi do kapačky a položili na monitor a řekli, že teď už to bude ráz na ráz, ať se chystám. Odešli svolávat další personál a my s mužem osaměli společně s ozvy tepu našeho děťátka. Přišla další hurónská kontrakce a s ní z reproduktorů znatelné zpomalení ozev. Znepokojeni jsme zavolali doktorku, ale stále mi nic nedocházelo, stále jsem měla pocit, že vše dobře dopadne. Doktorka si poslechla ozvy během další kontrakce a pak mi řekla větu, kterou naprosto rozsekala mé sebevědomí, můj pocit schopnosti být matkou, prostě cosi hodně niterného, nevím jak to nazvat. Ta líbezná paní pravila: „Maminko, vaše kontrakce nedělají vašemu miminku dobře, ony ho zabíjejí, takže vám dáváme cosi do kapačky, co kontrakce ukončí a za dvacet minut je volný sál a jdeme na sekci.“ Plakala jsem a plakala, muž se mě snažil ne příliš úspěšně utišit, a šli jsme na sál. Příteli řekli, ať uklidí moje věci, že ho potom vyzvednou a dovedou na místo činu, což se nestalo. Uprosila jsem je, ať mi aspoň dají spinál, ať můžu být u toho, až miminko přijde na svět, a tak se i stalo. Dostala jsem spinál a to je poslední, co si pamatuji, probudila jsem se až na pokoji. Dodnes nerozumím tomu, jak je to možné, proč si nic nepamatuji. Probudila jsem se zaparkovaná v chodbičce na čtyřlůžkovém pokoji (bylo plno a nebylo kam mě dát), všude okolo mě na postelích maminky se svými dětmi, první co jsem uviděla, byla ta paní z čekanek, jak kojí svou dcerušku. Já místo dítěte cévku a dren, jediné, čím jsem mohla pohybovat, bylo hlavou doleva a doprava. Pocit pseudomatky, okamžitý strašný stesk po miminku – stále jsem nevěděla, zda mám syna nebo dceru, strach, jak to vlastně dopadlo, nevěděla jsem, kde je muž, kde je dítě, nic. Za chvíli přišla sestra, řekla mi, že přítele poslali domů, protože mi dnes už nic platný nebude, neboť na pokoj návštěvy nesmí a já dneska nevstanu. Až od něj jsem se pak dozvěděla, že ho nikdo nevyzvedl, takže se sám vydal hledat sál, sám pak musel najít novorozenecké oddělení, aby mohl poprosit a syna jako první osoba pochovat.

Syn musel být resuscitován, ačkoli po tom, co mi dali to cosi do kapačky, co kontrakce ukončilo, mu srdíčko zase bilo krásně jako zvon a proto i souhlasili s tím spinálem, neboť při spěchu dávají celkovou anestezii. Další nevysvětlená věc. Prý nefunkční placenta. Mimochodem, měl přes tři kila (podezřele malé dítě). Já ho poprvé uviděla až několik hodin po porodu. Zotavovala jsem se nádherně, už dvanáct hodin po operaci jsem začala chodit a druhý den ráno jsem už byla schopná bez problémů vstát z postele a dojít si na novorozenecké oddělení poprosit o syna. Bylo mi nicméně vysvětleno, že jsem po operaci, a že pro dobro nás obou musíme zůstat tři dny odděleni od sebe, protože by v mé péči byl v nebezpečí, že omdlím, a zraním ho. Ale prý se na něho můžu chodit dívat a budou mi ho nosit na kojení. Když jsem se na něj přišla podruhé během dopoledne podívat, řekli mi, že jsem hysterická a přecitlivělá a ať se jdu vyspat. Spát jsem nemohla celé ty tři dny bez něj, takže jsem se z porodnice po pěti dnech vrátila na pokraji vyčerpání. Po třech dnech jsem dostala uplakané, přecitlivělé miminko, které se tři měsíce pracně učilo nebát se světa, při sebemenším leknutí nezačít lapat po dechu a důvěřovat tomu, že maminka už nikam nepůjde (to mu teda moc nejde doposud). Jak moc to bylo způsobeno jeho drastickým příchodem na svět a jak moc jinými faktory už se nikdy nedovím.

Zůstal ve mně ale pocit, že já to dítě přece mohla porodit normálně, že tohle se přece nemuselo stát a strašlivý vztek a trauma. Nejsem dodnes schopná mluvit o svém porodu, aniž bych se nerozbrečela. Doufala jsem, že to odejde po šestinedělí, pak, že se to srovná, až se zklidní syn, ale nestalo se tak. Místo toho jsem se začala zajímat o porody, četla studie o zvýšených rizicích císařského řezu při umělých zásazích do běhu porodu a nechápala, že když tyto vědecké články mohu číst já a chápat jejich obsah, proč to nedokázali ti odborníci, kteří jsou za to placení, proč místo, aby mě a moje dítě ochránili, je vystavovali nadměrnému riziku.

A tak jsem, ve snaze si pomoc, vyhledala Ivanu a „vybrečela se jí na rameni“. Nedokázala otočit kouzelným prstenem a zbavit mě té bolesti. Ale dokázala mi dodat sebevědomí, že další dítě můžu porodit normálně, sice v porodnici, ale normálně. A že nejsem divná, když mě to tak trápí. A doporučila mi, abych o tom mluvila a bulela, a abych si to sepsala. Tak jsem to, Ivano, sepsala a bulím. A moc vám děkuji za to, že máte sílu a odvahu být taková, jaká jste, a doufám, že vás nesemelou.

Jana Jarošová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 138. Zpackaný porod