Jednoho zimního dopoledne

Dlouho jsem otálela s napsáním příběhu, který se dotýká tím nejintimnějším způsobem mně, mých dětí a mého nejbližšího okolí. Ivana ale naši podporu potřebuje. Svůj příběh bych chtěla věnovat nejen jí, ale nám všem, kteří vědí, že porod doma není jízdou s rozepnutými pásy, že to není jenom možnost volby, ale že pro určitou skupinu žen je i místem, kde mohou na svět přivést dítě tím nejbezpečnějším způsobem po stránce fyzické i psychické, a je volbou hluboce odpovědnou.

Obě mé děti se narodily doma. Kdyby mi to byl někdo na počátku mého prvního těhotenství řekl, upřímně bych se zasmála, v mém uvažování pro to tehdy nebylo místo. Když jsem o porodu doma ke konci prvního těhotenství po pečlivém zvážení pro a proti dospěla jako k možnosti, na kterou se chci připravit (přestože jsem si byla vědoma toho, že do porodnice třeba také budu chtít nebo budu muset odjet), bylo už všechno jinak.

Ivanu Königsmarkovou jsem potkala v pražském A-centru a oslovila jí jako první porodní asistentku k přípravě na porod doma. V době termínu porodu měla však naplánovanou dovolenou a dceru jsem nakonec porodila s asistenci její jiné skvělé kolegyně. Porod proběhl přirozeně, bez komplikací, bez zásahu, za pomoci citlivé a profesionální péče.

Tento příběh však bude příběhem mého druhého porodu. Když jsem podruhé otěhotněla, říkala jsem si, že může být možné přece rodit ještě úplně jinak. První porod byl v pořádku a bez komplikací, ale byl to dlouhý, náročný a vyčerpávající proces. Chtěla jsem, aby už bylo po všem, aby už to konečně skončilo. Být v porodnici, v některých momentech bych klidně kývla i na císařský řez, kdyby mi ho někdo nabídnul. To přeci nemůže být jediná možnost porodu, říkala jsem si.

Na svůj druhý porod jsem se intenzivně připravovala. Bylo se mnou mnoho skvělých lidí, kteří mi pomáhali připravit se na porod tak, abych byla po všech stránkách silná a zdravá. Vstřebávala jsem informace potřebné k tomu, co jsem chtěla učinit svojí zkušeností.

V den, kdy se náš syn narodil, jsem se ráno vzbudila mírnými stahy a poslala přítele s dcerou k babičce, byl jí teprve rok a půl a během porodu jsme pro ni zajistili hlídání. Když jsem zůstala sama a stahy sílily, připravila jsem si v prostorné koupelně lůžko z vrstvy čistých ručníků a podložek, napustila vanu a sílící kontrakce prodýchávala. Pak jsem si začala zpívat. Nejdřív jsem se pokoušela zpívat dlouhé aaa, protože o takovém způsobu jsem v těhotenství četla, ale pak jsem si začala prostě zpívat melodii Dědečku, dědečku, koleda – bylo nedlouho po Vánocích. Od malička jsem zpívala a i teď mi to přišlo úplně přirozené a pomáhalo mi to vyrovnat sílící kontrakce tak, aby nebyly nepříjemné. Když se přítel vrátil, chvíli jsem zpracovávala stud z toho, že mě slyší. Byla jsem na chvíli vytrhnutá z ponoření do sebe a soustředění na porodní proces, ale za chvilku to bylo zase v pořádku. Vše šlo naprosto hladce, cítila jsem bezpečí a věděla jsem přesně, co se děje. Protože kontrakce už byly silné a intervaly mezi nimi poměrně krátké, přítel jel pro porodní asistentku. Mezitím jsem začala cítit potřebu pohybu a musela vylézt z teplé vody, protože vana mi pohyb, který jsem potřebovala, neumožňovala. Opřela jsem se rukama o umyvadlo a během kontrakcí začala ještě kroužit boky. Bylo to tak přirozené. Hlas a pohyb transformoval porodní bolest v naprosto snesitelný proces, v kterém byla taková síla, kterou si muž těžko představí. Vlastně už se ani nadalo hovořit o bolesti, byla to síla, která procházela celým mým tělem shora dolů a ukazovala přesně, co mám dělat. Já jsem byla tou silou.

Přítel dorazil i s porodní asistentkou (v tu dobu už jsem si, myslím, zpívala melodii V jeslích dítě spinká :-)) a já se opět chvíli vyrovnávala s jejich přítomností ve vedlejším pokoji. Chtěla jsem být sama. Porodní asistentku jsem s trochou sebepřekonávání pustila v přestávce mezi kontrakcemi do koupelny, aby zkontrolovala stav dítěte i můj, a na další stah jsem chtěla být opět sama. Vedle v místnosti oba stejně měli naprostý přehled o tom, co se děje, protože, když byla kontrakce, zpívala jsem, a čím silnější byla, tím byl zpěv hlasitější. Když nastala druhá doba porodní, asistentka přišla, při narození syna zachytila (protože jsem stála) a podala mi ho do náručí. Syn mi ležel na bříšku a celý krásný se bezhlasně díval kolem. Měl černé vlásky. Bylo poledne.

Děkuji všem, kdo mu umožnili takový krásný start do života a mně krásný zážitek. Děkuji svým dvěma porodním asistentkám, děkuji svému příteli, že mě podpořil, i když to pro něj nebylo lehké, děkuji své rodině, že respektuje mé rozhodnutí, i když vím, že s ním nesouhlasí. Děkuji i všem dalším, kteří stáli na této cestě, mezi nimi i Ivaně Königsmarkové. Ivano, máte můj velký obdiv, že zůstáváte silná i v těchto nelehkých dobách. My Vás tak potřebujeme.

Daniela

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 157. Jednoho zimního dopoledne

 

Podpora z USA

Dlouho jsem přemýšlela, zda je toto vůbec vhodný příběh, protože jsem paní Ivanu nikdy nepotkala, nebyla jsem na žádné její přednášce, ani neznám osobně nikoho, kdo by s ní rodil. Dokonce mé děti nepřišly na svět ani v České republice, takže myšlenka porodu za asistence Ivany je mi na hony vzdálená.

Avšak i přes toto všechno mé třetí těhotenství, které bylo úspěšně završeno plánovaným domácím porodem za asistence zkušené porodní asistentky před necelými dvěma týdny, bylo provázeno událostmi okolo Ivany.

Jak jsem zmiňovala, rozhodli jsme se s mým manželem pro domácí porod, protože v oblasti, kde žijeme (jihovýchodní pobřeží USA), není možné najít porodnici v rozumné dojezdové vzdálenosti, která respektuje přirozený porod. Naštěstí zde fungují v rámci zdravotního systému soukromé porodní asistentky, které asistují při domácím porodu, a musím říct, že jsem narazila na skutečnou profesionálku. Jaké bylo mé překvapení, když mi na naší první schůzce, po mém sdělení, že jsem původem z České republiky, se zatajeným dechem povídá, zda vím, jaké represe se tam teď razí proti domácím porodům a zejména proti jedné soukromé porodní asistentce. Upřímně, nejdříve jsem se zděsila nad tím, že první informace o mé zemi, kterou dostávám z venkovního pohledu, je tak negativní, až jsem skoro měla pocit, že má porodní asistentka žije v bludu, že v ČR vládne ještě totalita. Jenže tento postoj tomu jen a jen nahrává a je smutné, že takovouto presumpcí viny si venku budujeme takovouto pověst… Pak jsem ale vlastně byla ráda, že se tato informace rozšířila za „velkou louži“ i za cenu mezinárodní ostudy, protože takovéto věci nesmí být zameteny pod koberec. Nicméně pointou mého příběhu je, že Ivanina kauza dalece přesahuje hranice České republiky, dokonce i Evropské Unie. Dalo by se bez nadsázky říci, že její situaci sleduje celý svět a je mi líto, že přes tento nešťastný precedens je Česká republika vnímána jako země bezpráví a diktatury.

Ivano, ráda bych Vám touto informací vyjádřila podporu nejen mojí, ale i mé porodní asistentky, která Vaši situaci se zájmem sleduje a rozhodně není v této veliké zemi jediná. Držte se, máte můj nemalý obdiv a respekt!

Ludmila Maxey

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 158. Podpora z USA