Všechny alternativní matky skončí v Áčku

forget-me-not-2  Ráda bych vám popřála hodně sil, ale také klidu a možnosti odpočinout si od starostí. Zrovna dneska probíhá debata na půdě Poslanecké sněmovny, a tak doufám, že vedle konfrontace s lékaři zavládne i snaha o dialog a naslouchání argumentů. Doufám v tom hlavně ze strany pana ministra Hegera.

Můj příběh souvisí s vaším letmo ale mile. Minulou zimu se s vaší péčí narodilo v domácím prostředí miminko mým kolegům z práce. Nevěděla jsem, co si o domácím porodu myslet. České porodnictví pro mě bylo vrcholem péče a nedávalo mi smysl, že kolegové, kterých si vážím a jsou navíc oba vědci, šli touto cestou. Povídali jsme si o tom a kolega se jen tak pousmál a řekl větu, která mi utkvěla: „všechny alternativní matky skončí v Áčku“.

Letos jsem v očekávání já s manželem. Ze začátku jsem byla disciplinovaná maminka, co šla na všechna vyšetření, která doktorka zmínila a koupila si knihu o těhotenství od Apolináře (která mě mimochodem porodem vyděsila). Pak jsem narazila díky stránkám Acentra na web UNIPA a díky nim na porodní dům u Čápa. Pro mě s paní Štromerovou zafungoval pocit: “ TO JE ONO!“, taky pro mě předtím neznámý pocit klidu a důvěry.

Díky osvětě, kterou vy porodní asistentky šíříte jsem ušla od začátku dlouhou cestu k tomu být ženou a matkou. Jsem vám za to velmi vděčná! Věřím, že je to důležité.

Děkuji.

Se srdečným pozdravem,
Pavlína Trpkošová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 238. Všechny alternativní matky skončí v Áčku

 

Setkání s „Knihou“

forget-me-not-1S paní Königsmarkovou jsem se setkala pouze prostřednictvím její úžasné knihy „Hovory s porodní bábou“, když jsem čekala druhého syna.

První těhotenství bylo naprosto bezproblémové, měla jsem pocit euforie jen z faktu, že jsem těhotná a připadala jsem si ohromě důležitá. Chystala jsem se rodit v Centru aktivního porodu na Bulovce, chodila jsem na předporodní kurz a se zvědavostí jsem očekávala, jaký bude porod. Centrum bylo bez varování zrušeno měsíc před termínem porodu a porod byl velikým smutným překvapením. Byl nekonečně dlouhý, bolestivý a velmi vyčerpávající a to jak pro mne, tak pro mého syna, který se narodil s Apgar skore 2-8-9. Občas mne napadá, jestli by to tak zlé bylo i v jiné porodnici, s jinými porodními asistentkami, ale to už se nikdy nedozvím.

Před druhým porodem jsem už žádné knihy nečetla, kromě té výše zmiňované a na těhotenskou euforii nezbýval čas. Těhotenství bylo také bezproblémové. Knihu paní Königsmarkové jsem si půjčila od kamarádky a při jejím čtení jsem měla pocit, jako kdyby mě hladila laskavá paní. Po přečtení jsem knihou ještě několikrát listovala a vůbec se mi nechtělo ji vracet. V duchu jsem si přála rodit s paní Königsmarkovou, i když jsem věděla, že to není možné hned z několika důvodů. Také jsem hodně přemýšlela o tom, jestli by můj první porod probíhal stejně, kdybych měla u sebe někoho takového jako je paní Königsmarková.

Termín druhého porodu vycházel zhruba v polovině července. Manžel už několik týdnů dopředu avizoval, že 14. července bude školit na Kladně, takže tenhle den se rodit nemůže. Ale zrovna tenhle den si Vojtíšek vybral. Ráno v půl šesté mě probudily první stahy. Po zkušenostech z prvního porodu jsem manžela na Kladno poslala s lehkým srdcem a s vědomím, že to bude trvat ještě dlouho. Dopoledne jsem ještě došla nakoupit a uvařila oběd. Na jídlo jsem už ale neměla vůbec chuť. Čím dál častější stahy jsem moc neřešila. Po poledni mi ještě spediční firma dovezla 14 kg sladu. Běžně mi slad předávají dole u výtahu, vzhledem k mému stavu jsem pána požádala o donesení až do bytu. Neprotestoval.

Kolem druhé hodiny už jsem měla stahy opravdu silné, a když jsem si uvědomila, že nepřejdu napříč naším třípokojovým bytem, aniž bych nemusela zastavit a počkat až přejde stah, napsala jsem manželovi SMS s dotazem, jestli ještě školí. Obratem odepsal, že ano a optal se, má-li to ukončit. Odpověděla jsem, že asi ano. Za chvilku přišla SMS : „Končím školení, jdu na autobus.“ Manžel dojel autobusem a metrem domů kolem 15:30. Jen vzal tašku a jeli jsme do porodnice. Během půl hodiny po příjezdu byl Vojtíšek na mém břiše. Nemohla jsem uvěřit, že už je porod za mnou a několikrát jsem opakovala, že kdybych věděla, že další porod bude také takový, klidně budu rodit ještě jednou.

Dneska mám často pocit, jakoby se na synech odrážel způsob jejich příchodu na svět: první syn je divoký, vznětlivý a těžko se s ním vychází, druhý syn je kliďas a pohodář.

Kateřina Hrazdirová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 239. Setkání s „Knihou“

 

Jeden velký porodní příběh aneb cesta naší společnosti…

forget-me-not-3V minulosti ženy rodily doma. Všechny. Jiné možnosti nebyly. Ty, které na tom byly zdravotně hůře, zemřely… Ty, které na tom byly lépe, porodily vlastními silami s pomocí porodní báby – a měly své dítě okamžitě a natrvalo ve své náruči. Oslabené děti bohužel zemřely – ale také v mateřské náruči.  Přes to všechno bylo více dětí – a více zdravých dětí, než je dnes…

A dnes? Menšině žen a dětí, které by dříve mohly zemřít, je pomoženo – opravdu velký dík lékařské vědě!
Bohužel většina zdravých žen a dětí je na tom hůře než kdysi. Ženy jsou zahrnuty množstvím někdy až zbytečných vyšetření, strašeny patologiemi, stavěny do role toho, kdo rozhoduje o životě a smrti svého dítěte – pokud se jeví, že by mohlo mít vážnější postižení. Matky se už nebojí porodu kvůli strachu o svůj život – bojí se, že místo ženy plně kompetentní porodit své dítě a postarat se o něj – z nich bude jen nesvéprávný objekt zdravotnické péče (která navíc často používá postupy, které jsou v rozporu s novými vědeckými poznatky a neprospívají zdraví matky a dítěte). Bojí se, že nebudou mít své dítě ve své náruči…

Doufám, že se snad brzy dočkáme systému dalšího, který bude ku prospěchu všech.
Doufám, že nespravedlivý proces s paní Ivanou Königsmarkovou skončí dobře a že bude opět moci pomáhat ženám a dětem.

Lenka Raková

 

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 251. Jeden velký porodní příběh aneb cesta naší společnosti…