Horehronka

Horehronie - Nad ValkovňouMoje babička (ročník 1930) je z Horehrona, ze Slovenska, ale v ČR žije už skoro 60 let. Je ze sedmi dětí a všechny se narodily doma. Její maminka, moje prababička, kterou jsem bohužel nepoznala, byla porodní bába – jak babička dodává, porodní bába-samouk. V malé vesničce Valkovňa pod Královou hoľou pomohla na svět prý kolem 60 dětem. Otčím babičky byl kovář, který často působil jako veterinář. Když uprostřed noci někdo naléhavě klepal pro pomoc na okno jejich ložnice, zevnitř se většinou ozvalo: „Ku mame nebo ku krave??“ Dle odpovědi pak běžela buď ona nebo on…

******

Ještě jsem nerodila, ale povím vám takový úsměvný příběh o tom, jak jsem se dostala na svět já a to právě z pohledu babičky – Horehronky.

Naši bydleli po svatbě u této babičky (matky otce). Byla neděle a na oběd bylo kuře. Moje mamka si potom začala stěžovat, že je jí nějak divně, že to kuře bylo asi zkažené. Babička se divila, vždyť tomu kuřeti nic nebylo… Když s tím pořád nepřestávala, babičce to začlo docházet – mrkla na hodinky a ano, opravdu, stížnosti přicházely pravidelně. „Ireno, vždyť ty rodíš!“ Taťka honem běžel do JZD na vrátnici zavolat sanitku (jsme v roce 1980 – pevnou linku babičce zavedli někdy v r. 1995). Odjeli. Babička zůstala doma a pustila se do nějakého papírování, co si přinesla na víkend z práce. Potom už to nemohla vydržet, šla volat do nemocnice a dozvěděla se, že má vnučku Lucii.
Druhý den v práci odevzdala vytvořené smlouvy a pracovala jako normálně. Odpoledne si ji nechal zavolat šéf: „Paní Kabeláčová, co to má znamenat, co se stalo?“ – „A co se stalo, něco není v pořádku?“ – „Můžete mi vysvětlit, proč jsou všechny ty smlouvy SLOVENSKY?“

******

Ivanu osobně neznám, ale chci jí a všem ženám, které pomáhají dalším ženám v přivádění děti na svět, vyjádřit velkou podporu a poděkování. To samé platí pro autorky těchto stránek – je to úžasný prostor pro sdílení, ženy ženám, je to tak důležité! Jak jsem psala, ještě jsem nerodila, ale tyto stránky mě přivedly k tomu, o porodu uvažovat, a jak jsem z Příběhů pochopila, je velmi podstatné vědět, jak to člověk chce (nechce). Hlavou se mi honí spousta otázek – jak je možné, že většina doktorů-porodníků jsou muži, kteří rodit nemohou? Kam se podělo předávání zkušeností starších žen mladším? Proč se tyto věci nevyučují ve školách? Chápu, že někdo třeba chce rodit v nemocnici za pomoci všech moderních technik a léků, ale neměla by mladá žena pro správné rozhodnutí nejprve vědět, jaké jsou všechny možnosti? Neměla by vědět, že schopnost dobře porodit (samozřejmě, pokud je zdravá a vše je bez problémů) je jí dána milionem generací žen před ní, že těhotenství není nemoc a že porod může být krásný zážitek?

Přála bych si kontinuální péči porodní asistentky a nerozumím tomu, proč to nejde, když by to stát vyšlo X-krát levněji. V naší porodnici ve Val. Meziříčí minulý týden s velkou slávou vyhlásili, že budou respektovat porodní plány, které si ženy k porodu přinesou. Aha, takže doteď se přání rodičky, budoucí matky, nerespektovala, někdo věděl lépe, jak má ona porodit? Jsme opravdu v roce 2014?
U svého porodu bych si přála empatickou PA či dulu (či obě), která mě podpoří a „citlivě ze mě vytříská“ všechnu tu sílu, která je tam někde uložena a o které teď ještě asi ani nevím. Přála bych si, aby mě u toho nikdo nerušil, abych si mohla zvolit polohu, aby mě do ničeho nenutili, aby mě prostě nechali být. Vždyť to přece není tak moc, proč je to takový problém? Prababičko Horehronko, to by ses divila, kam jsme to v moderní době dopracovali…

Lucie Redlová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 753. Horehronka

 

Důvěřivá žena 21. století

Jsem důvěřivá žena, která žije ve 21. století. Spoléhám na svého muže; věřím svým kolegům, že svou práci odvádí tak, jak nejlépe umí; věřím svému lékaři, že jeho prvotním zájmem je pomoci mi od mých neduhů; věřím, že výrobek, který si zakoupím, bude funkční. Očekávám, že i druzí věří mně – kolega věří mým znalostem a nemá mne za blbce; lékař ví, že mám opravdu problém a nechci ho jen okrást o čas; výrobce mi chce zpříjemnit život a ne mne okrást o úspory.

Na ženu 21. století je kladeno mnoho požadavků z různých oblastí života. Velkou kapitolou je oblast zdravotnictví. Jako zodpovědná důvěřivá žena dneška jsem od začátku svého sexuálního života brala hormonální antikoncepci. Po vysazení antikoncepce mne zdravotnictví zklamalo poprvé. Říkali mi, že antikoncepce mi srovná cyklus, zmírní se bolesti při menstruaci a jsem chráněna proti početí. Ano, měli pravdu, bylo to tak. Už mi ale neřekli, že mi antikoncepce sníží potěšení ze sexu a že díky ní nebudu znát své tělo. Víra v sama sebe a zdravotnictví utrpěla poprvé.

Podruhé mne zdravotnictví zklamalo, když i přes veškeré prohlídky u gynekologa v době těhotenství nezjistili, že mé dítě je mrtvé. Ale jak to, že jsem to nepoznala ani já sama? Víra nebyla žádná.

Před dalším těhotenstvím jsem zpracovala své strachy ze zdravotnictví a opět věřila nejen sama sobě, ale věřila jsem, že i zdravotníci věří mně. Nevěřili. Při porodu dirigovali, úkolovali, polohovali, stříhali.

Nyní na mne jako ženu – matku – klade systém 2x více požadavků než dříve. Prvním, se kterým jsem se setkala, bylo rozhodnutí, zda nechat dítě očkovat proti rotavirům a pneumokokům. Má víra ve zdravotnictví je slabá. Nenechala jsem.

Aktuálně, jako správná žena 21. století, opět řeším otázku ochrany proti početí. Kojím a tak mi lékař doporučil hormonální antikoncepci vhodnou při kojení. Bojím se. Bojím se, že to lékař nemyslí dobře se mnou, ale více ho zajímají provize za předpis. Bojím se, že výrobce antikoncepce mi nechce v prvé řadě zpříjemnit život, ale začínám věřit, že mne chce okrást o peníze a mé zdraví. Bojím se, že antikoncepce bude mít negativní vliv na můj sexuální život a na budoucí plodnost, bojím se, že bude mít vliv na kojení, na dítě samotné.

Přestože se bojím, stále chci věřit. Nechci být žena, která vidí problém všude, kam se podívá. Chci věřit lidem i systému. Víra je základem všeho a především zdraví. Věřím-li, že jsem zdravá, tak také zdravá budu. Chmury, strach, smutek, nedůvěra, to je živná půda pro tělesné neduhy.

Přála bych si, aby naše víra v nejsilnějším okamžiku našeho života nebyla podkopána. Kdybych se mohla ve svých myšlenkách vracet k porodu jako k okamžiku vzájemné důvěry mezi mnou, miminkem, zdravotníkem a „vyšší mocí“, bylo by teď mnoho věcí snazších.

Ráda bych tímto poděkovala dámám, které provozují tyto stránky. A to nejen za podporu Ivany a tím i podporu porodů beze strachu a víry. Ráda bych poděkovala také za to, že se prostřednictvím těchto stránek mohu vypovídat, zpracovat tak své myšlenky a stát se zase důvěřivou ženou 21. století.

Petra H.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 757. Důvěřivá žena 21. století
Porodní příběh autorky:
748. Rychle a bez problémů, přesto bez radosti
A 384. Kde je radost? (opakování)

 

Diagnóza: Těhotenství

Stojím na chodbě našeho střediska před ordinací doktorky. Pěkná kožená křesílka, nové fotky čerstvých novorozenců pacientek, fotky z ultrazvuků. Mohla bych se posadit, ale nemám potřebu. Za chvilku mě vezmou, jsem dnes první na řadě. Sestra mě pozve dál. „Jak se daří, moč máte? Pošleme jí do laboratoře. Ještě průkazku. Dneska budem dělat odběr. Váhu máme rozbitou, tak jenom změříme tlak.“ Nemám sílu ptát se, kam chtějí tu moč posílat. Dál se bavíme o jménech pro dítě, jak se daří manželovi, jaká byla rozlučka v práci. Fajn pocit. Pak vykoukne usměvavá paní doktorka. Musím podotknout, že jsem měla štěstí. Zrovna, když jsem otěhotněla, otevírala svou soukromou ordinaci v naší ulici. Na první pohled sympatická ženská, tři děti, vypadá dost mladě. Vstřícně vysvětluje, co, proč a jak. Vyšetřování od ní jsem ani necítila. Vždycky zároveň komentovala, co dělá. Proč ale ten úzkostný pocit z ní?

Hned na první poradně jsem se pěkně uvedla. Bylo to v 16. TT. Od své porodní asistentky jsem měla seznam jí doporučovaných vyšetření. První byly právě odběry a cytologie v 16. TT. Byla jsem ráda, že mě objednali snad hned na druhý den, takže jsem to stihla. Měli jsme s manželem v plánu chodit na poradny společně. Zrovna měl ten samý den schůzku s jiným doktorem, takže byl v budově v jiné čekárně. Vše probíhalo dobře, tak jsem si říkala, že to ani nevadí, když tu nemůže být. Než došlo na ultrazvuk. Doktorka řekla, abych se jí položila, že uděláme ultrazvuk. Já nic. Byla jsem rozhodnutá ho nepodstoupit dřív než ve 20. TT. Stála jsem a mlčela jako zařezaná. Nevěděla jsem, jak říct, že si to nepřeju, zatím jsem dělala všechno, jak řekla. Viděla, že nereaguju, tak opakovala. Uvidíte miminko, tady se mi položte na to lehátko. Zavrtěla jsem hlavou. Z usměvavé paní byla v tu ránu rozlícená saň. Vyjekla: „A proč ne?!“ Začala jsem s rozpačitostí a brekem vysvětlovat, že se bojím, že nechci miminku ubližovat. Dost naštvaně mě přesvědčovala, že je to nesmysl, že to miminku nijak neublíží, došlo i na slova: „Je to neškodný. Fakt přísahám. Věříte mi?“ Moje reakce byla, že chci, aby se mnou byl manžel, že je v budově a hned ho seženu. Dorazil, a když viděl v jakém jsem stavu, šel se mnou do ordinace. Doktorka se představila a snad si padli do oka, manžel s ní svým diplomatickým přístupem začal vyjednávat, vysvětlovat a obhajovat. Že chápeme její pozici, ať se snaží ona pochopit nás, že pro nás není důležitý výsledek genetického vyšetření, rádi podepíšeme odmítnutí péče, kdyby jí to mělo způsobit problémy. Pár pádných číselných argumentů sem, tam. Doktorka zchladla a začala se tvářit tolerantně. Zkrátka domů jsem šla bez ultrazvuku. Nicméně krev na tripple test si vzali, poslali. Moje chyba, že jsem se nezeptala na co tolik baněk.

Postupně jsem došla k závěru, že ultrazvuk je méně škodlivý než třeba vnitřní vyšetřování. S tím kupodivu ani neměla problém. Poradny probíhaly od té doby celkem v klidu. Věděla už, co od nás může čekat. Test na cukrovku jsem dokonce odmítla sama, i když byl manžel přítomen. To byl pro mě velký pokrok. Recept na železo jsem si vzala, přípravek nikoli. Když mi chtěla napsat další po notném udivování, že nejím žádné vitamíny, manžel prohodil, že jím vyváženou stravu. „Tak to jo.“ A bylo vyřešeno. Dokonce souhlasila s tím, že si mě nechá do termínu porodu, abych pak nemusela co týden dojíždět, i když nedaleko. CTG prý má kolega, vypíše mi k němu žádanku.

„Dobrý den, ráda vás vidím. Posaďte se.“ podává mi ruku. „Tak, my jsme dneska dělali odběr na krevní obraz, tak uvidíme, jak to bude s tím železem, že bychom předepsali další.“ „Myslíte si, že 120 je málo?“ Dozvím se, že hranice pro těhotné je 117. Předpokládám, že při 116 by mě poslala na transfuzi. „Jak se vám daří?“ „Docela normálně, občas bolí záda, žáha, nic neobvyklého.“ „ Opravdu?“ skenuje mě zkoumavým pohledem. Dneska ale už není apríl, ne? „A co otoky?! Problémy s močí, zácpa…“ jmenuje jakoby s nadějí v hlase, že mě snad na něčem nachytá. Má smůlu. Já si prostě připadám normálně v jiném stavu. Prohmatala bříško, poslechla ozvy, zjevně spokojená mi dala ubrousek. „Příště se uvidíme za 14 dnů. V 36. TT uděláme stěr.“ „Toho streptokoka? Vzhledem k pravděpodobnosti onemocnění miminka mi to přijde zbytečné.“ „Ne. To je povinné vyšetření.“ Její rázná reakce. Domnívala jsem se, že je to stěr z čípku jako při cytologii, bylo mi vysvětleno, že je to stěr z poševní stěny, proto jsem souhlasila. Stejně jsem si následně vyslechla přednášku (ano přednášku, samé citace z učebnic pro mediky) o hrozbě nákazy streptokokem v porodních cestách, meningitida apod. Moc jsem to nevnímala. Naštěstí jsem vybavená z Ivanina kurzu. Rozloučily jsme se s tím, že po registraci v porodnici budu docházet každý týden na monitory. Ruka, úsměvy, nashledanou.

Když přijdu domů, připadám si pokaždé jako spráskaný pes. Rozhodně ne jako svéprávný občan a už vůbec ne jako žena v očekávání. Jak rozdílný pocit, oproti tomu, když jdu na vlak z Ivanina kurzu. Sice se snažím doktorky řeči pouštět jedním uchem tam, druhým ven. Na místo pohody, radosti a zodpovědnosti, které běžně pociťuju, a které ve mně Ivanina slova tak posilují, se uvnitř usadí zklamání, beznaděj, strach. Vím, že mě čeká ještě spousta práce na sobě, než začnu hrdě a sebevědomě prosazovat vlastní potřeby. Nutkavě mi ale vyvstává otázka proč. Jak by to bylo fajn zaseknout se u sestřičky nebo spíš porodní asistentky na tu klasiku, na popovídání o nových pocitech, pořešení otázek. Zjistit základní zdravotní údaje a následně věnovat čas těm pozitivním věcem, podpoře, ujištění, pochopení. Když je něco mimo normu, a tudíž právem v podezření, lékař může vždycky provést potřebná vyšetření. Já se ale odmítám dát vyšetřovat jako nemocná s podezřením na těhotenství. Za necelé dva měsíce mě čeká ta nejkrásnější událost v životě. Nenechám si spění k ní kazit nikým v okolí, určitě ne pak průběh věci samotné. Dokud se zdravotnictví nenaučí přistupovat ke zdravé ženě adekvátně, mají u mě sebelaskavější lékaři červenou. Přeji si kontinuální péči porodní asistentky.

Kamila

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 776. Diagnóza: Těhotenství