Když jsem zjistila, že jsem těhotná, propadla jsem panice. Jak zvládnu druhý porod, když jsem se ještě nedostala z traumatu po tom prvním (vyvolávaném ve 41+4 tt). Ten jsem si vytrpěla se všemi lahůdkami, které si lze jen představit, když vám dají tabletu a porod neběží. Nevyhnula jsem se dirupci vaku blan, epiduralu, nástřihu, oloupili mě o bonding a dítě mi na noc vzali.

Ocitla jsem se v prázdnu. Věděla jsem, že to chci všechno jinak, ale jak to udělat? Začala jsem hledat informace a zjistila jsem, že existuje něco jako soukromá porodní asistentka (PA), která mě podpoří v mých rozhodnutích. Manžel věděl, jak je pro mě důležité zažít a prožít napodruhé a naposledy porod dle mých přání a tak souhlasil, že mi péči PA zaplatí. Něco jako, když dostanete darem zážitek 🙂 PA mi hned při prvním setkání velmi sedla, tak bylo rozhodnuto, že svoje těhotenství a porod prožiju s ní.

Při honu na informace jsem zjistila spousty nových věcí, jako např. že můžu odmítnout vyšetření, která jsou prováděna rutinně a často spíše škodí, než pomáhají. Nebo zjištění, že jinde se to dělá jinak a není důvod nechat se zbytečně zatěžovat rutinními postupy. Prostě jsem začala odmítat! Nejdříve ultrazvuky každou prohlídku, pak vaginální vyšetření, test na OGGT. Ke gynekologovi jsem chodila jednou za 2 měsíce a mezitím se vždy viděla se svou PA. Bylo to tak osvobozující.

Těhotenství jsem měla ukázkové a s miminkem jsem se vyvíjela i já. Nejdříve jsem byla přesvědčená, že nejlepší cesta je rodit doma. Manžela jsem dotlačila k tomu, aby souhlasil. Teď vím, že by to psychicky nezvládl, kdyby k tomu došlo. Nicméně nechali jsme to otevřené s tím, že mimi si řekne, kde se chce narodit, až ta situace nastane. Nechtěla jsem si dávat žádné limity. Moc mi vyhovovalo, že manžel na mě netlačil, i když si o tom myslel své a doufal, že k porodu doma nedojde. Dokonce se mnou absolvoval kurz o přirozeném porodu a tam leccos pochopil. Tím více mě podporoval a vždy s naprostým klidem.

Na jednu věc nejsem pyšná a to sice, že jsem zatajila před lékaři správný termín TP. Lhala jsem 🙁 Úmyslně jsem TP posunula o týden, abych se vyhnula tlaku na vyvolání porodu. Ani rodině jsme termín TP neřekli.

Když minul správný termín 16.7.2014 byli jsme naprosto v klidu. Od svojí PA jsem měla povoleno rodit již 2.7.2014 s tím, že dle situace uvidíme, kde se malý narodí. PA byla pro porod doma jen v případě, že bude vše běžet jak má. Člověk prostě musí v takové situaci dát na svoji intuici a momentální pocity. Měla jsem vybrané dvě porodnice. Podolí, abych mohla chodit na CTG blízko domova. A Příbram, protože moje PA tam má volné ruce při vedení porodu a navíc jejich postupy se velmi blíží přirozenému porodu, tak jak jsem si ho představovala.

Čekáme. Představa, že bych musela podstoupit vyvolání je pro mě nepřípustná. Manžel je ohromně trpělivý. V klidu. Jsem mu nesmírně vděčná za jeho podporu. Já zjišťuji informace, zda je normální rodit i ve 43tt. Dostává se mi ujištění, že miminko si to řídí samo a není to neobvyklé. Pořád mě ale hlodají myšlenky jako, že moje tělo prostě nefunguje a nedokáže porod vyvolat. Následně mě přepadá bezmoc, že ublížím miminku, protože s každým dalším dnem je větší riziko, že se něco pokazí. Monitory a kontroly byly naprosto v pořádku. Jelikož jsem odmítala vaginální vyšetření, tak jsem ani nevěděla, zda se něco chystá a zda to má nějaký vývoj. První vaginální vyšetření mi dělá moje PA u nás doma ve 41+0tt. Hlavička naléhá a na 2 cm otevřená. To může být každou chvíli. Ještě jsem si ale týden počkala.

Nechápu, v čem je problém. Den před porodem 41+6tt máme s manželem dlouhý hovor o našich představách, obavách a strachu. Varianta porodu doma už padla. Sama cítím, že přeci jen přenáším už dlouho a nevím, proč mimi a tělo nespolupracuje. Určitě k tomu má nějaký důvod. Možná se doma narodit nechce. Prostě jsem cítila, že na doma to nebude. Manželovi se ulevilo a mě také. Konečně jsme mohli dojet pro tchýni, aby hlídala dceru (22 měs.). Pochopte, u porodu doma bych tchýni nechtěla. A i tak jsem měla v plánu zůstat co nejdéle doma, než vyrazíme do porodnice, a při pomyšlení, že by tu byla tchýně se ve mně všechno svíralo. Nicméně pro dceru jsme pořád neměli vyřešené hlídání a podvědomě to bylo právě to, co mému tělu bránilo porodit. Bylo rozhodnuto, že ráno pro ni manžel zajede.

42+0tt – už nevěřím, že by moje tělo nějakou akci spustilo a jsem zoufalá z vyvolání, které by následovalo ve 42+3tt v Podolí (pro ně bych byla 41+3tt). Ve 12:30 jsem byla objednaná na kontrolní CTG do Podolí, kam už jsem nedorazila.

Manžel cca kolem 8:00 hod. vyráží pro tchýni s tím, že kolem 10:00 hod. bude doma. Jen se za ním zavřou dveře, cítím nějakého křečka v břichu, pak ještě párkrát. Říkám si, to budou asi ti poslíčci, o kterých každý mluví. Fotím si bříško na památku a dávám ho sem na MK. Křečci se vrací a cca kolem 10 hod. to začínám sledovat. V 10:30 dorazí manžel a já píšu svoji PA, že mám nějaký křečky, ale že to nic není, asi posly a že se to dá krásně vydýchat. Asi 30 minut řešíme, co to teda jako je. Ona radí, ať raději vyrazíme. Přeci jen do Příbrami je to skoro hodina cesty. Domlouváme se, že ve 12 hod. vyrazíme. Nevěřím, že rodím. Dávám si sluchátka na uši s nahrávkami pro relaxaci a uvolnění, které jsem si zvykla poslouchat před spaním. Naprosto se uvolním, ponořím do sebe a nevnímám nic kolem sebe. S manželem jsme se nějak špatně dohodli a probírám se před Podolím!!! My jsme před špatnou porodnicí!!! Stres mě na chvíli vykolejí a vlna, co přichází, opravdu bolí. Tak honem otočit auto, sluchátka na uši a jede se do správné porodnice. Vlny se krásně dají prodýchat, nic mě nebolí a cítím, že se otvírám. Pořád nevěřím, že rodím. Ve 13:00 hod. jsme před porodnicí a já říkám, že nás určitě pošlou domů, že to nic není.

Na příjmu zjišťujeme, že mají stop stav a začíná se řešit, kam jinam by nás poslali. Nejbližší Hořovice mají zavřeno a Podolí má také stop stav. Tak se domlouváme, že mě vyšetří a uvidí se, jak daleko jsme. Jsem na 7 cm. Já fakt rodím!!! Nevěřím tomu, jaktože to nebolí?!? Myslela jsem, že se budu plazit bolestí po zemi, po zdi nebo ve sprše. Když přichází vlna, zvedám ruku, aby mě nerušili, a dlouze dýchám, tak jak jsem se naučila. A pořád nic nebolí. Položí mě na bok na lehátko a dají monitor. Prý uvidíme, po monitoru. Mezitím se snaží pro mě vyklidit jeden porodní pokoj. Než to všechno připraví je už pozdě na přesun. Mladá doktorka navrhuje dirupci vaku blan. Reaguji na to slovy, že už jsem jednu dirupci zažila a že poté porod strašně bolí. Doktorka mě ujišťuje, že to bolet nebude. Pche. To určitě. Nereagujeme na to. A doktorka nějak nenaléhá. Když odejde, domlouváme se s moji PA, že v žádném případě vodu praskat nebudeme. Z lehátka u monitoru a polohy na boku už se ale zvednu až po porodu. Pořád nevěřím, že rodím. Normálně komunikuju, vtipkuju, pořád se ptám svojí asistentky, jestli opravdu rodím :-) Taky mě zajímá, jak je na tom miminko. Hudbu mám vždy alespoň v jednom uchu a tím druhým poslouchám, co mi případně PA říká. Když přichází vlna, nasadím si obě sluchátka. To, že do místnosti chodí sestřičky jako na Václaváku, vůbec nevnímám. Uffff, nějaký masivní tlak tam dole. Přitlačuju si a říkám, že po mě něco teče. Doktorka se podívá, a že to bude asi plodovka. Další tlak, při výdechu už hlasitě mručím, ale přes sluchátka mi to ani nepřijde. Prásk, všechna voda vyšplouchla. Doktorka kontroluje otevření a je tam 10 cm. Ležím na boku a zvedám nohu, kterou mi drží moje PA. Doktorka se domlouvá s mojí PA, že to chceme bez nástřihu. Další tlak a moje tělo tlačí, jedno sluchátko v uších a druhým poslouchám, co mi říká moje PA na můj dotaz, jak mám dýchat. V těch mohutných vlnách a obrovském tlaku zapomínám, jak dýchat, aby miminko mělo dost kyslíku. Zmatkuju. PA mě hezky navádí a já se uklidním. Myslím na to, že ještě chvilku a budu mít miminko u sebe. Dvakrát si sáhnu, abych nahmatala hlavičku, ale nic necítím. Na další vlnu už hlasitě ječím vysokým hlasem, je venku půlka hlavičky. Zvednu se, kouknu na svoji PA a říkám: „To bolí.“ Ona mě uklidňuje slovy, že mě to řeže a pálí a že je to v pořádku. Další vlna a hlava je venku. Při té poslední vlně ztrácím jedno sluchátko, které spadlo kamsi na zem do rozlité plodové vody. Dám si do ucha to druhé. Ramínka. A je venku. Ten nejkrásnější okamžik. Konečně ho vidím osobně. Je krásně kluzký a ušmudlaný od mázku. Je 14:05. Cca 1 hodinu po příjezdu do porodnice.

Prosím je, aby zavolali manžela, který seděl v čekárně. Chudák mě slyšel jen křičet a nevěděl, co se děje. Přál si tentokrát u porodu nebýt a i když já jsem si přála, aby tam byl, rozhodla jsem se jeho přání respektovat.

Malý Edgar je dokonalý, jen je nějaký apatický a promodralý. Po asi minutovém bondingu mi ho chtějí odnést a já křičím, ať mi ho neberou! Nevěřím, že by mu něco bylo. Zoufale koukám na moji PA, pak na manžela. Moje PA mě ujišťuje, že opravdu nevypadá dobře. A k té já mám důvěru, tak nakonec svolím, aby se na něj v doprovodu manžela ve vedlejší místnosti koukli. Jelikož jsem porodila na příjmu, tak to tam nemají k ošetření novorozenců přizpůsobené. Později zjišťuji, že měl problém s dechem a kvůli vysoké porodní váze 4,130 g měl hypoglykemický šok. To by vysvětlovalo, proč se těsně po vyklouznutí pokakal. Prožíval už nějaký stres. Měl krátkou pupeční šňůru a pevně omotanou kolem krku. Tak ačkoli ozvy v průběhu porodu byly v pořádku, Edgar už toho měl plný zuby a zřejmě už mu moc dobře nebylo.

Pomáhají mi vstát a přesouvám se do vedlejší místnosti na porodní křeslo. Plodová voda na podlaze je fakt zákeřná, klouže tak, že to málem neustojím. Na křesle porodím placentu. Nějak se jim nezdá krvácení, a jelikož chceme hned domů, tak dostávám injekci (metyl-něco) na zastavení. Nakonec je z toho jen 400 ml. Přinesou mi Edgara a doktorka zašívá po umrtvení dvě povrchové odřeniny. Skvělé, takže i nástřih z prvního porodu to vydržel.

Asi 30 minut se muchláme a pak Edgara odnášejí, aby monitorovali jeho glykemii. Což znamená, že dnešní noc určitě strávíme ještě v porodnici. Nakonec jsou z toho noci dvě. Máme tak jeden celý den pro sebe a patřičně se muchláme a očucháváme.

Jsem zaskočená a překvapuje mě, že spousty lidí, kterým vyprávím svůj porod, nevěří, že mě to fakt nebolelo. Ten prožitek byl tak silný, že pár minut nepohodlí při tlačení nelze označit jako bolest. Opravdu mě to nebolelo, a to jak na těle, tak na duši. I když mě to stálo ohromné úsilí a práce na sobě, dokázala jsem to! Porodila jsem přirozeně, bez zásahů! Začalo to tím, že jsem snila o přirozeném porodu…

Ivaně chci poděkovat za její boj. A těším se, že brzy zase bude ženám pomáhat při porodu tam, kde si samy svobodně vyberou.

MJ

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 891. Snila jsem o přirozeném porodu

 

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: