Prvního syna jsem porodila v porodnici. Toho druhého jsem takových zážitků chtěla ušetřit, a proto jsme se s manželem rozhodli pro porod doma. Našla jsem si tu „svou“ porodní asistentku a chodila jsem i na kontroly ke své gynekoložce. Pro pocit jistoty jsem si říkala, že by bylo fajn mít „v záloze“ ještě jednu PA, kdyby náhodou ta má nemohla. Vzhledem k možnostem výběru byla volba jasná. Zavolala jsem Ivaně, jestli mě vezme na případný záskok, a ona svolila a objednala mě.

Právě v té době mě má gynekoložka posílala na kontrolní UTZ, protože miminko vypadalo nestejnoměrně vyvinuté. Věděla, že chci rodit doma, a proto chtěla mít jistotu, že je vše v pořádku. Byla jsem ve 29. týdnu. Sice jsem cítila, že je všechno správně, tak jak to mámy prostě vědí, ale přesto jsem úplně klidná nebyla. Na kontrolu ke své PA jsem měla jít až za dva týdny a červíček vrtal.

Ivana se mnou sepsala kartu a pak mě vyšetřila. Na první dotek nahmátla hlavičku, pak krk, „tady má páteř“… Jako by měla v dlani ultrazvuk.

„Odpovídá spíš 28. týdnu, ale je v pořádku…“ To jsou přesně ty věty, které vnesou do srdce a duše klid.

Ivanina slova se mi do života vtiskla navždy, stejně jako chvíle porodu s mou PA.

Při osobním setkání mě překvapila Ivanina vstřícnost, laskavost a klid, a taková zvláštní pokora, která z ní vyzařuje. Pokora k životu, která tolika lidem schází…

A mimochodem, kontrolní UTZ dopadl výborně a Kubíkovi bude 29.1. celý rok 😉

Ivano, díky.

Majda Kučerová s rodinou