Když jsem otěhotněla, začala jsem asi jako většina nastávajících maminek hledat informace o porodu, věcech s tím spojených a péči o dítě. O přirozeném porodu jsem se dozvěděla z úst kolegy, který se stal čerstvým otcem již potřetí a vyprávěl mi o porodu své ženy ve Vrchlabí. Dost mě to zaujalo a říkala jsem si, že v Praze, kam jsem se tou dobou přestěhovala, takové možnosti určitě také budou.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem, neznalá pražských poměrů, v 16. týdnu zjistila, že už jsem měla být dávno zaregistrovaná, aby mě někde vůbec vzali. A začala jsem hledat vhodnou porodnici, kde by se mi líbilo. Po Praze jsem ji nenašla, zkoušela jsem tedy menší porodnice v okolí a nakonec mě zaujal Benešov, kde se stačilo registrovat někdy po 35. týdnu. Používali sice termín alternativní porod, ale jinak dle webu všechno znělo slibně, dle mých dosavadních představ.
Začala jsem chodit do Áčka na cvičení na míčích s Katkou Šorejsovou, kde se mé představy jen utvrdily, a říkala jsem si, že se do toho Benešova musím zajet podívat, jestli to je tak, jak píší. Díky Katce a maminkám na cvičení jsem se dozvěděla hodně nových věcí, mohla s nimi sdílet. Katka mě utvrdila v tom, že se můžu pro jinou porodnici rozhodnout kdykoliv, a že snad i ona porodnici nakonec měnila.
S přítelem jsme se také přihlásili do předporodního kurzu Ivany Königsmarkové, no a tam přísun informací pokračoval, představy dostávaly obrysy a některé byly také vyvráceny. Do té doby jsem si to pořád neuměla moc představit, po kurzu už trochu líp 🙂
V osmém měsíci jsme vyrazili na předporodní kurz (dvouhodinový) do Benešova. Z počátku vypadalo vše slibně. Pak ale paní porodní asistentka začala popisovat, jak to tedy u nich probíhá, že jako porodní plán ano, ale prvorodička asi těžko tuší, jak to má být, že. Při popisu nějakého zákroku (bohužel si už nevzpomínám jakého přesně), jsem věděla z kurzu, že tak jak to říká, to být nemusí, a zeptala jsem se. Paní vytřeštila oči se slovy „Panebože snad nejste alternativní!“ a já věděla, že tam rodit nebudu. Ukázala nám sice relaxační pokoj, ale s komentářem „Nakonec vás stejně dáme na kozu, přece nechcete, aby pod vámi pan doktor klečel!“ mi nebylo úplně lehko.
Takže co teď? A tak jsme se z Prahy jeli podívat do Vrchlabí. A tam se i náš Honzík 4.3.2011 narodil. Porodní plán jsem měla, ale vše, co v něm bylo, je pro tuto porodnici samozřejmostí. S přítelem jsme byli společně na pokoji, při porodu se o mě starala jedna porodní asistentka, která naprosto respektovala, kdy chci, aby do mě sahala a kdy ne, o všem mě informovala, větší část kontrakcí jsem trávila ve vaně, což mi hodně pomohlo…a kdyby Honzík nebyl hodně omotaný pupeční šňůrou a mezi kontrakcemi se mi nevracel zpět, asi bych do vody i porodila.
Samozřejmě, všude je to o lidech. O těch, kteří se starali o mě, nemohu říct nic než chválu, o některých novorozeneckých sestřičkách už tolik ne, ale i tak vím, z toho co jsem četla a slyšela, že tam budu, pokud porodnice bude fungovat, rodit znovu.

Bára Dyrková Šimůnková