Šplouchnutí a mokro, někdo mne snad vypustil! Zírám do tmy a ohmatávám prostěradlo kolem sebe. No jo, je tu mokro. Snažím se zorientovat, nahmatám své ohromné bříško a pak zašátrám vedle sebe, až ucítím kštici teplých vlasů. Lukáši? Jedem, odtekla mi asi plodová voda. Jakže to říkala Ivana? Když odteče voda, je čas jít do porodnice. A jak to poznáme, že to bylo to ono? Dotazy prvomatek na předporodních kurzech bývají asi vtipné. Šibalský úsměv Ivanin. Holky, nebojte se, to fakt poznáte.

Zmateně krámujeme po bytě a pakujeme nedobalenou tašku do porodnice. Mrňous se přihlásil o týden dříve, to bude asi tím, že jsem včera vydrhla kuchyň od podlahy po lustr, protože zítra je sobota a chystáme se omráčit příbuzenstvo opulentním obědem. A pak máme jít do divadla. Národního. Tam já už ale nepůjdu.

Těším se. Jedeme přece do nemocnice, která byla i Ivanou označena za „slušnou“, v rámci pražských možností. A já jsem zdravá hrdá matka se zdravým plodem v těle, která sice neví, do čeho jde, ale má v duši lvici a zabojuje. Já jedu porodit své první dítě, nikdo mne nebude rodit, to já budu rodit. Jak prosté, normální a pravdivé. Slova Ivany, které mi stále zní v uších.

Na příjmu hromada papírovaní, vyšetření, vše je v pořádku. Takže, mohu jít domů? Ptám se nevinně. Přísný pohled vyšetřujícího lékaře a znechucený povzdech. No to snad nemyslíte vážně. Si vás tu necháme, dokud neporodíte. Nechali. Zavřeli mne do nějakého pokoje na gynekologickém oddělení, kde pobývaly dvě další ženy po nějaké operaci. Den se nic nedělo.

Opět půlnoc a mně je nějak divně. Začíná to bolet. Cítím se jako fenka, která si chce někam pořádně daleko a hluboko zalézt. Ale kam? Na pokoji hlasitě spí dvě paní, umořené návštěvními hodinami, navíc je tu pekelně přetopeno, prostě se mi tu nelíbí a chci si zalézt … Bloudím po chodbách, linoleum mne studí i přes papuče, obrovské hodiny kafkovského typu na stěně každou minutu divně cvaknou, a já zoufale hledám pelech. Na sesterně obtěžuji sestřičku s dotazem, jestli tu nemá nějaký volný prázdný pokoj, protože potřebuji, to je přece jasné, si zalézt. Je mi čím dál hůř. Ale ty chudinko, tak napíchneme monitor? Dvacet minut v poloze přejeté žáby, přežiju ten jejich monitor a pak zas hledám po nemocničních chodbách doupě. Nenacházím jej osm dlouhých hodin, střídavě napíchnutá na monitor, střídavě plazící se linoleovou chodbou a střídavě zkoušející vodu ve sprše, která v této nemocnici v noci neteče teplá. Ráno mne konečně prohlédne doktor, já už jsem dost vyčerpaná, nevyspalá a bolavá, ale jaký div, na porod to ještě nevypadá, jaký div, téměř jsem se neotevřela. Hrdá silná matka já nedokázala už dovysvětlit, že je to proto, že jsem si nemohla nikam zalézt. Pan doktor mi však sdělil neocenitelný poznatek. Vážená, porod bolí, to jste dříve nevěděla nebo co? Tak to trochu urychlíme, ne?

Porodila jsem nakonec po 18 hodinách, zdrogovaná úplně vším, co na té nemocniční poličce měli. Matýsek byl nádherný, křičel o stošest, ale ten „grand final“ si já ani moc nepomatuju, protože má mysl bloudila někde v zajetí epiduralu, dolzinu, oxytocinu a buhví jakých dalších dobrot.

Ivano, díky za ty supr předporodní kurzy, kdy jsi s námi normálně komunikovala, nestrašila nás, nejednala s námi jako s podřadnou rasou, kdy jsi trpělivě vysvětlovala a přitom jsi nepoužívala infantilní zdrobněliny a podobný maminkovský pajazyk. Díky za připomenutí našich práv, ale i povinností, které vůči tomu drobnému tvorovi v nás máme. A díky za tu naději, že porod je nádherná věc a jeho průběh nemusí být peklo na zemi, pokud poslechneme své tělo a instinkt. Já tomu pořád věřím a doufám, že příště rodím někde s mými lidmi a s Tebou.

Daniela, Lukáš a Matěj