“…my ti věříme! Věříme tvému tělu, tvé síle a odvaze děťátka…”

Tak nějak zněla slova, které jsme řekly naší přítelkyni Karin na jejím předporodním rituálu. Čekala své první miminko. Tak jako každá prvorodička, nevěděla, co ji u porodu čeká. O to spíš, že se rozhodla porodit v bezpečí domova.

Po ukončení rituálu, ač v blaženém omámení a plná síly jsem stále cítila smutek. Věděla jsem hned proč. Bylo mi líto všech žen, které nenajdou podporu ženského kruhu a poddají se současnému systému. Bylo mi líto všech dětí, které se narodí do cizích rukou v rukavicích. Bylo mi líto nás všech.

Tři dny po rituálu se v bezpečí domova narodila Karolínka…

Také jsem čekala dítě. A porodila ho doma. Jenže dřív než Karin a s velkou výhodou. Totiž s jistotou, že nebudu sama. Že přijde porodní asistentka, která mě přechodem z ženy v matku provede.

Karin je nesmírně silná žena. Ne proto, že se rozhodla porodit doma, či že doma skutečně porodila. Ale proto, kdy se tak rozhodla. V dnešní době je porodní asistentka nežádoucí osoba. Byla jí znemožněna podpora rodících žen, je pod neustálou hrozbou trestního stíhání a dokonce i pod hrozbou trestu finančního.

Přeji nám všem, aby se porodním asistentkám dostalo opět uznání jejich profese. Aby znovu nabyla na úctyhodnosti a potřebnosti. Aby moudré ženy opět měly své místo u rodících žen.

Přeji Ivaně hodně sil a ještě víc uvědomělých podporovatelů.

Veronika Svobodná