Občas si přečtu nějaký „Příběh pro Ivanu“ a říkám si, jak je to podporující, když se takhle sdílí. Také si říkám, že z vděčnosti za to, jak jsem mohla porodit, svůj příběh také ráda přidám. S paní Ivanou jsem se osobně vůbec nesetkala, přesto velmi ovlivnila můj porod. Tento příběh píši po třech letech a třech měsících od onoho zázračného dnu, kdy k nám přišel náš syn.
Téma porodu jsem vždy velmi prožívala – zejména co se strachu týče. Měla jsem tak veliký strach, že jsem jako dívka prohlašovala, že já rodit nebudu. A hle, najednou jsem byla chtěně těhotná a věděla jsem, že to přijde. Co teď? Přirozeně jsem se chtěla připravit. Měla jsem naštěstí kolem sebe dost kamarádek, které byly či se snažily být vědomými matkami. Poskytly mi tedy knihy, své příběhy a zkušenosti. Už před přečtěním moudrých knih (Nová doba porodní atd. ) jsem věděla, že chci své těhotenství i svůj porod prožít vědomě. A vše jsem pro to dělala. Nebyla jsem od počátku rozhodnutá rodit doma, ale jak jsem slyšela příběhy žen z porodnic, tak jsem věděla, že tam bych bezpečně neporodila. Možná mám syndrom bílých plášťů. Do dneška považuji za zázrak, že jsem sehnala porodní asistentku, která s námi byla ochotna rodit doma. A právě zde začíná vliv paní Ivany. „Mou“ porodní asistentku si totiž paní Ivana vzala na pár týdnů pod svá ochranná křídla a dovolila jí chodit s ní k porodům doma. Ani nevím, kolik jich bylo, ale stačily na to, aby vzrostla důvěra v „mé“ porodní asistentce, že také může. Byla to zkušená žena, již přes dvanáct let sloužila v porodnici a pomohla odrodit stovkám žen. Domácích porodů měla za sebou méně, než prstů na jedné ruce. Přesto jsem věděla, že na její zkušenosti, citlivost a přirozenou důvěru v to, že žena umí rodit, se můžu spolehnout. Dokonce jsem o záměru rodit doma řekla i své gynekoložce a bylo pro mě velmi milým překvapením, že mě nestrašila, neodrazovala a nepovažovala za nezodpovědnou matku. Pochopitelně jsme se domluvily, že porod doma připadá v úvahu, jen když bude vše v pořádku. A bylo. Nastal tedy den D a „má“ porodní asistentka měla naštěstí zrovna volno, takže u mě byla už kolem desáté dopoledne (to jsem již přes dvě hodiny pracovala osamotě s porodními bolestmi). Proběhlo lehké vyšetření a konstatování, že jsem otevřená tak napůl. Doma byl můj manžel a přítmí, příjemná hudba, teplo, svíčky….Já v pokojíčku pracovala na pokračujícím porodu, oni zatím chystali vše potřebné. Když už byly stahy častější a silnější, šla jsem za nimi. Udělala jsem si sama klystýr a tím značně podpořila porod. Chyběl už jenom centimetr, tak jsem byla sprchována teplou vodou ve vaně a ta pomohla k přesunu do poslední fáze porodu. Hekala jsem, ba i zakřičela si, ale hlavně byla podporována v dýchání a netlačení. I já jsem si sáhla na dno, ale protože jsem věděla, že musím, nikdo jiný to za mě neudělá, tak jsem sebrala síly a zavolala svého syna. Netrvalo dlouho a doma v obýváku, na matraci, na čtyřech, porodila to krásné, zdravé miminko. Hned byl u mě na hrudi v červeném ručníku, trochu špinavý od krve (přes veškerou snahu, masáže hráze atd. jsem byla trochu natržená) a kňourající. Téměř hned se přisál a do pár minut odešla placenta. Pupečník jsme nechali krásně dotepat a pak odstřihli. Spokojeně jsme tak leželi asi dvě hodiny, já s malým na hrudi, s mužem po boku a povídali si, jaký to byl krásný porod. Ještě přišlo na řadu, co s natržením. S důvěrou jsem se ozvala své gynekoložce (dala mi na sebe číslo, kdyby něco) a téměř bez váhání dojela a udělala na hrázi dva stehy. Nezapomenu na její slova: „Jsem na vás hrdá.“ I já jsem byla. Tolikrát jsem jí děkovala, že přijela. Vlastně to dodnes nechápu. Pak jsem se mohla osprchovat a pobýt s malým na břiše u nás v posteli celou noc. Ani jsme se od sebe nehnuli. Vlastně několik dní. Ten večer byl jedním nejkrásnějším v životě – ležet s mým mužem a synem v posteli a probírat celou cestu k porodu doma. Ani nevím, čím jsem si tak zasloužila, že jsem to mohla tak prožít. Přeji každé ženě, která si sama přeje zažít přirozený porod, aktivně, svépomocí, ať se jí to podaří. Vůbec to nemusí být doma, však na případě mé gynekoložky je vidět, že i v nemocnicích pracují citliví lidé. Chce to vůli, odvahu a víru, že na to má.
Takže, paní Ivano, velmi vám děkuji, že i vy jste měla tu odvahu, víru a vůli a věděla, že žena na to má. Děkuji i za podělení se o své zkušenosti, protože to umožnilo další šíření světla.

S vděčností Zuzana