Chryzantéma s gerberamiJsem těhotná a vím to. Roste ve mně nový život. Vídám ho ve snu, žmoulá v ústech ještě nedorostlý prstík a říká mi: „Jsem tady, protože tu mám být, a je to fajn.“ Vídám ho na oranžovém pozadí, jako při západu slunce. Kouzelná silueta, symbol příštích nadějí pro celý náš rod.

Je důležitý, a tak je třeba vyřešit, jak jej důstojně přivést do kruhu mezi ostatní. Mezi ženami, přeci, tak velí první institnkt. Bába a dula, ty u toho musejí být. Otec se pošle hřát vodu nebo pivo, to je jedno, hlavně ať je blízko, ale ne u toho. Předkládám svou myšlenku Zploditeli a jeho rodině. „Jsi se zbláznila? Ne! Křeče, strach, bolest, bordel, nebezpečí, krev, udušení, komplikace…“ Tolik vět a jen toto poselství… Dostávám strach. Ne z toho, že bych Ho nedokázala přivést na svět, ale z toho, že tak budu muset učinit sama. Rodina jen opakuje mantry, které zná z médií. Bába je stará čarodějnice, které jde jen o zabití našeho Pokladu, dula je nějaké sprosté slovo, to do baráku netahej. Jsem smutná a Malý uvnitř vnímá moji nervozitu.

Ještě, že jsou jiné možnosti. Jdu ke své Mámě, ta mně jistě podpoří. Jenže Máma není, zmizela, je jen stará kočka, jež mi říká, že je všechno v pořádku, předá vzkaz. Odpočiň si přece, tohle nemůžeš vydržet. Začíná mně bolet břicho, Malý se zlobí a už se mu ve mně nelíbí. Jdu k sousedům. „Můžu si tady u vás porodit?“ „Jo, jasně, pojďte dál,“ říká postarší dáma a zavírá do pokoje, kde mám soukromí. Bolest se mění v barvy a odplouvá. Vím, že někde je, že mně hlídá, že mi pomáhá, ale vlastně o ní nevím. Takový klid. Konečně.

Vracím se pomalu k vědomí. Nemám Malého. Mám jen horké vlhko v náručí a prázdné břicho. Vycházím z pokoje a v sousedce poznávám tvář Ivany K., tak jak ji znám z médií. „To nevadí, to se stává,“ říká mi. „Příště to určitě vyjde. Spolu to zvládneme.“ To si vždycky říkáme s Mužem, když se nám nedaří… Ta věta zahání bolest a smutek z nezdaru. Dostávám teplé šaty a naplněna klidem mizím.

Další noc se mi znovu zdál Malý na oranžovém pozadí. Vyndal palec z úst a tou nedorostlou ručkou mi zamával. Den na to se dostavilo krvácení. Nevím, jestli to byly obyčejné měsíčky nebo se se mnou skutečně někdo loučil, a nehodlám to zkoumat. Ale sen z předchozí noci mně vyburcoval. Zapsala jsem jej, jak nejvěrněji svedu. Přestože děj je, jak už to u snů bývá, absurdní, pocity zůstaly silné.

Paní Ivano, neznáme se jinak než prostřednictvím Hovorů s porodní bábou a Příběhů pro Ivanu. Ještě nejsem ani těhotná, ale díky Vaší kauze jsem se začala více zajímat o to, co vlastně znamená být ženou. Věřím, že i díky Vám budu mít klidnější těhotenství a snad i porod, než by mně čekalo bez informací. A chci věřit i v to, že spravedlnost a zdravý rozum zvítězí a Vy se budete moci vrátit ke své práci a také předávat řemeslo svým následnicím. A věřím, že když se my ženy spojíme, dokážeme zatřást systémem a zlepšit ho pro všechny. Holky, spolu to zvládneme!

M.K.